„Všímejte si drobných detailů víc, než jen drobně“
Tak se podařil další husarský kousek a to získat rezervaci ve slavné skorolondýnské restauraci Fat Duck šéfkuchaře Hestona Bluementhala. Fat Duck (Tlustá kachnička 🙂 byla otevřena v roce 1995 a je to jedna z pouhých čtyř anglických a irských restaurací, které mají tři hvězdičky Michelin. A jaké to bylo? No fantastické, však čtěte dále…

Fat Duck se nachází asi 40km západně od Londýna ve vesničce Bray a lze se tam v pohodě dostat vlakem, případně i taxikem, ale silně doporučuji si zajistit nocleh, neboť večeře může trvat třeba 3-4 hodiny a garantuji vám, že není nic příjemnějšího, než mít možnost spaní v podstatě za rohem. K tomu doporučuji například Bray Cottages. Ale zpět k jídlu. Tlustá kachnička se o jakési celosvětové prvenství až donedávna přetlačovala se španělskou restaurací El Bulli šéfkuchaře Ferrana Adria, třeba v respektovaném hodnocení akademie Top 50 Best Restaurants, s tím, že si konkurují stylem kuchyně, tedy molekulární gastronomií. S čímž si ale dovolím trošku nesouhlasit, a za chvilku vysvětlím proč. Jinak rezervace mi tu přijdou trochu lépe dostupné,  jsou možné online nebo telefonem, ale pouze telefonická rezervace má šanci na úspěch. Buďte vyrtvalí, stojí to za to. Nám se to naštěstí podařilo hned při druhém pokusu a vyšlo to na velikonoční pátek, kdy bylo v Anglii překrásné počasí – mohli jsme si přát lepší datum? Asi ne :).

Restaurace je docela malinká, tak zhruba pro 40 lidí a stolky jsou celkem blízko sebe. Máte daleko intimnější pocit než v jiných restauracích, na druhou stranu, jako mírnou nevýhodu bych viděl, že různí hosté chodí v různých časech a tak vám to nedá, a občas pokukujete vedle a očekáváte tak co přijde dále. Co se menu týče, tak El Bulli bylo opravdu totální molekulární výbuch a úplně vidím Mr. Ferrana, jak jednotlivé chody kuchtí a připravuje někde s gumovými rukavicemi v garáži. Oproti tomu chody ve Fat Duck postrádají tento kosmický element a jsou daleko blíže jídlu a chutím, které známe. A dovedené k absolutní dokonalosti. Takže se určitě neubráním srovnání obou velikánů, kde večeře v El Bulli byla bezpochyby životním zážitkem, tak večer ve Fat Duck byl zase životním chuťovým a smyslovým zážitkem, protože nejen chuť, ale i prezentace jednotlivých chodů bylo prostě fantastická. Však posuďte sami:

• Chod #01
Spíš něco jako aperitiv – přímo před vámi v tekutém dusíku vytvořené malé kousky něčeho, nejvíce podobnému zmrzlině, ale s přídavkem alkoholové chutí. Na výběr byla limetková vodka, gin & tonic a Campari. Pro vychutnání (opravdu rychlé, za pár sekund se to již rozpadalo) obsluha nad vás symbolicky stříkla speciální vůni/voňavku jako doplněk tohoto chodu. Spíše symbolický chod, který se mi v rukou rozpadl 🙂

• Chod #02
V ten okamžik moc příjemný chod – hořčičná zmrzlina. Takže jste viděli a jedli zmrzlinu, ale zálivka a vlastně i chuť té zmrzliny byla jakoby z jemné horčice. Docela zajímavé a Heston to pomalu, ale jistě, rozjížděl.

 

• Chod #03
Dalším chodem byl jakýsi rosol z křepelky a račí krém, plus kuřecí játra a výborná mini lanýžová sušenčička. V jednom jediném chodu se skýtalo mnohé a ta chuť je nepopsatelná, skvěle vyvážená a hrozně jemňoučká. Vlastně když tak o tom přemýšlím, každý z chodů byl hodně moc citlivě připraven, do nejmenšího detailu. Omáčka měla jakoby tři úrovně. Na povrchu žlutá, pod oranžová a naspodu zelená, každá s jinou chutí a každá tam patřila. Tenhle chod jsem si hodně užil, ale litoval, že je toho tak málo :). Dokonalá byla i prezentace chodu, který měl symbolizovat něco jako svačinu v mechu. Namísto talíře byly tedy některé z částí toho chodu přinesené na mechu a ten pak zalitý párou, která se rozvalila přes celý stůl. Byla to nádhera.

• Chod #04
A jéé, co si počít s dalším chodem? Chodem, který se jmenoval „šnečí ovesná kaše“? No nic, nebudu to protahovat, pro mě jednoznačně nejlepší chod toho večera a také něco, čím se Heston Bluemental opravdu proslavil. Velmi výrazný chod, kde bylo hodně celeru, trochu fenyklu, symbolicky malilinko šunky, pár kousků ovesných semínek a také šneci, samozřejmě. Chuť byla dokonalá, vyvážená a každý díl v tomto chodu měl svoji nezastupitelnou funkci. No olizovali jsme se oba a můj drahý protějšek, který normálně šneky nemusí, konstatoval, že takto by šneky mohl klidně jíst pořád :). To už o tomto chodu dost napovídá.

• Chod #05
Dalším chodem byli pečené foie gras. Ale opět, s těmi nejnejnej detaily, které si dovedete představit. A také jemnost a kvalita, to bylo prostě bezkonkurenční. Chuť byla neskutečně zvýrazněna právě speciálním zeleninovým mixem na povrchu (až jsem tomu nechtěl vůbec věřit, jak dokonale to chuť podporovalo, nicméně nevím přesně, co v tom bylo). Na spodu zase byla jemňoulinká vrstva kůžičky z kachny.

• Chod #06
A skvěle vybraná prezentace jednolitých chodů pokračuje. Na stole přistála takzvaná „nepravá želví polévka“. Nejedná se o nic z těch krásných mořských tvorů, ale jen o symboliku. Jednak z minulých staletí, kdy se v Anglii podávala takzvaná želví polévka, kde ale bylo jen vepřové maso, a také se zde naráželo na situaci v románu Alenka v říši divů Lewise Carolla, kde je prý přesně tato situace (knihu jsem nečetl), a i naprosto stejným způsobm se polévka a čaj připravuje. Co se chuti týče, byl to hrozně silný vývar, zalitý k masíčku a doplněný o pár dodatečných úkazů, jako třeba zpracovaná šlehačka, která vypadala jako vajíčko, ve kterém je zabodlých pár houbiček. Chuť skvělá a už nyní se pomalu ukazovalo, že nejen jednotlivé chody, ale i jejich posloupnost je naprosto logická a vychytaná.

• Chod #07
Tadá, a máme tu kandidáta na nejlépe uvedený chod večera. Jeho název „Sound of the sea“, tedy zvuk moře, už může leccos napovědět. Na speciálním skleněném talířku (se dnem, kde byl mořský písek) bylo přineseno několik kousků syrových ryb (makrela, halibut, …) a mořských řas, to zalité pěnou, která chutnala jako pravá mořská voda a s jemňoulinkým něčím, co působilo jako mořský písek, který se dá jíst. Takže ve výsledku jste měli přesně ten pocit, jako když se celé odpoledne koupete v moři, nasáklí mořskou vodou a zašpinění písečkem a pak jdete do nějaké místní restaurace na pláži. Bylo fakt krásné. A teď si představte, že k tomuto chodu byla přinesena ještě velká mušle, ve které byl ukrytý malý iPod a sluchátka, jež jste si nasadili, a ve kterých zněl zvuk mořských vln a křik racků. Myslím, že tolik pocitů už nikdy jindy při jídle nezažiju. Po nasazení sluchátek a přizpůsobení se tomu jsem cítil tolik různých pocitů – lásky, jakéhosi vnitřního souznění s osůbkou, se kterou tam sedím, porozumění, ale i zvláštního nostalgického smutku, že mě to opravdu vnitřně hodně zasáhlo, ale to mělo samozřejmě co dělat s mým aktuálním vnitřním uspořádáním a náladou. Je jisté, že konkrétně tenhle efekt Heston při přípravě mořského chodu neplánoval a já to zde jen stěží mohu do detailu popsat, ale dosáhl nečeho, co nelze pouhým slovem vyjádřit, a já mu za to opravdu hodně děkuji.

• Chod #08
Po předchozím chodu už pro mě bohužel vše a okolní svět přestal mít smysl. Ale dopsat to musím, že :). Takže dalším chodem byl losos, uvařený v lékořicovém obalu s artyčoky, vanilkovou majonézou, kousky z červeného melounu a jikrami ze pstruha. Pro mě to byl spíše slabší chod, ale nelze mu upřít jeho kvalitu.

 

• Chod #09
Dalším a posledním regulérním chodem bylo holoubátko z Anjou, doplněné o zvláštní rizoto s burizony a také o puding z krve, který byl ale masakr pro můj žaludek. (Holoubátko z Anjou jsem poprvé ochutnal v Praze, v přenádherné restauraci U Zlaté Studně, kde bylo servírované s jeřabinami a kaštany a také mělo něco do sebe, hlavně kvůli magii toho okamžiku a místa, všem doporučuji!). Chuťově to bylo opravdu výborné, ale tak strašně syté, že od této chvíle jsem jaksi přestával moci. Možná ne náhodou to byl poslední klasický chod a dále se jednalo už jen o deserty.

• Chod #10
Ovšem další chod byl super! Jednalo se o „horký a studený čaj“. Jistě, takže mě napadlo, že dostanu na výběr, buď horký nebo studený čaj. Oops, omyl! Dostanete jeden jediný hrníček a v něm se ukrývá jak studený, tak i horký čaj. Nic zvláštnějšího a zábavnějšího jsem asi nikdy nepil – jednoduše jste v puse měli zároveň i horký i studený čaj. Lépe to asi nepopíšu.

• Chod #11
Další chod byl klasičtější, a to karamelizované jablíčko, fenykl, růže a kandovaný citrón, spolu s výbornou (a tučně naplněnou 🙂 oplatkou.

 

• Chod #12
Ajaj, dalším chod byl opět desert a já už totálně přestával moci jíst, zatracené holoubě z Anjou! 🙂 Byl to chod, ve kterém byl do výšky vystavěn višňovo-čokoládový desert (kterému jsme říkali pevnost) a naproti bílá zmrzlina, která tu pevnost symbolicky jakoby dobývala. Tím, jak se víc a víc ujídal tento chod, pevnost se víc a víc bortila. Ovšem tím, jak se dobývala, tím se pevnost přesouvala do vašeho bříška, které už prostě nemohlo. Nicméně tvary a pečlivost, se kterou ten desert byl udělán, bere dech. Tímto chodem to tedy skončilo, i když zbývali ještě dva poslední, spíše symbolické, chody.

• Chod #13
Něco jako whiskoví medvídci. Byla přinesena mapka Anglie a na ní (na skle) přilepeno pět těchto medvídků, každý s jinou whiskovou chutí. Příjemný, absolutně nenáročný chod. Obsluha nad vás znovu stříkla specifickou vůni, která připomínala hluboký les.

 

• Chod #14
Poslední, trošičku nostalgický chod. Jmenoval se „Like a kid in a sweet shop“, tedy něco „jako dítě v cukrárně“. Obsluha přišla a stříkla nad vás jinou vůni, která měla evokovat ty nejprvnější vzpomínky vás, jako dítěte, na první návštěvu toho přenádherného, neskutečného a velkolepého dětského světa, cukrárny. Povedlo se a u obou to vyloudilo úsměv na tváři. Jednalo se v podstatě o barevný pytlík, kde bylo pár cukrovinek. Tyto cukrovinky jsme ani jeden nesnědli, ale vzali sebou domů (pro to byl tento chod víceméně určen) a já jednu z nich (nastrouhaný kokos s jemným aroma exotického tabáku) právě teď jím.

• Chod #15
Nepovinný, repektive jakýsi poslední chod navíc, kde byl výběr různých typů sýrů (mohli jste si jich vybrat pět z celkem asi dvaceti), a mohu jen suše konstatovat, že tak kvalitní a chutné sýry jsem už dlouho nejedl!

 

Ve výsledku tedy bylo 14 chodů, jeden lepší než druhý a celkově se jednalo o fantastický, vyjímečný večer.  Vše, co se jídla týče, je tu dovedeno k naprosté dokonalosti, každičký, i nejnitěrnější detail. A v tom tkví naprostá unikátnost tohoto místa. I kdyby jsem měl za celý večer jen dva chody, a to šnečí ovesnou kaši a sound of the sea, stačilo by mi to a celé Tlusté kachničce děkuji.

P.S.1: V Londýně samotném jsme pak zkusili ještě docela známou restauraci St. Johns, která se proslavila svým morkovým chodem (4ks kostí s morkem, který natřete na topinku a zasypete solí), ale jinak bych řekl, že to není místo, za kterým stojí za to se trmácet. Jen v případě, že milujete maso (upravané v těch nejdivnějších rurálních variantách), pak to zkuste.

P.S.2: Přímo v srdci Londýna, v Sohu, je pak možnost navštívit zábavně pojatou restauraci Inamo, zaměřenou na asijskou kuchyni. Vyjímečnost tkví mimo jiné v tom, že jednotlivé chody si objednáváte sami přes jakési interaktivní menu přímo na stole. Můžete si dokonce spolu s tím druhým, kdo s vámi je, zahrát proti sobě logickou hříčku Lodě :-). Vše tam je plné barev, hudby a samozřejmě výborných chutí a já tento podnik doporučuji. Taková perlička je, že restaurace sestává i z příjemné, česky mluvící obsluhy!