Napsal Miloš | 3 komentářů | Kategorie Cestopis | Přečteno 5,661×
Belize a Guatemala – po stopách vzrušující mayské historie
Belize je malá, barevná, veselá středoamerická zemička a Guatemala je temnější, velká a s úplně jinou atmosférou. Dají se obě země porovnat? Nikoli. Dají se ale při jedné cestě spojit? Definitivně ano! Obě tyto země jsme projeli minulou zimu (byť jednu z nich víc a jednu míň) a pojďme si tedy popovídat o tom, jak se to celé seběhlo a co se tam odehrávalo…
01/2014 [ Kde to je | Mapa země | Trasa | Fotogalerie ]
Vlastně ani nevím jak jsem se v Belize ocitl a co mě to napadlo. Teď ale nechci psát o důvodu té cesty, jako spíš o způsobu jak to celé proběhlo. Totiž po několika poměrně náročných cestách, jako například do Bhútánu nebo Mozambiku, které byly skoro dokonalé, ale absolvoval jsem je sám a tedy to prostě nebylo ono, jsem si řekl, že sám už opravdu nikam jet nechci ani za nic. A dal jsem si něco jako inzerát, že kdo by se, třeba, rád přidal. A i když jsem tomu moc nevěřil, přidal se! Tedy přesněji, přidala se :-). A to dokonce slečna, která tou dobou už nějaký čas v Guatemale pobývala a cesta tak nabrala úplně jinou atmosféru, než by jinak měla a než jakou jsem vlastně původně očekával. Atmosféru, jakou jsem na mých cestách zažil opravdu vyjímečně a musím rovnou napsat, že to bylo skvělé dobdrodružství. Vyzbrojen informacemi, představami a hrubým plánem jsem tedy zvolil právě relativně malou středoamerickou zemi Belize a poněkud větší a úplně jinou Guatemalu.
Ještě bych rád zmínil, že cesta samotná se odehrála již více než před rokem, rozepsaný cestopis tedy píšu trochu se spožděním, ale nemělo by to až tak vadit, však v těchto zemích se toho zas tak moc nemění. A vlastně, proč Belize & Guatemala? Žádný speciální důvod to nemá, jen mi Jižní Amerika svým způsobem pořád uniká (byť trochu záměrně, jednoduše mě nepřitahuje) a rozhodl jsem se to tedy protentokrát aspoň částečně napravit. A také kvůli historii, samozřejmě – slavné divoké a dost brutální historii! Totiž pokud vás zajímá historie starých mayů, skoro si nemůžete vybrat lépe. Ani do jedné z uváděných zemí není potřeba po dobu 3 měsíců vízum a je tak možné tam vyrazit skoro ze dne na den, například přes Atlantu s Delta Airlines.
A popíšeme si tedy nejprve Belize, což byla ta hlavní destinace a kde se strávilo většinu času. Po příletu jsme nic moc neřešili, do údajně nezajímavého hlavního města Belize City ani nejeli a vydali se rovnou na naše první dobdrodružství. I když počkejte, to je až moc silné slovo, to první, kam jsme po půjčení auta z letiště jeli, bylo Crooked Tree Wildlife Sanctuary, malinkatý park u silnice, který si máte projitý za 15 minut možná i zahlédnete opice; jinak ale docela o ničem. A pokračovali jsme tedy až do městečka San Ignacio, které těsně sousedí právě s Guatemalou – tohle město je hodně dobrý výchozí bod, ze kterého můžete dělat výlety po okolí, takže doporučuji. Jako ubytování jsme volili Ka’ana a rozhodně doporučuji též. Byť město samotné je docela nezajímavé, stojí za to si ho projít – ať už kvůli zeleninovým trhům, barevným domkům, rumovým mini barům nebo prostě pokud chcete vidět živelný život běžných belizanů. A jaké výlety v okolí San Ignacia jdou tedy dělat? My se hned druhý den vydali na tentokrát už opravdu dobrodružnou cestu, k mayským ruinám chrámu Caracol, které jsou největší v Belize vůbec. Několikahodinová cesta je docela únavná a navíc po hodně šílené cestě. Tady jsme objevili první podcenění situace a to půjčení auta jen s pohonem dvou kol – nutně potřebujete náhon na všechny čtyři kola. Na druhou stranu to byla velká legrace. Jedete dvě hodiny a najednou totálně rozbahněná cesta a dál to na první pohled nejde. Ale sakra, chlapi, jedete s krásnou holkou, která vás vlastně ani nezná, tak to přece nevzdáte hned při prvním kopečku hlíny, ne? 🙂 Takže první problém se překonal, jenže postupně se začaly objevovat další a další a i když i ty se překonaly, ty úplně poslední už prostě ne – nedalo se. Tak jsme aspoň prošli tzv. Rio Frio Nature Trail, neboli docela krátkou stezku kdesi v džungli, okolo níž jsme zrovna jeli. A aby toho nebylo málo, cestou zpátky jsme vzali dvě děti, které zrovna šly ze školy, kde od okamžiku usednutí bylo hezké vidět, jak námi byli úplně fascinované – bez dechu a hlesu na nás jen upíraly svoje velké hnědé oči a bylo to docela úsměvné a rozhodně super moment :). A po příjemném dni s úžasně upovídanou holkou jsme to nakonec otočili a znaveni ale přesto spokojeni jeli domů. Tento výlet určitě doporučuji – cestou projíždíte malé a hezké lokální vesnice, kde toho je k vidění opravdu hodně a pořád se za okny něco děje. Takže, pokud tam budete chtít jet v zimních měsících, nezapomeňte si půjčit silnější auto s pohonem na všechny čtyři! Další den jsme tedy zvolili trochu méně náročnější výlet, a to k Cahal Pech Mayan Ruins, které jsou těsně za San Ignaciem a byť jsou relativně malé, tu zajímavou atmosféru tam cítit určitě jde. Dalším dobrým výletem je pak o trochu vzdálenější Blue Hole National Park, který si nesmíte nechat ujít! Ale mimochodem, toto není taková ta krásná modrá díra v moři u Belize, ale park v deštném pralese, kde ovšem také ke koupání něco objevíte :). Je to vlastně takový větší park, kde máte víc možností co dělat – za prvé to je povinnost, a to rychle a bez zdržování dojít k oné modré díře v pralese v zemi, kde je průzračně čistá voda a je to velmi půvabné. Vykoupání je tu jasné a když budete mít štěstí a nebude tu moc lidí, je to opravdu skvělý relax. My přitom ve vodě viděli i nádherného barevného kolibříka, takže super. A po koupačce je pak dobrý nápad vyrazit na tzv. St Herman’s stezku, což je malá cestička v pralese a po které dojdete až k hezkým jeskyním a cestou se můžete nadchnout když uvidíte různé exotické stromy a květiny. Tady jsme si celou tuhle cestu povídali o naší řekněme minulosti a musím říct, že nebylo ticho snad ani minutu – skvělé odpoledne! Navíc jsme cestou zastavili kromě natrhání pomerančů i v místní škole a mohli nahlédnout do jednotlivých tříd, které jsou hodně barevně vyzdobené a plné dětí, které se na tu výuku dokonce i soustředí! Paráda.
Dalším místem, které v dosahu San Ignacia doporučím, je chrámový komplex Xunantunich. Jede se tam krátkým trajektem před řeku (i s autem) a po asi půl hodině jste na místě. A tyhle ruiny jsou opravdu úžasné! Tady se mi líbilo hodně moc. Byl jsem tu dokonce dvakrát, jednou bez průvodce a za velkého deště, podruhé pak za krásného počasí a s průvodcem – chtěl jsem všechna ta historická fakta a souvislosti vědět, hned teď :). Po příjezdu do komplexu musíte zaplatit vstupné a také si tam průvodce můžete najmout, což jsem udělal a byl výborný. Velmi humorné bylo, když povídal a povídal a povídal a pak řekl, že už tady provází opravdu dlouhou dobu a my akorát vstoupili do místnosti, která popisovala výstavu a vůbec objevování a vykopávání tohoto mayského komplexu a on ukázal na jednu starou černobílou fotku kopáčů, řekl bych tak 40 let starou, a řekl, „tak tohle jsem já“, a ukázal na opáleného mladíka v čepici :). Další zajímavý příběh byl když vyprávěl o praktikách starých mayů, například když hráli cosi jako fotbal (samozřejmě o hodně zjednodušené). Vyprávěl pravidla a pak řekl, že tým, který vyhrál, získal na tu dobu tu nejvyšší možnou odměnu. Tak jsem se ptal, co to tedy bylo a on řekl, „no byli rituálně popraveni“. Ufff, síla co? Ano, raději jsem se ho ptal, jestli to náhodou nebyl ten tým co prohrál a ne, tuto nevídanou odměnu získal vyhrávající tým. Celý komplex Xunantunich máte projitý tak za hodinu dvě a je to opravdu fascinující to vše vidět a slyšet.
A poslední akcí, kterou kolem San Ignacia doporučím, je tzv. ATM, neboli Actun Tunichil Muknal. O co jde? Víceméně o celodenní trek džunglí, řekou (neberte si sebou nic, co nesmíte namočit), jeskyněmi a ledovými jeskyněmi zaplavenými vodou. Tady si myslím, že jsem poprvé s tou aktivitou trochu přestřelil, ale v konci to problém nebyl, spolucestující Pavlína byla statečná a jen nás to oba víc utužilo. Nevím nevím, jestli bych ATM dal znova, spíš ne, ale myslím že stojí za to to zkusit. Po pár hodinách, kdy dorazíte a doplavete do té správné jeskyně, vám průvodce začně ukazovat vázy, úlomky, kostry a další artefakty mayské historie, samozřejmě i s komplexním výkladem. I když je to celé hodně dlouhé a vy si už pak jen říkáte „já chci ven!“, jsem rád, že se tato ATM aktivita dala a zvládla. Domluvit si ji můžete přes jakýkoli hotel, případně vám někoho doporučí.
A pak? Pak už mě čekala Guatemala. Jen mě, protože má milá spolucestující už v Guatemale byla a raději dala přednost moři – to víte, holky, no :), ale proč ne. Takže sedla na autobus a jela za dosti šílené situace plné deště a nemožnosti mít kde přespat, ale to je už jiný příběh. Udělejme si tedy odbočku a pojďme ke Guatemale. Ze San Ignacia to je asi hodinu autem na hranice, ale pozor, pokud budete chtít podstoupit něco podobného, čtěte nyní pozorně! Na hranicích vše probíhá víceméně normálně (tedy pokud za normální považujete desítky zarostlých chlapíků v kloboucích, kteří z vás a vašeho batohu nespouští oči), ale stejně je to opravdu velký chaos a tak doporučuji si pronajmout něco jako průvodce – většinou jsou to guatemalští teenageři, kteří vás za babku provedou celým procesem. A to se i povedlo, když se ale u posledního možného úředníka zjistilo, že mé půjčené auto nemá licenci opustit Belize a vjet do Guatemaly, což je nutné. Ehm, ano, zkoušel jsem dost neobratně ukázat sto dolarovku že co jako kdyby to náhodou šlo (opravdu tohle nedělám, ale v zoufalé situaci a v podobných zemích někdy není zbytí), ale náhodou to zrovna nešlo, takže jsem sednul do auta a jel zpátky do San Ignacia. Po komplikovaném telefonátu s autopůjčovnou jsem se dozvěděl, že nemají licenci na to, aby mi vydali tuto licenci, opravdu! :-)) Takže jsem si užříkal, nic, prostě Guatemalu vzdám a pojedu taky k moři … ale to bych to nesměl být já. V podobných situacích nikdy nic nevzdávám a vida, jedna možnost se našla. U benzínky, kde jsem tak seděl a přemýšlel, jsem se pak zeptal, jestli náhodou nevědí o půjčovně aut, která by měla onu licenci a oni že jo, že oni náhodou i auta půjčují. Takže jsem to všechno nechal zařídit a o několik stovek USD lehčí (ta licence je tuším $50) jsem napodruhé vyrazil k hranicím s Guatemalou a tentokrát se podařilo.
A řeknu vám, Guatemala na mě opravdu zapůsobila. Ihned po vjetí sem najednou všechno jakoby potemnělo, ale zároveň vše bylo o hodně divočejší, což mě se prostě v určitých momentech líbí. Všude koně a krávy, divoce působící chlapíci v kloboucích, skromné ale plné kostely, taková jakoby nespoutaná divokost, opravdu mě to dost vzalo. A co jsem vlastně chtěl v Guatemale jen na pár dní, když je tak velká? No samozřejmě, Tikal, nejrozlehlejší ruiny dávného starověkého mayského světa! Tikal je naprosto ikonické a různými legendami opředené místo a naprosto si všechnu tu chválu zaslouží. Cesta od hranic trvá několik hodin a celý komplex má jeden jediný hotel, Jaguar Inn (nic extra, není tam dokonce ani signál na telefon), kam jsem zamířil i já. Často mě baví v různých částech světa pozorovat takové ty značky, říkající „dávejte si pozor na…“, na slony, na opice, na krávy, medvědy, klokany a tady? Tady jsem si měl dávat pozor na jaguáry, ale nevím nevím :). Další ráno jsem se pak vydal do útrob parku Tikal a bylo to vlastně přesně takové, jaké jsem si představoval – velkolepé, trošku i mystické, jednoduše fenomenální. Nejen ten nejvýznamější chrám (Chrám Velkého Jaguára), ale i další, ukryté v pralese, stojí za to. Tikal opravdu stojí za všechnu tu námahu se sem dokodrcat, byť na kompletní prohlídku bohatě stačí den, maximálně dva. Průvodce jsem si nebral, ale prý bacha na ně, jsou rozporuplní a nespolehliví, nicméně toto šlo kolem mě.
V tu chvíli mě hodně mrzelo, že v Guatemale nemohu zůstat déle a že jsem to prostě nenaplánoval lépe. Na druhou stranu mě teď čekalo něco trochu víc pohodového, tedy zpátky Belize a Placencia na jihovýchodě země, kde to mělo podle obrázků nabízet onu nádhernou přímořskou exotiku, relax a pohodu. Takže jsem z Guatemaly přejel zpátky do Belize, vrátil druhé půjčené auto, nastartoval první půjčené auto a jelo se :). Opět mnohahodinová cesta, ale není to v podstatě žádný problém – silnice jsou v Belize dobré. Ze San Ignacia jedete přes horskou oblast sředního Belize a je možno tam zahlédnout krásné bungalowy na ubytování – to pro ty, kdo by chtěl zkusit se v těchto spíš kopcích než horách, projít. V Placencii je pak všechno easy a no problem. Vybral jsem asi zbytečně drahý hotel Chabil Mar Villas, kde na mě už Pavlína s drinkem v ruce čekala a já si v dobrém říkal něco jako „teda ta se tu měla!“, i když realita byla trochu jinde, vzhledem k tomu, že veškeré ubytování bylo plné a toto jsme měli zamluvené až od tohoto dne a musela tak trávit noc ani nechci napsat kde :). Proto to zkuste nepodcenit a i když jste hodně flexibilní, aspoň něco základního si předem zajistěte. Chabil Mar Villas ovšem nebyly tak úplně dokonalé, jak se online zdá – jednou před usnutím totiž najednou slyším „pojď se podívat!“ a na zemi pak vidím deseticentimetrového škorpiona, jak si v kuchyňce jen tak kráčí a naparuje se! Ale zrovna se tam mihnul zaměstnanec a profesionálně ho pomocí ručníku zlikvidoval :). Takže buďte připraveni na všechno. Jinak v Placencii už pak ale šlo všechno naprosto bezproblémově. Pavlína nezahálela a už předem zajistila spoustu vodních výletů a musím uznat, že hodně šikovně, protože byly skvělé a přesně co i mě baví.
V první řadě to byl výlet lodičkou na Silk Cayes, což je soubor několika malých ostrůvků na relativně malé ploše a je to něco skoro až nereálného. I teď, ze zpětného pohledu, kdy jsme spolu zažili například i jedinečné a dechberoucí Bora Bora, musím uznat že toto místo se asi nejvíc přiblížilo té představě o ráji na opuštěném ostrůvku. Naprosto neskutečné! Sem jet je povinnost. Pilot loďky Walter pro nás navíc chytil nějakou tu rybu a přímo na ostrově v alobalu na ohni udělal a to bylo něco. Nevím jak lépe to popsat – prostě si představte nádherný malý ostrůvek s pár přesně těmi správně nahnutými palmami (na které se dá lézt, jak jeden z nás v mžiku zkusil – hádejte kdo :), s dokonalým bílým pískem a krystalicky čistým mořem okolo. My sebou navíc měli i celou lahev bílého rumu, ale teda nevím nevím, jestli to bylo na tom sluníčku úplně rozumné, protože si pak pamatuju spíš už jen útržky :), ale bylo to aspoň veselé…, skvělý výlet!
Další akcí pak byla cesta po opičí řece za legračními opicemi – vřešťany. A tenhle výlet byl hodně solidní, to musím uznat! Totiž, nejprve jedete s průvodcem do jeho rodné vísky na okraji moře a té opičí řeky. Tato víska sestává jen a pouze z uživatelů marihuany a je to znát. Tempo extrémně pomalé, ale i když trávu nekouřím vůbec, je hodně zajímavé se tam procházet a vidět ten běžný život, navíc naprosto bez turistů. Narazili jsme tam i na šílence s červenýma očima, který prý provázel celý tým nějaké americké televizní stanice, natáčející dokument o opičí řece a prý mu od té doby všichni místní říkají „opičí král“ :-). K nám do loďky pak naskočil postarší opičí specialista (s totálně rudýma očima a sotva se pohybující) a jelo se za vřešťany. Několikrát jsme vystoupili z loďky a šli džunglí, průvodce s červenýma očima mládil mačetou do stromů a vyluzoval fantastické hučivé zvuky podobné pravým vřešťanům, nakonec jsme je jen zdálky zaslechli, ale neviděli. Ale pozor! Viděli jsme tam v džungli reálné jaguáři stopy v bahně z rána nebo minulého dne, to bylo něco. Nicméně ani to, že jsme vlastně žádné vřešťany neviděli vůbec nevadilo, protože celý tenhle výlet byl jinak unikátní! Výlety na moři jsou také fajn, bez problémů narazíte na krásné želvy a při troše štěstí i na dugongy. Doporučuju si zjistit všechny možné aktivity třeba v hotelu nebo kdekoli jinde, není to v Placencii vůbec složité. K vidění je toho v Belize samozřejmě o trochu více (například belizská ZOO je prý skvělá), nicméně tohle je to, co jsme stihli a zažili my. A tím to vlastně končilo. I cestopis je poněkud strohý, ale přece jen už to je rok a půl a spoooousta hezkých nebo zajímavých věcí se jednoduše vytratila, nebo byla přebita něčím jiným.
Celé tohle středoamerické dobrodružství ale zároveň bylo nečekaně nahuštěné, dobrodružné, pohodové a s opravdu úžasnou a lehkou atmosférou, která po celou dobu cesty panovala. Ano, možná mně osobně u Belize vadilo, že sami o sobě říkají že jsou „Severní Amerikou Střední Ameriky“, čímž tedy chtějí říct, že jsou ze všech středoamerických zemí ti nejvyspělejší (což mě osobně moc nepřitahuje) a ano, na Guatemalu se mělo rozvrhnout daleko více času, ale přesto se vidělo dost a jednoduše to celé vlastně proběhlo tak, jako bychom se oba dva znali už léta a myslím, že nejen tím byla tato cesta vyjímečná. A i když jsme v rámci něčeho tak těžkého, jako jet spolu s neznámým člověkem na konec světa oba obstáli na jedničku; to celé, co jsem popisoval v úvodu, vlastně v úplném konci dopadlo nepochopitelně špatně a možná zvrátilo přirozený běh času nás dvou a takové jemné magie, která kolem toho celého tak trošku kroužila. I tak ale tato cesta zůstane v mojí mysli jako jedna z těch nejlepších a nejzábavnějších, i když nebýt těchto řádek, už je vlastně svým způsobem bohužel téměř zapomenuta, což už je ale zase jiný příběh. Tak šup pro průvodce a letenku! 🙂
Monika: My využili Avis co jsou na letišti a vše v pořádku…
Ahoj, chystame se v listopadu na podobnou xestu. Muzes nam prosim dat typ na autopujcovnu, co pujci auto z Belize do Guatemali. Diky M.
Stručný ale dobrý. A to už jako fakt nikam nepojedete? Nekecej!