Vítejte v trestanecké kolonii ve Francouzské Guyaně, jejímiž vězni jste a ze které není žádného úniku! První pokus o únik se řeší dvouletou samotkou navíc, druhý pokus dalších pět let. A váš třetí pokus? Gilotinou. Od této chvíle jste majetkem správy věznice. Tak se Francie zbaví lidí, jako jste vy. Zapomeňte na Francii, zavrhla vás všechny jak tu stojíte. A oblékněte se, proboha. Rozchod!

12/2012 [ Kde to je | Mapa země | Online průvodce | Trasa | Fotogalerie ]

Těmito slovy byli vítáni vězni, deportováni do nechvalně známé trestanecké kolonie kdesi na konci světa, do Francouzské Guyany. Podobnými slovy též začíná veleslavný román a film Motýlek, který mě původně vlastně přiměl k tomu sem vyrazit. Možná to zní nesmyslně, ale myslím že ten smysl jakékoli cesty, a vlastně i spousty jiných věcí a skutků, by měl být větší, než jen že je. A že už jen ten plán nebo prostá myšlenka na tu cestu by vás měla naplňovat. Přesto to ale byl krok do neznáma. Žádný cestopis, žádné pořádné informace, neexistující průvodce, nikdo skoro nic nevěděl. Na jednu stranu mě tohle jakýmsi perverzním způsobem i přitahuje :), na druhou stranu tím pádem jedete i s určitým strachem z neznáma. A tak pro mě tento výlet vlastně začal už tím prvním zjišťováním informací pěkně v teple domova. Ale o to víc mě to bavilo, pídit se po každém detailu, který by mohl v rámci cesty pomoci a přispět, pak je to totiž svým způsobem dvojnásobná radost. Ale k věci, nebudu se tentokrát rozplývat v pohádkách jako v předchozí cestě do Bhútánu, ale popíšu tentokrát prostě fakta. Jednou si to vybrat musím, že ano  :-).

Má první cesta sem tedy začala na webu Ministerstva zahraničí, hlavně z důvodu zjištění detailů o vízu. Našel jsem poměrně dobrou stránku, kde na mě mimo jiné vykouknul tenhle srandovní krokodýl (vydržte se na obrázek dívat pár sekund) – někdo má na mzv smysl pro humor! 😉

Vízum nicméně potřeba není, Francouzská Guyana je totiž francouzský zámořský department a tak to tam funguje (a trochu i vypadá) jako takový zapadlý francouzský venkov, jen o trochu více exotičtější. Platí se Eury a i sem létá přímá linka z Paříže (z Orly a navíc ráno, což znamená, že se sem žádným ranním spojem z Prahy nedostanete a budete muset nocovat v Paříži). Letištní kontroly dost prožívám, protože nevím proč, ale občas přitahuji pozornost kontrol (asi nejbizarnější kontrola byla při návratu z Ekvádoru, kdy si nás zavilý pracovník v Praze zavolal a prý jestli ty vázičky za dolar náhodou nejsou vzácná starožitnost, jestli nepřevážíme drogy, jak je možné, že si někam létáme víckrát za rok atd), ale právě po příletu do Francouzské Guyany to bylo naprosto bezproblémové… Prostě vystoupíte z letadla a jdete ven :-). Jinak mějte na paměti, pokud byste sem náhodou chtěli vyrazit, že už na letišti v Paříži jste kontrolováni zda máte očkování proti žluté zimnici, bez něj vás nepustí. Také jsou doporučena antimalarika, ale ty bych asi vypustil. Co dále vědět před cestou? Nic speciálního není třeba. Byla to jedna z mých nejméně problémových cest vůbec (to neznamená, že by ale nějaké problémové kdy byly :), a i Air France se docela blýska, neboť k obědu byl speciální chod, připravený francouzským michelinským kuchařem Guy Martinem!

A po devíti hodinách letu tedy přistáváme. Tak jako se vězni v minulém a předminulém století blížili k pevnině a očekávali možná naprostou pohodu, možná peklo, podobně i já jsem vůbec nevěděl, co čekat, obzvlášť když jsem kolem letiště těsně před přistáním neviděl nic jiného, než řeky a prales. Ale jakmile jsem vylezl z letiště, pohoda a bezstarostnost začala převládat nad tím částečným strachem z neznáma a tato pohoda mě už neopustila do úplného konce. Hlavní město se jmenuje Cayenne (nevím, jestli odsud pochází kajenský pepř 🙂 a je moc příjemné, můžete tu klidně strávit několik dní. A prohlédnout si třeba centrum a starou čtvrť, což je shluk pravoúhlých ulic, lemovaných malými barevnými koloniálními domečky, kde se můžete hodně rychle ztratit, ale o to i vlastně jde. Choďte tu klidně bez mapy a toulejte se ulicemi a obdivujte te organizovaný chaos. Párkrát jsem se při prvním ponoření do staré čtvrti ztratil a pak když se potřeboval zeptat na cestu, schválně jsem si vybíral ty nejpodezřelejší typy, party nebo prazvláštní ženštiny – v tom jsem se tu, nevím proč, trochu vyžíval. Vždycky jsem věděl, že se v tom okamžiku něco neočekávatelného uděje, a myslím to pozitivně. Takže jsem se ptal jedné partičky na cestu a nikdo neuměl anglicky. Tak začal jeden typ, očividně zpitý a zkouřený, povídat cosi francouzsky a že asi musím tam a tam. Najednou začal další a překřikoval ho a snažil se něco povědět i mně. Do toho přišel další typ (ten trochu anglicky uměl) a začal mi to kreslit a přitom povídat francouzsko-anglicky cosi o smyslu života. Pozor, ti první dva pánové pořád drmolili. K těmto třem přiběhli dvě děti a začali také povykovat. A k partě těchto pěti osob došly dvě ženy, které začaly povídat něco těm prvním dvěma. A tak v jednom okamžiku všichni drmolili páté přes deváté 10 cm od mého obličeje a mně nezbylo než udělat CVAK … a vypnout :-). A ono to zafungovalo! Najednou jsem neslyšel nikoho jiného, než toho chlapíka s mapou. Ale bylo to boží, fakt jsem se potom musel smát. A pozor, v žádném okamžiku, ani jednu sekundu jsem se necítil nijak nebezpečně! Tak jsem jim koupil piva a razil dál a podle mapky to našel krásně. Mimochodem, nefunguje tu nic jako posezení místních v restauracích/hospodách. Ani neexistují specializované obchody jako potraviny, drogerie, papírnictví apod., ale to všechno je vždycky dostupné v jediném krámu, který vlastní číňané a podobní lidé před nimi postávají, polehávají, popíjejí a diskutují… Ubytování se v Cayenne celkem dá vybrat, i když třeba na TripAdvisoru je pouze 10 kusů hotelů, v porovnání se sousední Brazílií je tedy rozdíl 3355 hotelů :). Já jsem zvolil Montjoly Cayenne a bylo to celkem ok – sice dost daleko od centra, ale zase blízko moře :). V případě preference bydlení v centru můžete zvolit hotel s podezřelým názven Central hotel :).

V nejbližším okolí Cayenne je pár velmi zajímavých míst, které doporučuji neminout. Co nejdříve vyražte na severovýchod města, kde je čtvrť Plage Montjoly a jedná se o několikakilometrovou bouřlivou pláž, kterou lemují hezké rybí restaurace, nebo třeba fascinující koloniální vilky – ty se mi líbily moc. Představte si, že jdete podél pobřeží, slyšíte jen burácení vln a najednou zahnete na malou cestičku, která vede do zarostlé zahrady s barevnou, polorozpadlou vilkou, kde na zápraží křičí papoušci, a jenom si představujete, jak by se to tam úžasně restaurovalo a večer při západě slunce popíjelo skvělé francouzské vínko nebo hrál plážový volejbal s dětičkama. Zase a zase jsem si říkal, „kurňa proč někdy podobné sny fakt nezrealizuješ“? Ale jo, zrealizuju, někdy určitě; vždyť na tom není nic těžkého :-). Dál za Plage Montjoly jsou pak trosky dávné pevnosti Fort Diamant a naproti asi dvouhodinová procházka lesem na vrchol Montagne du Mahury. Také tam lze najít bývalý koloniální třtinový cukrovar, nebo krásnou pětikilometrovou stezku kolem jezer v Le Rorota – toto vše je v rozpětí několika kilometrů a nejlepší na tom je, že máte stále tu krásně bouřlivou pláž na dohled. Nejlepší restaurace v této (podle mě nejhezčí) Cayennské oblasti je na oběd Auberge des Plages (kde si můžete dát místní rybu Acoupa), na večeři pak trochu dál po silnici La Belle Amédée, což je opravdu přenádherná restaurace ve velké koloniální vile (kdysi určené pro diplomaty) na rozhraní mezi deštným pralesem a pláží, a kde se podává jakási fúze francouzské a karibské kuchyně a přirozeně vynikající vína. Ideální místo na strávení jakéhokoli večera v Cayenne!

Velkou zvláštností Francouzské Guyany je přítomnost kmene hmongů, konkrétně Laosanů a Vietnamců. A to ve velkém! Například v menším městě Cacao, ležící asi 100km jižně od Cayenne, žijí jen a pouze hmongové. Tam jsem se samozřejmě musel podívat také, takže jsem si půjčil auto a razil do vnitrozemí. A nevím proč, ale ti Vietnamci si prostě ať chtějí nebo ne vybírají ty nejdeštivější místa! Protože celou cestu bylo krásně, ale když jsem se ke Kakau blížil, začalo pršet a pršelo a pršelo. Nejlepší den na návštěvu je neděle, kdy se tam konají místní trhy, a můžete tak ochutnat třeba jihoamerické Pho, které je však stejně chutné jako to pravé asijské. V Kakau toho jinak moc není – jedno muzeum, zapadlý sklad starých zaprášených lahví rumů (no dobře, ten není oficiální, ale našel jsem ho náhodou 🙂 a jinak nic, není tam ani žádný hotel – ale na půldenní výlet je to super, obzvlášť, pokud nějakou zkušenost s Asií máte. Nedá se tam zajet jinak než autem, takže s půjčením auta určitě počítejte – na letišti jsou přítomné všechny známé mezinárodní půjčovny. Velká legrace byla, když jsem si stejně jako při předchozí cestě do Bhútánu myslel, že mám všechno skvěle nachystané, ale pak zjistil, že tam jsem zapoměl na tranzitní vízum a tady zase na řidičský průkaz :). A tak si stojím u přepážky a mladičký černoch stále dokola říká, že bez driving licence není šance. Tak jsem začal vykládat kreditní karty, jako že na nich mám jméno i platební schopnost, ale stejně nic. Tak jsem ještě zkusil vytáhnout kartu Všeobecné zdravotní pojišťovny a zeptal se „myslíte tohle?“ A on na to „pokud to je driving licence, pak není problém“. Načež jsem zabručel „mhmm“ a ono to prošlo! Jupí, bez auta by vše bylo strašně komplikované. V Kakau jsem si tedy vychutnal poctivou polévku Pho a s plným žaludkem a velikým úsměvem na tváři vyrazil dál na západ, do města Kourou.

Kourou je zvláštní, ale sympatické město. Zaprvé tam je, a to se můžeme divit jak chceme, testovací dráha pro start raket do vesmíru – nedělám si legraci, francoužští kosmičtí inženýři pracují právě v tomhle nevelkém městečku. Byť jsem muž, nikdy mě podobné technické věci nezajímaly a tak mě nezajímalo ani nic o raketách tady. Když tak přemýšlím, dokonce jsem nikdy, když jsem byl malý, ani nechtěl být kosmonautem! Ale chtěl jsem být degustátor – opravdu, už v ranném dětství jsem chtěl ochutnávat, čichat, hodnotit; a bylo mi asi úplně jedno co :-). Nicméně pokud vás to zajímá, dělají se sem i exkurze, takže proč nezajít. A zadruhé se z tamního přístavu dá vyrazit na ostrovy, ukrývající  zašlou „slávu“ slavné trestanecké kolonie. Tam se vyráží každý den v osm hodin ráno a doporučuji si zařídit rezervaci aspoň den předem – nejlépe přes hotel v Kourou. Ten nejlepší (no ehm, vlastně asi jediný použitelný) je bezpochyby Hotel des Roches, který je fajn a i leží v té nejhezčí části města a zároveň hned u pláže. Jinak v Kourou nic moc není a nejzajímavější je tak pouze dlouhá ulice mezi městem a přístavem. A to hlavně po 19 hodině, kdy se otevírají bary a restaurace, kde doporučuji restauraci Le Flamingo, která podává kreolskou kuchyni. V této ulici se to po setmění také začne hemžit místními čokoládovými kráskami s větším (přesto slušivým) zadkem a všem je asi jasné, co se tu začne odehrávat – v tom okamžiku pro mě ale sranda končila a razil jsem spát.

No a ráno se vstávalo s právě vycházejícími horkými paprsky sluníčka, které mě, do očí zářící, laskavě probudilo. Vstal jsem asi o dvě hodiny dřív a vyrazil směr přístav, pořádně natěšen – protože to byl ten největší den, kdy mělo mé Guyanské dobrodružství vrcholit. Tedy cestou na takzvané Ostrovy vykoupení. V přístavu se to už začínalo hemžit lidmi a já zase začínal cítit takový ten třes, to vzrušení, kdy víte, že všechno už máte zařízené a nemusíte se tak o nic obávat, a před vámi je jen ten vrchol toho všeho úsilí, které jste do přípravy vložili. Přesně tento okamžik miluju a často jsem doslova tak moc natěšený, že si musím sednout, protože to neustojím :-). A pokud je se mnou na cestě někdo, s kým se dobře znám a mám rád, tak vím, že tahle energie skrz mě přejde i na něj (a naopak) a to je pocit, který asi nedovedu popsat, ale jsem přesně kvůli tomuto momentu schopný a ochotný udělat a obětovat skoro všechno. Na ostrovy se pluje katamaránem a doporučuji ihned po vyplutí dojít na příď a tam se doslova svalit do pevné sítě, která je mezi jednotlivými plováky natažena. A pak tedy ležíte na síti, vlny vám občas stříkají do tváře, slunce vám praží do vaší šíje a těžko můžete být víc spokojeni. Cesta na ostrovy trvá něco přes hodinu a po vystoupení na ostrov najednou vidíte zas něco úplně jiného, než na pevnině…

Já tam jako první viděl odstrašující mapku a ceduli „pozor na tyto dvě místa na ostrově, jsou smrtelně nebezpečná!“ :-)), a tak jsem si ji zapamatoval a ťapal dál, kokrétně odložit batoh do hotelu. Celá trestanecká kolonie byla, mí milí cestovatelští nadšenci (protože kdo jiný může tento cestopis číst? :), rozdělena na tři ostrovy. Největší Royal Island, kde bylo pár cel, ale hlavně takové ty obecné budovy typu kostel, nemocnice, sklady, kuchyně atd. Zde seděli vězni s těmi nejlehčími tresty a byl to svým způsobem pohodový pobyt (vězni zde měli i relativně volný pohyb a tak bylo skoro až dojemné vidět neumětelsky vytvořený bazének, kde se mohli koupat – jinak to kvůli velkým vlnám nešlo). Druhý ostrov byl ale o hodně drsnější. Jmenuje se Saint Joseph a to bylo asi to pravé peklo na zemi (víc jej popíšu později). Třetí a nejmenší (ale nejslavnější) se jmenuje Ďábelský ostrov a není na něj dokonce ani teď povolen přístup – a byť jsem se snažil, jak jsem mohl (jinými slovy jsem vyjímečně zkoušel prosadit větu „money talks“), nepodařilo se to :). Ostrovy ale vypadají neskutečně. Divoce, poutavě, tajemně i velkolepě, opravdu nádhera.

Často se sem jezdí jen jako jednodenní výlet, ale zvažte přespání, opravdu. Nachází se tu jediný hotel Auberge des Iles du Salut, který je ale opravdu vyjímečný. Ne počtem hvězdiček, ne výbavou a ničím takovým, ale tím kde je, co za ním stojí a hlavně atmosférou. Atmosféra místa nebo celkově pocit z člověka je pro mě asi nejdůležitější. Je mi skoro ukradené jak kdo vypadá a i co říká, ale pokud mám pak v mysli dojem povznesené atmosféry, jsem zajat a unešen. Ano, je to se mnou velmi jednoduché :-). Aneb jak se občas říká „lidé zapomenou co jsi řekl, zapomenou i to co jsi udělal, ale nikdy nezapomenou, jak se s tebou cítili“. Máte na výběr spát v hlavní budově (okouzlující koloniální budova), nebo v domečcích kde kdysi spala ostraha, případně v nově přistavených mini chatičkách s výhledem na moře. A ta atmosféra je tam opravdu fenomenální. Ceny už bohužel nevím (tuším cca €90/noc), ale co si pamatuji, byl složitý bookovací proces. Doporučuji si najít někoho, kdo umí francouzsky, jinak to je dosti tristní a na dlouhé lokte :-), na druhou stranu, rezervace ve výsledku vlastně vůbec potřeba není – pokojů je docela dost a jestli jsem počítal dobře, spali jsme tam jen čtyři. Já a francouzský pár s dospělou dcerou, která mě nejspíš měla za nějakého historika-dokumentaristu a pořád se mnou chtěla chodit na víno a diskutovat o ostrově – což mi má francoužština ale neumožnila :-). Pokud se na ostrovy dostanete, je už pak jen a pouze na vás, jak si je užijete. Nikdo se o vás nestará a můžete si dělat co chcete. A pokud byste si přivezli třeba stan, myslím, že by to bylo každému úplně jedno, případně pokud byste se chtěli prospat ve vězeňských celách, je to též možné, dokonce vám v hotelu na noc půjčí i houpací síť. Jeden, max dva dny je na tento hlavní ostrov bohatě dostačující. Každý den v 10 ráno pak můžete loďkou přejet i na drsnější ostrov Saint Joseph (cestu koupíte v hotelu) a to si opravdu nenechte ujít! Dostanete se totiž (s největší pravděpodobností úplně sami) na ten nejdrsnější ostrov. Saint Joseph je rozlohou malý (celý ho obejdete asi za hodinu), a uprostřed se nacházejí ruiny velké věznice. A je opravdu fascinující to vidět na vlastní oči! Zaprvé okolo věznice vidíte obyčejné domky určené strážím, což ale dle mého názoru také bylo svým způsobem vězení – dovedete si představit bydlet s nějakým chlapem (pokud jste muž a heterosexuál) v domečku se dvěma místnostmi x let? Vždyť to je snad šílenější než vězení samotné, protože „člověče nezlob se“ vás podle mě přestane bavit hrát tak za měsíc :). No ale pak jdete dál a začnete vidět zarostlé zdi a hradby, vybouchaná okna a nekonečné chodby, zasypané kokosy a prorostlé velkými kořeny stromů. Neskutečné. V jednu chvíli mě popadl amok focení a cvakal jsem pořád a všechno, ale toho jsem pak rychle nechal, a jen tak jsem chodbami chodil, rukama hladil visící větve, sem tam kopal do kokosů a se zavřenýma očima si představoval to místo a čas, kdy to tu bylo životaschopné. V ruinách chodeb míjíte jednu celu za druhou a jde z toho až mráz po zádech – cely byly asi 2×3 metry velké a mnoho vězňů spalo připoutáno, cely také neměly žádné stropy, ale jen mříže, po kterých chodily stráže a vězně kontrolovaly, aby spolu nekomunikovali – to bylo zakázáno. Také tam můžete vidět samotky, a ty byly příšerné – kompletně uzavřené kobky bez jediného okna. A představte si, že při závažnějším přestupku (např. pokusu o útěk) jste v této kobce trávili bez přerušení dva roky!!! Není divu, že většina lidí se přirozeně zbláznila nebo zemřela. Na ostrově Saint Joseph je i působivý hřbitov, který je pár metrů  hned vedle pláže, ale pohřbíváni byli pouze dozorci, vězni byli přenecháni v moři žralokům. Nevím jak to vyjádřit, ale tenhle ostrov byl přesně to, co jsem tu očekával (nechci psát hledal) a byl jsem už v tomto okamžiku právě tím zvláštním způsobem spokojený a když jsem pak lodičkou jel nazpátek na hlavní ostrov, normálně jsem měl zatajený dech a byť to tam bylo vizuálně tak neskutečné, možná nejraritnější a nejneskutečnější tropické místo co jsem kdy byl, byl jsem rád, že jsem plul pryč. A to jsem tam byl ani ne jeden den! Nedovedu si představit tam být x let. Tím třetím a nejmenším ostrovem pak je Ďábelský ostrov, kde vlastně není skoro nic, ale je známý tím, že tam nějaký čas byl právě Henry Charrierre (Motýlek), nebo také politický vězeň Alfred Dreyfus (jehož odsouzení a pobyt byl kompletní justiční omyl a za něhož brojil i spisovatel Émile Zola) a na tomto ostrůvku je jen pár chatek a ani tam kdysi nebyla ostraha, tudíž byť byl nejseparovanější, byl i nejuvolněnější. A tak pokud bych měl být potrestaný a trávit čas na ostrovech vykoupení, volil bych tento Ďábelský ostrov – pěstoval bych tam banány, kokosy, rajčata a buhví co ještě, vařil si polívky, koupal bych se v moři a asi by to šlo ;-). Mimochodem, stopa Motýlka je v Guayaně naprosto zanedbatelná, a to dokonce i přímo na ostrovech. Dost jsem se tomu divil, protože i přes různé zkušenosti pořád ctím (a asi vždycky budu) to jednoduché pořekadlo „jak mohu zapomenout a opustit něco či někoho, kdo mi dal tolik vzpomínek?“. Nicméně, v místním mini muzeu o něm jedna zmínka je, a já se o ni s vámi rád podělím a odcituji:
„Navzdory úspěchu prodeje jeho knihy a následně i filmu, Motýlek nebyl tak vyjímečná, dobrodružná a dobromyslná povaha. Odsouzen za neúmyslnou vraždu v roce 1931 měl s ostatními spoluvězni poměrně špatné vztahy a často byl s mnoha z nich v neustálých sporech. Také neutekl z Ďábelského ostrova, tak jak později popisoval, ale přímo z pevniny, z hlavního města Cayenne. Stal se známým poté, co byla publikována jeho kniha, kde popisuje mnohá dobrodružství a odvážné činy, které však až na vyjímky prožili a vyprávěli jiní. Vězeňskou kolonii také nepopisuje takovou, jaká byla v jeho době, ale až jaká byla asi 20 let později“. Zajímavý asi hodinový dokument o skutečném Motýlkovi je tady:

Občas si domů vozím takové zvláštní artefakty (např. obratel z páteře dávno mrtvého slona z Afriky) a protentokrát jsem si přivezl malé torzo pravé mříže z guayanské trestanecké kolonie – když jsem se mříží dotkl, doslova se rozpadaly… Ale potom, co navštívíte ostrovy vykoupení, už vám toho ve Francouzské Guyaně moc nezbývá. Je to relativně malá zemička a pokud pomineme jih a indiánské rezervace (kam je dosti těžké se dostat), moc dalšího tu není. A tak se nabízí ještě město Saint Laurent Du Moroni na východě země (u hranic s nizozemským Surinamem), které je zajímavé jen tím, že tam je Camp de la Transportation, tedy budovy, kam byli vězni poprvé z Francie převezeni a přerozdělováni. Zde to je možná ještě depresivnější než na ostrovech (tam jsou přece jen ty palmy, že ano :-). A kromě obdivu nádherné koloniální architektury tam ještě můžete navštívit třeba fabriku na výrobu rumů Saint Maurice. Ale jedna noc zřejmě bohatě stačí (fajn hotel v centru je La Tentiaire).

A pak už jsem zamířil zpátky do Cayenne a zbývalo posledních pár dnů. Takže jsem toho náležitě využil a ten jeden den věnoval návštěvě místní zoologické zahrady, která se nachází asi hodinu od hlavního města Cayenne a je roztomile amatérsky vedená a docela malá, ale prý tam mají všechna zvířata, která ve Francouzské guyaně žijí. Můžete tak vidět různé barevné papoušky, kočkovité šelmy jako pumy, jaguáry a oceloty, charismatické želvy, a samozřejmě, mé nejoblíbenější opice. Doslova miluju opice a vydržím se na ně dlouho dívat a třeba v Africe jsem vůbec nechápal, když jsme jeli na safari a narazili na skupinku opic, které se rvali a řvali a nás hrozně bavilo se na ně dívat, že průvodci jen mávli rukou a že na tu škodnou přece koukat nabudem :-). Tady jsem se u těch nejsrandovnějších opic posadil a skoro hodinu čučel na ty potvory, které mi skákaly pár centimetrů od obličeje a křenily se, co to jenom šlo. Ty opičky se jmenovaly Squirrel Monkey – bohužel nevím, jak to je v češtině. Asi budu muset zajít do pražské zoo a kromě Squirrel monkeys se konečně podívat i na už teď slavné, nově narozené gorilátko. Dalším půldenním výletem z Cayenne je Grand Matoury Nature Reserve v La Mirande. Jedná se o různě propojené cesty deštným pralesem (od hodinových až po mnoha-hodinové stezky) a je to tam skvělé. V dálce slyšíte všechno to zpívání ptáků, vidíte obrovské překrásné motýly, sem tam opici a papouška, nějací lidé mě tam i varovali před obrovským hadem na cestě, který byl metaforou řečeno velký jak moje paže, a prostě sem stojí za to vyrazit a pobýt půl dne až den. A nesmím zapomenout ještě na jedno zajímavé a snadno dostupné místo, do kterého se z Cayenne můžete vydat, a to jsou mokřady Kaw. Tato část Francouzksé Guyany už nemá nic společného s mořem a tropy, ale naopak, je to v deštném pralese utopené místo, plném vlhkosti, ryb, indiánů a zapomění. Kaw je vlastně taková malá indiánská vesnice, která je ale ještě jakž takž dostupná a tak je to takový poslední bod mezi možnou návštěvou turistů a odříznutým místem. Pokud sem chcete vyrazit, musíte asi dvě hodiny autem do vísky Roura a potom asi hodinu do vesnice Kaw. Alespoň to jsem si podle mapy myslel. Když jsem totiž předpokládal, že přesně za tím kopcem už bude Kaw, přijel jsem k řece, kde cesta prostě najednou končila. Hotovo a konec! Co teď? Pak jsem našel malou zašlou ceduli, že sem občas přijede loďka a vezme zájemce do této vísky, ale jestli bylo myšleno jednou denně nebo jednou za rok, to nebylo jasné. Tak jsem čekal asi hodinu a nic. Najednou přijelo auto, z něj vystoupil postarší černoch a v blyštivých botech a pořádně vyprané košili nakráčel těsně k řece. Čehož jsem využil a začal se balit a najednou během pár sekund tam byl člun, ani nevím, kde se tam vzal. Černoch na mě mávl a prý jestli jedu a já, že jo. A tak jsme vyrazili a až na loďce jsem se dozvěděl, že to je pošťák, pro kterého někdo z vísky dojel :-). S poštákem jsem tedy doplul do vísky Kaw, kde však bylo úplné mrtvo. Ano, pár místních tam chodilo a mávalo, pár dětiček tam běhalo a hrálo si, pár žen na mě mrkalo a jeden kostel bil buhví kolik hodin, ale jinak nic – na druhou stranu, co tam vlastně čekat, že. Vesnici jsem prošel a pošťáka dávno ztratil z dohledu a nevěděl, jak se vlastně dostanu zpátky. To jsem ale zatím neřešil a dostal hrozný hlad – a tak jsem zapadl na první terasu, která mi trochu připomínala místo, kde se dá jíst :-). Přišla tlustá rozšafná paní, která na mě jako jestli chci jídlo. A já že rozhodně ano. A ona odešla do kuchyně (která vypadala jako kuchyň, co měla vaše prababička) a neustále přes celou terasu něco křičela, ale já jí nerozuměl a tak to byla doslova překrásná situace. A pak přinesla misku čočkové polévky a mísu hovězího masa s hřebíčkovo-česnekovou omáčkou. Wow! Něco úplně jiného, než na pobřeží! Daleko těžší, ale zase peprnější. Legrační byl moment, kdy jsem si přisunul a začal jíst polévku a odsunul to maso – tlustá dáma (později jsem zjistil, že všichni ve vesnici jí říkají „madam“ a má nekonečný respekt) ihned naběhla a že mi to maso nechutná?? Myslím ale, že se mi podařilo vysvětlit, že u nás se nejdřív jí polívka a druhé až potom. Ale bylo to milé. Největší div, který jsem vlastně nepochopil doteď, byla taková malá podpříhoda, kdy se mě dva vedle sedící pánové (jeden zřejmě místní a jeden jeho známý z pevniny) ptali, odkud jsem. A já pravdivě odpověděl a jeden z nich se zazubil, že vyhrál sázku a uhodl, že jsem (podle přízvuku) z České republiky!! Vůbec nechápu, jak to uhádl, ale trefil to. A jelikož madam uměla trochu anglicky, snažil jsem se jí přimět, aby mi doporučila někoho, kdo by mě člunem odvezl zpátky k silnici. A že prý někdo odveze, ale musím mu nejdřív pomoct vyložit pití. A opravdu přijížděl traktůrek, který vezl bedny koly, piva a bůhví čeho dalšího. Takže jsem se začal připravovat na skládání pití někam do kůlny paní madam, ale nakonec mě zaskočil jeden z pánů; bylo by to ale hezké :-). Všechno se tedy podařilo a za chvílí jsem už frčel člunem k silnici, po silnici autem do Cayenne, a odtamtud se večer letadlem přiblížil k Paříži.

A ještě musím přirozeně zmínit jídlo :-). Francouzská Guyana nemá žádný výrazný nebo svůj vlastní typ kuchyně a je to takový příjemný evropsko-karibsko-jihoamerický mix. U pobřeží tedy grilované ryby s rýží nebo hranolkami a vynikající ananasovou nebo citrusovou zálivkou, ve vnitrozemí pak hlavně hovězí a vepřové maso s rýží, doplněné o mraky koření a to úžasné exotické ovoce. Ano, to jsem si tedy užíval na maximum. A i když jsem ho znal i z dřívějška, úplně jsem se tu zamiloval do plodů s dokonalým názvem passion fruit – název tak ten proces ujídání a užívání si ho zcela vystihuje! Potěšení ho jíst. No a samozřejmě kokos. Ten je tu všude :). S čímž i souvisí všeobecně oblíbený punč, který se tu lokálně vyrábí s mnoha příchuťemi. A mimo již zmiňované noblesní restaurace La Belle Amedee bych doporučil ještě jednu skvělou, tentokrát přímo v centru staré čtvrti Cayenne. A to úplně obyčejnou, strašně obyčejnou rybí restauraci, jejíž jídla jsou ale fantastická a dovedu si představit minimálně jednoho člověka, oddanému přesně tomuto typu restaurací, se kterým bysme tu museli několikrát obědvat i večeřet a občas i svačit :-). Máte na výběr standartní rybí pochoutky, které si ale můžete netradičně nechat doplnit různými ovocnými omáčkami – např. vanilkovou, kokosovou nebo omáčkou passion fruit. Restaurace se jmenuje La Marina a nachází se v centru města u přístavu a chtěl jsem tam sníst snad všechny chody a všechno se vším :-). Ale nejúžasnější mi přijde název místního, klasicky připraveného rybího talíře – nazývá se blaff :-)). Jedná se o obyč bílou uvařenou rybu ve vodě a marinovanou v citrónové šťávě, kterou můžete doplnit o jakoukoli omáčku – a tady máte recept na omáčku passion fruit:

2 plody passion fruit
2 lžíce vinegar octu
4 lžíce cukru (dle chuti, můžete postupně aby chuť byla přesně někde mezi sladkým a kyselým)
1 stroužek rozdrceného česneku, sůl

– Dostaňte z plodů šťávu z vnitřku, pokud máte rádi i ty semínka, klidně nechte
– Dejte passion fruit, vinegar, cukr a česnek do kastrůlku a přiveďte do varu
– Vařte asi 5 minut, až omáčka zhoustne (zkuste dát i smetanu nebo vanilku a kokosové mléko)
– Vypněte oheň a dosolte
– Můžete ihned podávat nebo uchovat v ledničce až dva týdny
– Podávejte nejlépe s bílou rybou, kachnou nebo kuřetem, případně i k dezertům

No a tak rychle, jak to celé začalo, tak to i skončilo. I když jako předtím na Kapverdách jsem si silně pohrával s myšlenkou do Air France zavolat a odlet si prodloužit. A dalo by se, i když by to přirozeně něco stálo a všechno by se zdánlivě zkomplikovalo (přece jenom byl i čas vánoc). Ale to je svým způsobem podružné, nejezdím někam abych ušetřil nebo dokonce zaměřil tu cestu v rámci nějakých slev, ale všechno se snažím oddat danému místu a času a dostat z něj maximum, a tak kdo mě dobře zná, ví, že podobné situace jsou vlastně nej a rozhodně je pak netrávím litováním, ale naopak, snažím se vtěsnat do těch vzácných chvilek co nejvíc dalších zážitků, emocí a prožitků, že to často stojí za to to podstoupit. Nicméně protentokrát, protentokrát jsem to nechal být :-). A dnes nebude žádný zasněný nebo emotivní závěr, protože Francouzská Guyana mi ani nic takového nedoručila a vlastně jsem od ní ani nic podobného neočekával. I přes určité zvláštní očekávání a strach z neznáma se ukázala jako přesně taková země, jakou jsem si představoval. Je to pohodová zemička, kde se od prvního okamžiku cítíte dobře. Jednoduše si představte, že jedete někam do jižní Francie nebo Itálie, opravdu jsem z toho měl podobný pocit – přesně takový ten pocit, kdy se vám nic nechce, ale zároveň zažíváte skvělé okamžiky a těšíte se i na každý další takový okamžik. Je mi jasné, že tato země zůstane navždycky stranou většího zájmu turistů, protože nemá v nabídce žádné slavné či velké monumenty a podobná místa, ale je to moc příjemná Jižní Amerika, která je zase úplně jiná než ta drsná na jihu a východě, a také jiná, než ta brazilská na západě. Je prostě unikátní a pokud máte víc času, klidně spojte Francouzskou Guyanu i se Surinamem a Anglickou Guyanou a vyražte. A jako bonus si tady můžete stáhnout hezkou a přehlednou mapu celé Francouzské Guyany. Rozchod!