Nápad vyrazit na nějakou dobrou večeři do Paříže vznikl velmi spontánně a rychle. Totiž, dubnové narozeniny se blížily a tradiční „co s tím“ se muselo začít řešit :-). A tentokrát jsem se nerozhodl vyrazit v tento sváteční narozeninový den do dalekých krajů a zvolil jsem to, co mě po dalekých krajích nejvíc baví jako další v pořadí; tedy historii, umění a dobré jídlo a tak nějak přirozeně to bylo hned jasné :).

Jenže, Paříž je plná těchto úžasných věcí a tak zvolit to pravé není nejjednodušší, na druhou stranu nic těžkého, že. A tak jsem za 5 strávených dní zvolil tři kvalitní a něčím zajímavé restaurace. Ještě bych rád poznamenal (na základě dotazů, připomínek atd.), že mé stránky nejsou „food blog“ (a jakékoli české „foodblogy“ ani nečtu), ale jsou to stránky, které emotivně a (když se to povede) pokud možno strhujícím způsobem hlavně popisují daleké, netradiční, tajemné či těžce dostupná místa z pozice mladého muže/cestovatele :). A tak byť už se v rámci jídla projelo a projedlo opravdu hodně a i hodně netradičního (zatím vede asi ryba Fugu), stejně stále preferuji výlet jako takový a zajít si do restaurace (byť třeba nejlepší na světě) považuju za takovou hezkou přidanou hodnotu :-).

Co se top gastronomie týče, Francie ale dle mého názoru těžce zaspala dobu. Přirozeně, vychází to z tradice, kdy kuchaři stále lpí na konzervativních metodách a postupech, a tak se nelze divit například tomu, že ve špičkové pařížské restauraci stále dostanete foie gras na miliontý způsob a těžší omáčky. A tak byla Francie doslova převálcována novou vlnou španělské a severské gastronomie. Tento stav se ale postupně zase mění a mladí šéfkuchaři jako Pascal Barbot (L’Astrance), Inaki Aizpitarte (Le Chateaubriand), Jean-Louis Nomicos (Les Tablettes) či David Rathgeber (L’Assiette) tento stav mění a přidávají ke staré dobré francouzské klasice i stále více a více experimentu a zábavy a je to podle mého názoru jenom dobře.

Má volba na tuto dubnovou pařížskou návštěvu pak padla na tři známé podniky, každý vynikající něčím jiným. Konkrétně to jsou L’Atelier Joël Robuchona, L’Arpege Alain Passarda a Guy Savoy Guy Savoye :). A pojďme rovnou na návštěvu do prvního z nich! Jen drobnost – každá z restaurací je přirozeně tmavá a fotky jsou tedy jen tak tak použitelné, ale to se prostě nedá nic dělat.

Rychlá navigace rovnou k dané restauraci: L’Atelier – L’Arpege – Guy Savoy

L’ATELIER – JOËL ROBUCHON

Joël Robuchon je pojem, legenda. Byl legenda už v dobách, kdy Ferran Adrià z El Bulli se svým revolučním typem kuchyně teprve začínal. V roce 1989 byl francouzským průvodcem restaurací Gault et Millau zvolen jako „šéfkuchař století“ a je nutno podotknout, že je stále jeden z nejlepších a nejvlivnějších. A mimochodem to byl právě Joël Robuchon, kdo v roce 1996 o Ferranovi vizionářsky řekl, že je definitivně nejlepší kuchař, co tento svět zná. Ovšem, pro mě si z těchto tří navštívených restaurací vedl asi nejhůře. Ono to z ní dost divně, psát o restauraci Joël Robuchona, že dopadla „nejhůře“, ale je to opravdu myšleno pouze v porovnání těchto tří restaurací. A to hlavně proto, že jsem tam postrádal jakéhosi ducha, prostě něco, co vás vezme za srdce, upoutá, zaujme, rozesměje, dojme – někdy mě trochu až „štve“, že nejsem větší cynik a ty emoce hledám i tam, kde být vlastně ani nemusí. :). Celé uspořádání jeho restaurace je pak spíše něco jako bistro. Uprostřed je mohutný bar, linoucí se celým prostorem restaurace, uvnitř pak kuchaři a obsluha, na vnější straně sedí kolem celého baru hosté. Je to jednoduše takový lepší bar/bistro a tak i ta atmosféra je tam taková. Na jednu stranu je tento koncept naprosto přesně to, kam se budou restaurace podobné kategorie v budoucnu ubírat, na druhou stranu to nemusí být pro každého – protože sem pak jsou lákáni i návštěvníci jistého ražení; a pro mě to jsou návštěvníci takového ražení, se kterými unikátní zážitek sdílet nechci. Kupříkladu po mé levici seděla umělohmotná blondýna, která při každém upuštění příboru na zem zaječela „pártyyyyyyy!“ a po mé pravici zase seděly dvě ženy oblečené v teplákových soupravách a vypadající jak drogové dealerky, kterým zrovna vyšel kšeft :). Jistě, jako všechno to trochu zlehčuji i přeháním zároveň (a před nimi byli spolusousedící naprosto v pohodě), ale tím je pak všechno dané a rozhodně od tohoto místa nečekejte romantické posezení! Atmosféra je ale hodně dobrá, uvolněná, bujará a barová, tedy i tak trochu instantní. Joël Robuchon nicméně otevřel podobně laděné restaurace v mnohých velkých městech světa a sklízí s tímto konceptem velký úspěch. A jídlo? Jídlo je tu báječné a velmi fikaně připravené, přirozeně. Rezervace nutná není, ale když jsem byl odpoledne na oběd, bylo plno a na večeři bylo volno až v 22:00 a lidé dokonce chodili i před dvanáctou, takže je rezervace rozhodně doporučena. No a jaké je tedy už konečně to jídlo?

Super jemně nakrájené plátky iberijského prasátka spolu s tomatovým toastem. Chutný a hodně sytý chod na úvod, takové hutnější uvedení do děje :).

 

 

Langustýna v těstíčku – vynikající, drobně kořeněná, křehká a šťavnatá. Trochu na styl japonské tempury, ale těsto nebylo tak výrazné.

 

 

Škeble plněné žampionovo-zeleninovou směsí s růžovým česnekem. Brutálně slané, až mi úplně brněla pusa – ale je zase fakt, že i když miluju koření i velmi pálivé, sůl a cukr ve větším množství než malém už pro mě nefunguje. Ale i tak vynikající.

 

Smetanovo-kokosový koktejl s vejcem a smrži. Wow, první opravdu zajímavý a chuťově víceúrovňový chod! Citlivé a vyvážené. A takový malý osobní bonus byl právě ve formě smržů, které jsem se marně snažil před dvěma týdny přivést čerstvě koupené z marockých hor domů; tak taková malá satisfakce :).

 

Jehněčí kotletky s tymiánem. Ano, takto prostý tento chod byl, ale maso udělané naprosto dokonale, lépe to už asi nešlo – i když známé motto Joël Robuchona je, že všechno může být vždycky udělané lépe :). Velmi šťavnaté a chutné; do toho se nejde nezamilovat :). Nutno podotknout, že i příloha v podobě bramborová kaše byla dokonalá!

Karamelizované foie gras s lanýžovou bramborovou kaší. Mňam. Plná, masová chuť foie gras, a ta kaše? Zase trochu jiná než u předchozího chodu, ale snad ještě lepší. Takže vítěz večera v L’Atelieru? Prostě a jednoduše bramborová kaše! Opravdu… 😀

 

Kvalitní kaviár z Jesetera se studeným květákovým krémem. Velmi, velmi osvěžující chod, který sem skvěle zapadal a na závěr byl ideální.

 

 

Desert byl meruňková zmrzlina se šlehačkou s kokosovou příchutí. Vyborné, ale dle mého názoru přeslazené. Pokud by bylo cukru méně, desert by byl excelentní.

 

 

Vše odsýpalo velmi rychle a ani ne za dvě hodiny to celé skončilo. Degustační menu stojí €160, což není na dvouhvězdičkovou restauraci úplně špatné, a v rámci možností bistra je kvalita a celkově design jídel až obdivuhodný. Obsluha milá a pohotová a celkově toto místo vidím jako ideální pro toho, komu klasické pozesení v restauraci přijde jako nuda, pro toho, kdo chce spojit tu vřelou a vířící atmosféru třeba i s komunikací s vedle sedícími návštěvníky, a přitom všem si tak trochu mimochodem i zároveň užít kvalitní a velmi atraktivní jídlo. V mém soukromém hodnocení od jedné do deseti (kdy deset je Fat Duck, devět a půl El Bulli, osm a půl Noma..), tak dávám slabší sedmičku, čili mírný nadprůměr :-). Velkou kuchařskou knihu Joël Robuchona můžete koupit např. zde.

L’ARPEGE – ALAIN PASSARD

Dalším den bylo na řadě něco zcela jiného, a to fascinující svět zeleniny v L’Arpege. Ano ano. Šéfkuchař Alain Passard je znám jako zavilý příznivec zeleniny ve všech jejích formách a tak je jeho menu z velké části tvořeno jen a pouze zeleninou. To znamená, že zelenina v jeho restauraci není jen doplňek, či skvělý doplněk, ale hraje hlavní roli! Sem jsem se těšil velmi, protože zeleninu miluju nade vše (no, možná až po rybách a houbách :), a proto zbožňuji například arabskou kuchyni, kde je práce se zeleninou na zcela jiné úrovni, než kterou známe, a třeba jejich úplně obyčejný salát tabouleh je velkým zážitkem. Alain Passard ale se zeleninou pracuje ještě jinak, o mnoho sofistikovaněji. Pracuje individuálně s každým kouskem tohoto vyjímečného produktu až s neuvěřitelnou péčí. Sám má tři velké zahrady (v různých regionech Francie), takže veškerá zelenina, která vám na talíři přistane, je právě odtamtud a prý to bere velmi zodpovědně a každý druh probírá se svými zahradníky tak, jako vinaři probírají například vína. Někde jsem dokonce četl, že on sám je vegetarián a že se v jeho restauraci nepodává vůbec žádné maso, to ale není úplně pravda; maso jí a maso se zde i podává, jen to prostě není to hlavní a popravdě, jeden ze dvou masových chodů jsem vůbec nesnědl, protože mi a) nechutnal, b) mi zde přišel naprosto nepatřičný :). Hotel, ve kterém jsem tentokrát spal (v Saint Germain jménem Relais Christine) nabízel k půjčení skvělá městská kola. Takže jsem se poprvé podíval do pařížských ulic z kola a byl to skvělý pohled a skvělá projížďka! Ovšem nejlepší mi přišel moment, kdy jsem večer projel pařížskými ulicemi a pak před tříhvězdičkovou restaurací sesedl, kolo zamknul a šel dovnitř :-)…

Jeho restaurace L’Arpege je zvenku nenápadná, nicneříkající, v poměrně tiché šedivé ulici. Jakmile ale vkročíte dovnitř, pocítíte takovou přítulnou domácí atmosféru, které se mi moc líbila. Restaurace je opravdu malá, snad jen s cca deseti stoly, na hosty nejsou kladeny, co se oblečení týče, nároky žádné, osbluha je pohotová a sympatická. Jediný, kdo mi nepřišel dobrý byl bohužel hlavní someliér, který když jsem se snažil vybrat k chodům nějaké zajímavé víno dle určitých požadavků, mě prostě odbyl, ať si dám něco jako tohle a ukázal na víno prapodivného vzhledu i chuti. Naštěstí, a to pro mě bylo velké a příjemné překvapení, se pak jeden z číšníků ptal odkud jsem a když jsem řekl, že z ČR, usmál se a řekl, že další someliérka, která v L’Arpege pracuje, je Markéta z Prahy a že ji určitě za chvíli poznám! A opravdu jsem ji za chvíli poznal a byla to milá mladá dáma, se kterou jsme si chvíli povídali o tom, kde se tam vlastně vzala a tak dále a bylo to opravdu velké zpříjemnění celého večera. A samozřejmě, ta mi pak byla schopna a ochotna pomoci s výběrem vína daleko lépe! Navrhla červené víno z oblasti Languedoc (kde se prý začínají objevovat mladí výborní vinaři, které v L’Arpege rádi podporují) a mimo jiné zmiňovala, že jsem teprve druhý Čech, který restauraci L’Arpege navštívil :-)!

Tři malé chuťovky na začátek. Jednalo se o sušenky s čím jiným než zeleninou – česnekem a řepou, mrkví a hořčicí, a to třetí už bohužel nepamatuji, ale chuť těchto tří jednohubek jsem cítil snad ještě 5 minut po snědení! Dokonalý začátek, po kterém jsem se začal moc těšit na to, co přijde. Je zajímavé, že u Joël Robuchona jsem tento pocit neměl ani jednou!

Zeleninové sushi. Drobounká rýže s plátkem červené zeleniny, jaké ale, to už se asi nikdy nedozvím :).

 

 

Vajíčko s javorovým sirupem a vinným octem. Na lžičce to nevypadlo úplně vábně, ale jak už to většinou bývá, uvnitř se skrýval skoro poklad :). Krásně jemná sladkokyselá chuť, a také patřičně kořeněná. Vajíčko ještě obsahovalo muškátový oříšek, hřebíček a zázvor. Další chod, který si lze snadno zamilovat.

Grilovaný chřest nejvyšší kvality. Tahle zelenina se prostě jen sní a člověk si přitom užívá, jak ten sexy vypadající chřest krásně křupe.

 

 

Kousky humra s fíkovým olejem a česnekem. Co jiného, než fíkový olej, že? 🙂 Skvělý nápad a jelikož jsem si právě v Maroku k fíkům vytvořil velmi pozitivní vztah, toto mi chutnalo moc. Vím, že to bylo degustační menu a jednotlivé porce tak byly velmi malé, ale tady mě poprvé doslova štvalo, že toho není víc :).

 

Výborný chod skládající se ze silného vývaru a raviol, plněných zeleninou. Myslím, že jedna raviola byla plněná špnátem, další pak jetelem, zbývající si už ale nepamatuji.

 

 

A máme tu nejlepší chod večera! Absolutně nechutně vypadající miska čehosi bílého v čemsi zeleném :). Ale bylo to skvělé! A o co že šlo? Tak to zelené, to byl koktejl z kopřiv. A to bílé? Ne, není to šlehačka, je to krém z rakouského špeku! Tohle už musí napadnout jen chorý mozek :). Zelený spodek se prý často obměňuje a tak jindy to nemusí být kopřivy, ale například šťovík atp. Vynikající a vyvážená dvouúrovňová chuť.

Poté bylo přineseno několik talířů ryb s tím, že kousek té a té ryby za chvíli doputuje na stůl. Hlavně ryba Kambala vypadala strašidelně, ale chutně, no však uvidíme.

Talíř složený ze tří různých druhů zeleniny a ovoce. Tím nejlepším na tomto talíři byl obyčejný špenát, tím dalším pak pomeranč a to poslední už bohužel nevím. Co ale vím, že zde úroveň chutí nebyla zcela ideálně uspořádaná a že pomeranč převzal nad chutí absolutní nadvládu.

 

Zmiňovaná kambala se syrovým hráškem a nasládlou oříškovou pěnou byla nesmírně šťavnatá, takhle skvěle udělanou rybu jsem viděl a chutnal jen opravdu vyjímečně. Byť to v porovnání s ostatními vypadalo jako těžší masový chod, skutečnost byla přirozeně opačná – lehké a svěží!

 

Zeleninový párek s argamovým olejem (produkuje se hlavně v Maroku a dělá se jak pro gastronomii, tak i jako doplňek pro krásu žen; jedná se o speciální oříšek, který má tak tvrdou slupku, že se celý ten ořech musí dát sežrat kozám, které v žaludku slupku zjemní, pak ořechy vyvrhnou, a teprve poté je zpracováván a lisován – zní to hrozně :), ale nutno podotknout, že se jedná o jeden z nejvzácnějších olejů vůbec). Zde na talíři ještě s fenyklem, španělskými ředkvičkami, japonskými kedlubnami a dalšími, už jen stěží identifikovatelnými kousky.

 

Masový chod. Uff, tak tohle jsem najednou nemohl sníst. Šlo o plátky vepřového masa od místních chovatelů, doplněné o grilovanou zeleninu, kterou jedinou jsem z tohoto talíře snědl. Maso mi přišlo vysušené a tak nějak prostě a jednoduše nepatřičné v tuto chvíli a v této restauraci. Já chci zpátky zeleninu!!! :-))

 

Výběr sýrů od sýraře Bernarda Anthonyho. Vyberte si co hrdlo ráčí z vynikajících kravských, ovčích, kozích a velbloudích sýrů. Tedy s těmi velbloudy kecám ;-), ale jinak výborná nabídka.

 

 

Ořechovo-krémový dort z velmi křehkými vrstvami a vynikající krémovou náplní. Pokud si dobře vzpomínám, i zde byly kousky zeleniny, něco jako upravený řapíkatý celer, ale ruku do ohně bych za to nedal. Na mě trochu těžké, ale chuť výborná.

 

Poslední talíř bylo pár sladkostí na závěr (makaronky, lékořicové, kávové a nugátové chuťovky). Ideální na závěr.

 

 

Tak, a teď se už jen odporoučet do hotelu a snít o obrovských zahradách plných zeleniny a co všechno by s těmi kilometry čtverečních vysněných zahrádek šlo dělat :-).

Alain Passard tímto přístupem svým způsobem pozměnil vnímání zeleniny v top světových restauracích (a to bylo před více než 12ti lety!). Celé degustační menu ale byla celkem palba – totiž €360 už mi přišlo poměrně dost na to, co jsem za to ve výsledku dostal; ale to je jen takové malé a asi jediné povzdechnutí :). L’Arpege má nejvyšší možný počet hvězdiček Michelinu (3) a sám Alain Passard je velmi usměvavý a sympatický chlapík, který je hodně komunikativní a skoro pořád byl vidět v restauraci přímo u hostů a mezi stoly. Čeho jsem si navíc všiml, a co mi vyloudilo úsměv na tváři, bylo že u každého hosta pak rukama jemně a nenápadně posunoval skleničkami po stole, aby byly přesně na tom místě, kde podle něj být mají. Bylo vidět, jaký perfekcionalista je. Večeři v jeho restauraci si určitě užijete, pokud jste aspoň trochu otevřeni tomuto představení a nepotřebujete každý týden na talíři svíčkovou, řízek nebo pokud pro vás restaurace neznamená jen velký šťavnatý steak. Na místě si též můžete koupit jeho unikátní knihu The Art of Cooking with Vegetables. A mé hodnocení? No krásných 8/10 :). A když už tam budete, pozdravujete ode mě someliérku Markétu! 🙂

 

GUY SAVOY

Restaurace Guy Savoy je v dnešním článku ta nejvíce pařížská. To znamená konzervativní, klasická, prestižní, nákladná, striktně vyžadující odpovídající oblečení (oblek a kravata u pánů je nutností). Mým způsobem vnímání, kterým na určité věci a situace nahlížím, mi na úplném počátku (ještě před příchodem) přišla nejméně „sympatická“, mohu-li to takto napsat, ale o to větší překvapení se pak konalo přímo na místě. Protože ano, i přes určitou konzervativnost jsem byl velmi mile překvapen vlastně vším ostatním, včetně několika experimentálních chodů. K tomu všemu se ale dostaneme. Na svůj narozeninový den jsem tedy zvolil Guy Savoy; easy :). Říkal jsem si, že po těch pěti letech, kdy jsem měl oblek s kravatou v restauraci naposledy (shodou okolností též v Paříži, v restauraci Taillevent), že by bylo fajn si to zase všechno zkusit a byť jsem možná opak nějakého konzervativního přístupu, prostě si to tento den chci užít. Guy Savoy se nachází v blízkosti Vítězného oblouku, pár minut chůze za Champs-Élysées. Interiér je strohý ale příjemný – vše je laděné do hnědé a béžové barvy, doplněné o abstraktní obrazy a domorodé prvky, jako například pygmejský štít, hlava Buddhy, dřevěné sošky z Mali atd. Trochu všehochuť, ale doma mi také visí obrázky z Japonska hned vedle starých plakátů Air France z dvacátých let a vedle indiánských obrázků z Francouzské Guyany a tak nějak mi to do sebe úplně v klidu ladí :), tak podobně mi to přišlo přirozené i zde.

Na výběr opět máte degustační menu (a opět palba za €360) a také obrovitý výběr vín. Tak obrovský vinný list (respektive vinnou knihu 🙂 jsem viděl asi jen ve Fat Duck – není možné ji unést a tak vám ji položí na takový malý stojánek :-))).

Ihned po usazení už mi před obličejem třímala špejle s jednohubkou, konkrétně foie gras v malém kousku toastu a to ve dvou řadách. Křuplo to a myslím, že jsem nebyl jediný, kdo se pak rozhlédl a v hlavě mu začalo šrotovat „tak co dále, rychle, šup sem s něčím!“ 🙂

Malý hrnek s osvěžujícím zeleninovým gazpachem, které se dalo pít klidně i jako káva, nebo nabírat malou lžičkou. Dobré, moc dobré.

 

 

Ústřice na ledu s ústřicovým pyré a rosolem z mořské vody. Inu, tento chod se asi bude odvíjet od toho, jestli máte rádi ústřice či nikoli. A jelikož já ano, jakmile mi byl tento chod přinesen, byl jsem velmi natěšený. Ale natěšení trochu opadlo, když jsem zjistil, že ta ústřice byla v podstatě zbavena výrazné ústřicové chuti, možná proto, aby ji mohl zkonzumovat každý – a to mi přišlo trochu škoda. Ale jinak samozřejmě, velmi sofistikovaná chuť ústřice cítit byla a bylo to velmi dobré.

Syrový humr, doplněný humřím vinegretem, humřím carpacciem, a dalšímy kousky z humra, to celé zalité humřím džusem. Navíc podávané v pěně, která po chvíli splaskla a jen na spodu talíře tiše pobublávala, jako když sedíte na kameni u moře a jen tak civíte do dálky a vnímáte zvuky vln nebo prostě jen kapek vody, tak to to trochu připomínalo a já si asi poprvé řekl, že v restauraci Guy Savoy možná nebude všechno tak konzervativní, jak se na první pohled může zdát!

Kousek krásné vábné bílé ryby (Mořský vlk) s houbami, mangoldem, hřebíčkem a vanilkou. Tedy, to byla ryba! Tak fantasticky připravenou rybu jsem jen tak nejedl. A hlavně, hlavně ta křupavá kůže. Ta dokonalá křupavá kůže…..!

 

Chřest s černým jeseteřím kaviárem a třtinovou máslovo-citrónovou polevou. Mimochodem, ta poleva vám na talíř byla vylita přímo z vajíčka, které se tvářilo jako celé, tj. ho před vámi museli rozbít! Tento talíř tak vůbec nevypadal, ale určitě byla piplačka ho připravit.

 

První část přípravy tohoto chodu začala asi před hodinou, někde u třetího chodu. Jednoduše obsluha donesla na stůl čajovou konvici a do té dala louhovat speciální červený japonský čaj, který kombinuje klasický zelený čaj s praženou hnědou rýží a řepou. Když čaj přinesli, a upozornili abych čaj rozhodně nepil, pustil jsem to z hlavy a teď konečně přišel vhodný čas a bylo doneseno to hlavní (anebo zbytek?) – zlehka osmahnuté foie gras s čekankou v kachním vývaru, zalité oním kouzelným japonským čajem. A tohle byl pro mě asi nejlepší chod večera. Čaj zde vůbec nebyl jako nějaká haluz, kterou se omračují návštěvníci, ale měla své nezastupitelné místo a kousek foie gras pěkně v něm smáčeným byl úžasně propracovaný koncert komplexní chuti, při kterém nezbývalo než na chvíli zavřít oči a jen vnímat tu krásu (a možná ještě malinko snít o dalekých japonských divokých lesích)…

Artyčoková polévka s černými lanýži, houbovou brioškou a parmezánem. Nepříliš vábně vypadající polévka a svým způsobem tak nějak bez výraznější či zajímavější chuti. Asi takhle by vypadala artyčoková polévka s lanýži, kdybych ji vařil já :o). Ne, dělám si teď přirozeně legraci, je to jeden z nejznámějších chodů Guy Savoye vůbec, ale nějak mi opravdu přišla asi nejslabší z celého večera.

Jehněčí kotleta a hřbet s pyré černé šalotky, řericha a bramborové gnocchi. Jde tedy vůbec udělat jehněčí maso lépe? Jde to? Dobře, zapomeňme teď na arabské pouliční prodejce a kuchaře, ti jsou samozřejmě v práci s jehněčím neporazitelní, ale jinak…., asi to lépe nejde. Dokonale udělané jehněčí maso, které se doslova rozplývalo na jazyku. Bezkonkurenční!

Jednodušší zeleninový talíř – dobré, v tuto chvíli přesně vhodné, ale po Alain Passardovi cha cha, spíš jen taková legrace.

 

 

Nabídka sýrů zase o úroveň výše, než jsem dosud okusil. Obzvlášť jeden mi tak chutnal, že jsem se samým rozplýváním úplně zapoměl zeptat, jak se jmenoval a odkud je :).

Cukrovinky – dvě zmrzliny na klacku, jedna s moka příchutí, druhá jahodová.

 

 

Ne, tento talíř není kreslená postava z japonských pohádek, ale je to ovocná zmrzlina ve sladkém rosolu, doplněná o kvítí.

 

 

Menší čokoládová koule, která byla polita sladkou horkou pomerančovou polevou a koule se pomalu začánala rozpadat a různě tvarovat a člověk chtěl jen tak pozorovat, co z toho nakonec bude …, a nakonec z toho bylo pár lžiček úžasné ovocně-čokoládové chuti, která přetrvala i pár dalších minut. A to byl úplný konec.

Nakonec jsem vlastně na stůl dostal tento talíř – a to už nebyl vůbec žádný chod, ale byl prostě přinesen veselý talíř; ale až tak moc naznačovat nemuseli, usmíval jsem se i bez něj :-).

 

 

Celý podnik Guy Savoy je naprosto bezchybně fungující promazaný stroj. Naprosto. Je to asi nejlépe provozovaná restaurace, ve které jsem kdy byl, myšleno tedy z pohledu návštěvníka a hosta. Takže, jak tedy Guy Savoy hodnotit a stojí za to tam vyrazit? Mé hodnocení je také 8/10 a rozhodně ano, v určitém rozpoložení a očekávání sem určitě vyražte. Totiž pokud si budete chtít užít opravdu velmi sváteční večer, na který budete ještě dlouho vzpomínat, toto je to místo v Paříži… Dobrá kuchařka od Guy Savoye je pak tato. Pokud máte raději lehčí věci a také i celkově přístup, a navíc máte rádi zeleninu, bezpochyby zvolte L’Arpege, asi není lepší volby. A pokud chcete vytáhnout vaše nejdražší šaty a chcete, aby vám je druzí okukovali a přitom se i úžasně a stylově najedli, zvolte L’Atelier.

Toliko můj večerní report z dubnové Paříže. A jak to celé dopadlo, když jsem po tomto hříšném víkendu v neděli navečer dorazil domů a stále bylo krásné počasí? No přece dočíst knížku, namazat si chleba a dát nohy na stůl! 🙂