A nakonec jsem dorazil do starobylé říše, místa kdysi dávno ovládaného černými faraony. Nebyli to Egypťané, ale dnes už skoro zapomenutá núbijská civilizace na severu Afriky, která také stavěla chrámy a pyramidy a její památka tam stojí už skoro 5000 let – tedy do Súdánu.

Legrace byla když jsem hned první den vyrazil na velké trhy, ale vzal si kraťasy (což je proti zvyklostem). Haha, to bylo zvídavých pohledů, hlavně ženských! ? Přesně takový ten rychlý pohled s úsměvem a sklopením zraku. A sice je známo že nejkrásnější ženský světa jsou z ČR a SR, ale v rámci tohoto kontinentu jsou místní dost možná nejhezčí, spolu s Etiopkami. Méně zábavné pak bylo, když jsem zašel do jedné místní restaurace a ulepený z tržiště se těšil na studené pivo – ale samozřejmě, alkohol nikde v zemi koupit nelze! Byl jsem si toho sice vědomý, ale stejně… V roce 1969 totiž k moci vtrhl nějaký plukovník Džafar ze socialisticko-komunistický party, který se později v roce 1983 rozhodl alkohol zakázat a všechen odevzdaný/nalezený vylít do Nilu! V roce 2020 sice vláda rozhodla že cizinci mohou, ale žádná distribuce neexistuje. Politika je tu stejně divoká a když se ten samý plukovník tehdy dostal jak jinak než převratem k moci, hned poté rozpustil parlament a všechny politické strany postavil mimo zákon, znárodnil banky a průmysl, nicméně taky se mu povedlo mírovou dohodou ukončit dávné nepokoje. Když pak ale právě v roce 1983 zavedl ještě striktnější pravidla, což se nelíbilo hlavně jihu kde převládalo křesťanství a stará animistická náboženství, občanská válka byla na světě.

Jde taky zajít na ceremonie Dervišů, takových potrhlých mnichů, co v kruhu od pradávna tancují vedle hrobky svého zakladatele. A je to taky dost fascinující shluk postav. Jsou veselí a bezstarostní – narozdíl od některých skupinových turistů, které jsem tam poprvé a naspoledy v té zemi viděl. To si jen tak postávám a vedle mě přijde místní chlapík s dvěma malýma dcerkama s veselýma očima. Ta jedna chtěla ať ji vyfotím a tak jsem to udělal a pak taky pohladil po vlasech a dál se věnoval skotačícím Dervišům. Ona se usmála a všechno bylo v pořádku, když najednou za mnou slyším jekot nějaké bělošky „néé, příručka doporučovala se nikoho nedotýkat a s nikým nenavazovat oční kontakt!“. V údivu jsem se otočil a viděl nepříjemnou ženštinu z té skupinky turistů – ona si normálně myslela, že je asi v ZOO! Dost mi ten moment pokazila; dělám to takhle už dlouho, že když je vhodná příležitost (kterou člověk skoro vždy pozná), nenechám si ujít návštěvu školy, blbnoucích dětí, chaotických tržišť a prostě situací, co vyžadují interakci s místními a fakt nechci přijímat nevyžádané rady od takové zakyslé ochechule! ?

I působivé súdánské pyramidy v Meroe jsou místem ovladáným jen sluncem a větrem. Také se jim říká „zapomenuté pyramidy“, neboť západ byl v minulém století posedlý Egyptem i přesto že tady, uprostřed ničeho, je pyramid více a také na jejich prohlídku budete v podstatě sami. Byť tomu rozumím, protože tady jsou to už v podstatě jen trosky nechané napospas osudu a jen minimálně restaurované. Nikdy nebyly spatřeny cizinci až do poloviny 19.století a ani nebyly řádně prozkoumány. Jsou menší a strmější než ty egyptské, ale také byly poničeny vykradači hrobek. Právě v 19. století mnoho z nich odstřelil nějaký Ital a nenávratně většinu poničil – nakonec prý trochu zlata našel a dřív než to rozlícení místní zjistili, stačil uprchnout. Škoda, že ho nedostali! Ale jen stát na takovémto místě při západu slunce je něco úžasného, ty stavby jsou svědky civilizace dávných faraonů, která předcházela Julia Césara, příchodu křesťanství i Alexandra Velikého.

Atmosféra v zemi je jinak vážně poutavá, slovo „vesnice“ dostává úplně jiný význam – a to ani nemluvím o Nomádech, divoce nezávislých pouštních lidech. Jedinou chybu jsem tu udělal a to že si nepůjčil auto sám jako self-drive. Protože projíždíte tolika poutavými místy! Barevné vesničky, pobíhající děti, trhy s oslíky nebo dokonce i velbloudy a nemůžete řidičovi podvacáté říkat, ať zastaví. Takže jsem v podstatě jen trpěl — představte si malého kluka, kterého vozí po velkém obchodě nebo továrně s čokoládou a bonbony; tolik barev, chutí a vuní! A on ani nemůže ochutnat, tak jsem si připadal ?. Ale to víte, nemám problém řídit vpravo, vlevo, tam kde je méně děr, při návštěvě Rwandy a výletu za šimpanzy dokonce řidič za ranního kuropění přijel a že je unavený a jestli bych to do toho srdce džungle neodřídil (dvakrát to říkat nemusel ?), ale rozlehlá a sychravá súdánská poušť je zas trochu něco jiného. Jinak lidé jsou tam vřelí a usměvaví, a řeka Nil? Protéká životem této země skrz naskrz. Bez ní by tam žádný život nezačal, bez ní by nepokračoval a bez ní by se ani nikdy nevrátil. I se říká, že když se z Nilu napijete, jednou se vrátíte. Já se sice nenapil, ale možná se tam někdy vrátím, na svých cestách na kraj světa.

A tady pro pousmání a odreagování video z celé cesty (včetně Ghany a Beninu):