Rád bych využil trošku hluchého letně-podzimního místa a napadlo mě dokončit již delší dobu rozepsaný článek o deseti fotkách, spojené s cestováním, které mě hodně ovlivnily – takové lehčí počtení k ranní kávě v práci :). A ke každé napíšu stručnější popis, co, jak, proč a tak dále. Nejde mi tu o umělecky či jinak kvalitní fotky, jako spíš o dokumentačky s něčím speciálním, které prostě něco daly a jsou tak tím zajímavé…

#1, KONGO – A začněme rovnou tou nej. Asi nejhustší fotka, která mě v té době dostávala, i když jsem se jí zároveň i malinko bál. Ale ta syrovost a divokost místa, a zároveň poklidnost a nebojácnost té řeky a člunu, plus ta tajemnost okolí, nádhera. A tato jedna jediná fotka byla též důvodem, proč jsem se v roce 2007 rozhodoval a chtěl jet s kamarádem na toto jistě jedinečné místo, k řece Kongo. Znova jsem si teď projížděl historii icq co jsme si s ním o tomhle psali a je to sranda, jak jsme se chtěli vrhnout do něčeho tak šíleného. I jsme si byli již nechat udělat víza (konžské velvyslanectví je kupodivu v Praze, nebo aspoň bylo), ale pak z toho nakonec sešlo. Po příletu do Kinshasy byl víceméně plán přeletět malým letadýlkem někam do nitra Konga, do srdce temnoty, a pak děj se vůle boží. Tato fotka v mé mysli zůstává a vzpomenu-li si na ní, mám k ní vztaženo hodně myšlenek a vzpomínek.

#2, PEACE & LOVE – Tahle fotka mi přijde fantastická. V tom, jak neskutečně pozitivní je. Tohle je pro mě dokonalá fotka lidí, místa, pocitu a ještě něčeho navíc, takového toho vnitřního kouzla… Pochází z Ghany a co víc k ní říct – rozsvěcí životy vaše i těch druhých! O Ghaně se jinak říká, že je to nejvhodnější země západní Afriky pro lidi, co tam jedou poprvé. Takže chcete-li zkusit navštívit západní Afriku, ale nejste si třeba jisti kde začít, tak honem do Ghany (a ti odvážnější i s bočním výletem třeba do Beninu :), veřím, že nebudete litovat. A pokud tam uvidíte něco podobného, věřím, že vás to projasní na hóóódně dlouho!

#3, SURFING HIPPO V GABONU – „Poslední africký ráj“, alespoň tak se této africké zemi, Gabonu, přezdívá. Je tu k vidění strašně moc raritního ze světa zvířat – na písečných plážích u Atlantického oceánu můžete narazit na tzv. surfující hrochy, tedy hroší týpky, kteří si jen tak blbnou ve vlnách, místo toho, aby nevrle postávali celý den někde v bahnité řece a rvali se o samice, a jsou vážně k popukání. Dál na moři zase jistě nádherné a majestátní velryby. Ve vnitrozemí pak možnost pozorovat zlověstné slony pralesní, gorily nížinné, vzácné opice Mandril atd. atd. Gabon toho nabízí fakt dost a vezmeme-li v potaz i dva jistě krásné blízké ostrovy Sao Tomé & Principe, kam se často jezdí si po náročné gabonské cestě odpočinout, skoro není unikátnější volba… Problém je ale krapet v tom, že cesta tam je nyní velice náročná a skoro až nemožná! Ale vždycky to tak nebývalo – jistou dobu tam fungoval lokální tour operator Operation-Loango / Africa’s Eden, který mohl pomoci s některými nutnými věcmi jako doprava, ubytování či průvodci, ten se ale po roztržce s místní armádou a její neochotou sdílet lokální letiště musel stáhnout, dočasně do Středoafrické Republiky. Škoda, převeliká! Krátké video, při kterém se mi trochu svírá má dobrodružně-romantická duše touhou, lze vidět zde.

#4, ŠIMPANZI V TANZANII – Další fotka ze série okouzlujících, které vás jistým způsobem očarují :). A tato a pár podobných se mi líbí moc a jde v podstatě o zkratku k návštěvě za šimpanzy, kteří žijí v národním parku Gombe Steam National Park v Mahale Mountains na severozápadě Tanzanie. Nelze se sem dostat v jinak, než malým letadýlkem a pak po malé pralesní řece, je tam jen jediné drahé ubytování (Greystoke Mahale). Ale co by člověk pro podobný moment v životě neudělal? Není to lepší, než si koupit třeba nová kola na auto nebo propít peníze po hospodách? Jasně, že jo! Ajaj, už jen když si teď projíždím stránky těch kempů v Mahale Mountains, když si prohlížím fotky brzkého rána, kdy se z kopců Mahale valí pára a mlha, když si vzpomenu na film Tarzan :), když jen vidím fotky nám tak blízkých šimpanzů, nějak divně začínám nervóznět a skoro klepu do prohlížeče www.klm.com :-). Tak počkejte, v k-l-i-d-u zase prohlížeč zavřu a moc vám poděkuji za pochopení, že tento odstavec nemusí být delší nebo konkrétnější.

#5, GORILY V UGANDĚ A RWANDĚ – Čímž se po Mahale Mountains dostáváme oslím můstkem dále, a to k dalšímu titánovi ve světě zvířat, gorile. Tahle fotka či její variace jsou opravdu krásné, a při pozorném dívání se ukazují jakousi moudrou rozvážnost a zároveň legrační nešikovnost goril. Ne všichni lidé ale vědí, že gorila není ta zlá, krvežížnivá a agresivní bytost, jak to často může vypadat a za jakou ji mnozí lidé od třicátých let a filmu King Kong mohou považovat, ale přitom to tak není a to vše přesně může být (a často i je) právě člověk! Gorila je ráda, když za den pozře pár kilo listí, když si mladý hrajou a blbnou tak, až válejí sudy pod stromy a vypadá to, jako by se chtěli pozabíjet, jejich matky je po očku hlídají a přitom se cpou listím, a když samci dají najevo, kdo je tam vlastně ten hlavní. To je svět goril. Úžasně jednoduchý a přitom obdivuhodný. Neříkám, že bych se zítra chtěl probudit jako gorila :), ale rozhodně říkám, že bych tento výjev zítra ráno vidět chtěl. Sen vidět tyto tvory naživo jsem si splnil v roce 2006 cestou do Ugandy a opravdu to stálo za to. A tam, v národním parku Bwindi, k „tomu“ došlo. Pomalu jsme se uzounkou cestou v pralese blížili k jakési planince a mezi průvodci to začalo šumět, takže to začínalo být jasné. Pak jsme obešli poslední košatý strom, a … byly tam!!! Pár bezstarostně si hrajících mláďat a dvě nebo tři samice. A sotva jsme přišli blíž, jedno z mláďat se vyřítilo proti mě! Ani jsem nedutal, krve by se ve mně nedořezal a málem jsem umřel strachem a blahem zároveň. Ale gorilátko přiběhlo, vrazilo a pláclo mě do kolena (chtělo si hrát), a když asi zjistilo že s tím strachy podělaným bělochem nic nebude, odběhlo zase opodál. Když jsme se z treku navečer vrátili, jen tak jsem seděl na balkóně v chatce a stále dokola si projížděl fotky ve foťáku a vzpomínal na to úžasné setkání třetího druhu, skoro jako kdyby to bylo před sto lety, opravdu – přitom to bylo před sto minutami. Strašně rád bych si to aspoň ještě jednou v životě zopakoval a ta možnost tu stále je, dokonce i v jiné zemi než Uganda, ve Rwandě. Jak Uganda tak i Rwanda se zdají být stabilní a co se gorilího turismu (uff, zní to hrozně, já vím) jsou docela dobře zaběhlé.

#6, BHÚTÁN – To si jednou kdysi dávno takhle letíte z nějaké cesty či výletu a začnete si prohlížet propagační časák té letecké společnosti. Automaticky přeskočíte legrační reklamy a zarazíte se u nějakého rozhovoru a hlavně fotky, při které jsem já osobně zůstal pár minut úplně ohromený. Možná na mě nikdy víc žádná cestovatelská fotka tolik nezapůsobila – na té fotce totiž bylo něco tak neskutečně nádherného a mystického! Tedy klášter Tiger’s Nest v Bhútánu. Bez mučení přiznávám, že jsem o tomhle místě a dokonce o této zemi v té době nevěděl skoro nic. Což se, samozřejmě, po spatření této fotky razantně změnilo :). Byť po problémech s nadmořskou výškou v Ekvádoru ten můj zájem mírně ochabl, stále mám v mysli ten první moment, když jsem fotku Tygřího hnízda viděl a pamatuji si i to ohromení. A třeba se někdy tento podvědomý sen splní a do Tygřího hnízda se vydrápu po svých a uzřu tu nádheru, kterou tam mniši každý den zažívají, na vlastní oči.

#7, EKVÁDOR – A tím se dostávám ke zmiňovanému Ekvádoru. Někdy v roce 2010 jsem se rozhodoval kam vyrazit a co tomu obětovat (čas vs peníze vs dny dovolené atd.) a bylo rozhodnuto, že vzhledem k úspěšnému roku v práci apod. se vyrazí tam, kam se prostě bude chtít a nebudu se omezovat ničím jiným, než tím jediným – zájmem o dané místo (zní to až neskutečně v dnešní době, kdy se létá tam, kde se najdou chyby v leteckém systému). Nebudu to popisovat do detailů, ale bylo to prostě něco jako zatočení glóbusem a poté vyražením směrem k zabodnutému prstu :). Jen nebyl použitý glóbus, ale obrázková knížka s fotkami z celého světa. A právě fotka tohoto srandovního barevného vlaku (který se nazývá Chiva Express) se mi tak líbil, že bylo rozhodnuto – směr Ekvádor & Galapágy. Paradoxní na tom je, že jsem tímto vlakem, který spojuje hlavní město Quito s jižními částmi země, nakonec ani nejel! A možná chci tímto odstavcem říci něco ve smyslu „nebojte se jít za něčím, co se vám zalíbí, prostě jen tak. A i když to, kvůli čemu jste se rozhodli nakonec ani neuvidíte, potká vás tou cestou tolik jiných a skvělých věcí, že to stojí za to všechno“. Nebo tak něco :-).

#8, KAMBODŽA A ANGKOR WAT – Kambodža, Angkor Wat a přilehlé chrámy, prorostlé stromy a kořeny. Tuto fotku (či podobnou) jsem poprvé zaznamenal někdy ve dvaceti letech, ale ihned mě zaujala. Jenže, v té době jsem za sebou pořádně žádnou cestu ještě neměl a tak mi to spíš připomělo hrozně vzdálené a neskutečné místo, něco jako jinou planetu – ale ta starobylost a harmonie na mě zcela jistě působila už tehdy. Když jsem se koncem roku 2005 rozhodoval kam jet, tato fotka byla silným závažím na těch křehkých vahách, kdy se rozhodujete, kam a proč vlastně chcete vyrazit. A nikdy toho nebudu litovat, Kambožda je úchvatná země a já tam dospěl k jistému duchovnímu uvolnění, dá-li se to tak říct, opravdu. Ten čas, strávený tam, mi pomohl aspoň částečně si ujasnit, co v té době vlastně od života chci, to mi tam opravdu hodně dalo, jak si teď zpětně uvědomuji. A díky za to této krásné fotce! A myslím že nikdy není pozdě, tak pokud vás tato země dosud míjela, vyražte co nejdříve! Je pohodová, bezproblémová, bezpečná.

#9, MANTA OBROVSKÁ V MOSAMBIKU – Živočichové Manta Ray (Manta obrovská) mě fascinují už děsně dlouho. Připadají mi jako staří a moudří obyvatelé jiného světa, kteří se sem víceméně náhodou přišli podělit s námi o všemožné znalosti… Když jsem byl před pár měsíci v Národním muzeu, měli tam Manty vycpané a chvilku jsem na ně hleděl se zadrženým dechem a představoval si, jaké by to asi bylo, potkat je naživo. NAŽIVO! Vzhledem k tomu, že se pod mořskou hladinou rozechvěju už při spatření želvy, nedovedu si to moc představit :). Reálná možnost setkat se s těmito tvory je v Mozambiku, na jihovýchodě Afriky, tak doufám, že se jednou s touto tajemnou parybou setkám a třeba ji i pohladím!

#10, OMÁN – A poslední fotka? Co bych to byl za autora, kdybych si nepřidal aspoň jednu svojí fotku, že :). A tak přidávám, tu z Ománu. V Ománu jsem byl v určité době a rozpoložení, které prostě a jednoduše nadržovalo focení. Z těch dvou týdnů jsem třeba půl dne jen posedával u nějakého krásného objektu a cvakal. A jak mě to bavilo! Vzešla z toho mimo jiné i tato snad hezká fotka,  která docela vystihuje povahu a atmosféru Ománu. Žádný chaos, hluk a mraky lidí, ale klídek, ticho, plus všechny podlahy vyleštěné jak zrcadla. Jaký to div! Ale takový Omán prostě je :).

Uff a deset fotek je pryč! Uběhlo to, ani nevím jak. Koukám těch ze zvířecího světa je tam asi většina a samozřejmě podobných zásadních kusů má člověk v hlavě daleko víc, ale pravidla jsou pravidla. Anebo, že bysme je porušili? Jasně, porušme je! A tak tady je ještě jedenáctá…

#11, EVROPA – A poslední, bonusovou fotku, zakončíme něčím, co je nám všem asi daleko bližší, Evropou. Totiž i ta dovede být a je přirozeně překrásná, svým způsobem až neporazitelná. Tato a podobné fotky mě vždycky okouzlovaly, možná i víc než ty zmiňované výše, a tyto krajinky mi vždycky připomínaly to skvělý parný léto, mládí, zvuky cikád, šumění polí ve větru a pohodu… Možná to zní svým způsobem až naivně, ale to říkejte té krajině. Říkejte to tomu nádhernýmu poledni, kdy se na kole jedete prohánět po prašných cestách podél vinic a krávy na vás řvou a zvony v kostele zvoní, a také tomu vlahému večernímu posezení s výborným vínkem. Ti za to mohou, že tato krajina taková opravdu i je – pomalá, voňavá a bezstarostná…

A co víc napsat k focení samotnému? Já osobně jsem vlastně tak trochu lajdák a úplně kašlu na technickou stránku věci. Nepídím se po fotkách, které vypadají jak omalovánky nebo z nejdokonalejšího ustrnulého kalendáře, možná se i částečně snažím o jistou nedokonalost. O technicky nedokonalou fotku, která ale atmosférou přebije všechno. Jenže to tak dělám i životě, nejenom na fotkách. Je to dobře nebo špatně? Nevím :). A teď mi je to vlastně i jedno. To víte, že bych rád někdy udělal tu technicky dokonalou fotku, ale teď už dávno vím, že to u mě tak nefunguje. Jediné o co mi jde (co se fotek týče) je zvěčnění toho okamžiku tak, že si i po čase řeknu, „ta fotka pořád kurevsky krásně dýchá“ 🙂