Volání divokého nitra centra Afriky bylo neodolatelné a stále silnější a intenzivnější. A jelikož ve svém srdci za poslední dva roky nesu jistou dávku zbytečné temnoty, nemohlo to být nic jiného než Kongo, tedy přímo srdce temnoty ze slavné knížky Josepha Conrada. Byť jsem zvolil to „dobré“ Kongo, jak je přezdíváno tomu menšímu s hlavním městem Brazzaville, a ne to „zlé“ s hlavním městem Kinshasa, ale o tom později.

Věděl jsem, že pobyt v Kongu nebude nijak dlouhý a chtěl tam na druhou půlku přidat ještě něco a po dlouhém přemýšlení se nakonec rozhodl to pralesní safari ukončit u vody, konkrétně v Zanzibaru a na ostrově Pemba – tedy tam, kde všechna má cestovatelská dobrodružství začínala! A musím přiznat, že mě to pak na konci cesty dojalo a skoro až dovedlo k slzám. Snad se k tomu dostanu později a teď už pojďme ke Kongu. Existují dvě země s názvem Kongo, které spolu sousedí. První a ta známější, větší a problematičtější, tedy Demokratická republika Kongo s hlavním městem Kinshasou a minimem demokracie (čím to je, že ti největší radikální agresoři mají v názvu vždy boj za svobodu nebo demokracii, nejen v Africe) a pak to druhé, mnohem poklidnější Kongo s hlavním městem Brazzaville, kam jsem vyrazil já, byť si myslím že to větší je zajímavější. Tam jsem dokonce chtěl jet už v roce 2007 s kamarádem, byli jsme si i nechat udělat očkování a víza, ale pak z toho sešlo; já neměl tolik času a hlavně vůle a nechám si to zlé Kongo až vyrazím do tohoto regionu někdy v budoucnu znova a spojím třeba s dlouho vysnívaným Gabonem anebo Středoafrickou republikou.

Ale zpátky k hodnému Kongu – rozhodl jsem se pro něj právě proto, že je hodné a také proto, že je daleko menší a můj čas mi celkově neumožňoval delší dobu než 2 týdny, a i týden je tady vlastně skoro až moc. Do země lítá přímým letem z Paříže Air France, takže doprava je naprosto bezproblémová a vízum předem není nutné, stačí tzv. zvací dopis a pak vám ho vydají za 50 USD po příletu na letišti. Ale jelikož jsem v těchto věcech velmi spořádaný a nechci nechat nic náhodě (a už vůbec nechci v případě nějaké chyby trávit dny v konžské mrtvé letištní zóně), jal jsem se hledat nejbližší ambasádu, že si raději vyřídím vízum předem. A světe div se, nalezené informace říkaly, že se jejich ambasáda dokonce nachází v Praze! Vím, že je tam to zlé Kongo, to ano, ale o hodném jsem to netušil. A tak jsem zavolal na první uvedené telefonní číslo a dostalo se mi odpovědi, že číslo neexistuje. Zavolal jsem ještě na druhé a také neexistovalo. Zajel jsem tedy na uvedenou pražskou adresu osobně, ale tam se nacházela nějaká normální bytovka, po ambasádě ani stopy. Docela nelibý začátek, co? No nic, tak  jsem to vzdal a zkusil si někde vymoci zvací dopis.

Ale kde? V mém případě to bylo ubytování a tady to je dost klíčová věc. Tak jako i v mnoha jiných afrických zemích, nelze tam jen tak přijet a jen tak si hledat ubytování na místě a jen tak přijít do národního parku na safari – je víceméně nutné to mít zařízné a zarezervované předem. Zde v Kongu je výborná společnost, která vlastní kempy, Odzala Discovery Camps. Ti mají v Kongu (konkrétně v národním parku Odzala) tři kempy, každý zaměřený na něco jiného a jiné aktivity. A jelikož i mně samotnému to přišlo trochu matoucí, tady je pro případné zájemnce o návštěvu stručný přehled… Prvním a hlavním kempem je Ngaga kemp, který je přímo v centru původního deštného pralesa a jehož víceméně jedinou aktivitou je návštěva goril nížinných (vědecký název je Gorilla Gorilla Gorilla :-). Druhým kempem je pak Mboko, který slouží spíš jako přespání a spojovací bod mezi kempy, je tu též malá přistávací plocha pro letadýlka. A třetím kempem je Lango, který je z nich asi nejtemnější a doslova postavený v močálech a bažinách. Dost šílené místo, zaměřené na slony pralesní, vodní buvoli a podobné věci, točící se kolem řeky. Jaké je to v každém z nich a hlavně co se vidělo popíšu později. Takže s nimi si domluvíte termíny a oni vám pomohou zařídit permit k návštěvě goril, dopravu do parku a také zašlou zvací dopis, na jehož základě vám po příletu na letišti vízum vydají. K příjezdu do země je potřeba ještě očkovací průkaz s potvrzením o očkování proti žluté zimnici, to je povinné. Po mně ho tedy nikdo nechtěl – ale to jen z důvodu, že doktoři na letišti si zrovna v tu chvíli kdy jsem k nim šel odskočili napít vody – a já raději nečekal a prostě prošel :). Je nutno jet přes hlavní město Brazzaville, kde jsem se jen mihnul na jednu noc a překvapila mě jedna věc – u mužů jsou v módě co nejvýraznější a největší zlaté hodinky, ale to úsměvné na tom je, že u těch jež jsem měl možnost vidět zblízka, ty hodinky nikdy nešly! 😀

A je trochu nutné vědět, co vlastně od takového výletu chcete a očekáváte. Celý park Odzala je víceméně ponuré místo, kde je pořád vlhko jak v prádelně a váš pohyb a aktivity tam jsou opravdu velmi omezené a rozhodně to není takové to klasické safari, kdy se jezdí v jeepu po otevřených pláních a savanách. Sám jsem vlastně pořádně nevěděl co čekat – ale i v tom je jisté kouzlo a hrubou představu jsem měl a toho se snažil držet. Takže určitě jsem chtěl vidět gorily nížinné a slony pralesní a dál už mi to bylo víceméně jedno :). Domluvil jsem si tedy dvě návštěvy u goril, přičemž první trek stojí $355, další pak $285. Jak takový gorilí trek vypadá a jak se na něj připravit jsem již popisoval například cestou v Ugandě nebo Rwandě, byť tady je to přecejenom trošku něco jiného – daleko osobnější, menší, uzavřenější a intenzivnější. Gorily v Kongu jsou sice také už na lidi trochu zvyklé, ale ne tolik a jsou o dost plašší a vidíte je také z větší vzdálenosti, než například ve Rwandě – tam jdou vidět asi nejlépe, i když je to na můj vkus již hodně organizované. Ani tu nelze nic pevně dopředu předpokládat a gorily jsou doslova pár minut od kempu! Prý se párkrát i stalo, že jen tak bloudily přímo v kempu. Takže ráno v 5:30 vstanete, hodíte do sebe lehkou snídani (a hodně silného kafe 🙂 a v 6:00 vyrážíte. Proč tak brzo? Je to proto, že gorily, představte si, staví hnízdo na přenocování každou noc jinde! Nechápu proč, když jídla (tedy listí) mají všude enormní množství a jestli by nebylo lepší si postavit nějaké krásné luxusní hnízdo a tam pobýt delší dobu? Ale tak kdo jsem abych chápal myšlení goril, že ano :-). Většinou jsou gorily tedy velmi blízko kempu, byť to nemusí být pravidlo a je možný i několikahodinový trek, není ale myslím třeba očekávat nějaké náročné trmácení se. Máte pak možnost s nimi strávit jednu hodinu a musím napsat, že jsou opravdu jiné, než ty známější gorily horské. Mají daleko méně ochlupení a celkově působí méně divočeji a jejich gesta jsou o trochu více podobné těm lidským, opravdu. Také milují lezení po stromech, což horské nedělají a je to celkově dost fascinující pohled a zážitek! Abych nezapoměl, budete též potřebovat potvrzení od vašeho místního doktora, že nemáte tuberkulózu ani jinou podobnou nemoc, dost tu na to dbají; asi před deseti lety tu bylo nakaženo a zemřelo mnoho stovek goril. V každém případě na sobě musíte mít roušku na ústa, v určitých místech si na hlavu dokonce můžete vzít včelařskou síťku na hlavu, to protože na sobě budete mít doslova stovky mušek a malých nebodavých včeliček naráz! Je to prostě daleko více hardcore, než ve Rwandě a Ugandě. Mimochodem, tyto pralesní včelky sbírají a produkují med mimo květin i z potu zvířat (a občas tedy i lidí) a místní z něj vyrábějí klasický med; ochutnal jsem a nebyl to asi ten nejlepší co jsem kdy měl 🙂 – ten byl z Ostrova Lorda Howa. Cestou s vámi jde průvodce z kempu a místní stopař, který na ně má čuch a samozřejmě dokonalé pozorovací a stopovací dovednosti – také před vámi mačetou nebo zahradními nůžkami odsekává liány a listy na cestě :-). Mimochodem, všichni stopaři byli kdysi pytláci a v Ngaga kempu mají pověšenou takovou starou pušku a k té se váže jeden příběh… Když tu byl před mnoha lety vybudován první kemp a jeden z místních pytláků najat na práci stopaře, prý jednou přišel do práce s touto starou puškou a tu majitelům odevzdal s tím, že plně končí s pytláctvím a chce se věnovat stopařské práci na plný úvazek. Od té doby míra pytláctví prý v celé oblasti razantně klesla téměř na minimum, i když v určité míře je přítomna pořád. Já se například v noci vzbudil a slyšel dva hlasité výstřely několik asi kilometrů odtamtud, prý to byli pytláci.

Už příjezd do samotného gorilího Ngaga kempu je fascinující a samozřejmě nejzajímavější je deštný prales samotný. Je tak složitý a spletitý, ale zároveň plný života, voňavý, barevný a prostě podmanivý! Je to neskutečné místo, ale zároveň i hodně tmavé a temné. Proč? Kvůli nedostatku světla. Totiž, víte o co je v džungli největší boj? O sluneční světlo! A bojují o něj hlavně stromy a rostliny. Tak například přidrzlá liána zneužije nějaký strom a po něm se vyšplhá až na jeho vrcholek. Jenže strom si to nenechá líbit a zatěžující liány se zbaví tím, že občas shodí kůru. Nebo víte, čemu místní říkají „duch pralesa“? Malému a překrásnému poloprůsvitnému bílému motýlu, který létá tak že chvíli mává křídly a pak se nechá jen tak unášet větrem. A tak pořád dokola a když jsem po těch pár dnech z pralesa odjel, cítil jsem se jak když odpoledne vyjdu z kina, úplně oslepený světlem venku. Kromě goril tam ale téměř nic k vidění není. Můžete zkusit prostě jen tak forest walk neboli procházení se v pralese poblíž kempu, kde jdou vidět různé zlobivé malé opice, mnoho druhů ptáků a další a další živočichové a rostliny – průvodce miluje o tom všem povídat! Na konci této procházky bylo velmi milé, když jsme přecházeli takovou malou říčku a přímo v ní byl připraven dřevěný stolek a židle s pitím a lehkým jídlem, to celé obklopené svíčkami a petrolejovými lampami – neskutečně romantické, věřte mi! Byť to jsem moc vidět nechtěl, sám si tam jako sednout moc romantické není, víte co… Také můžete zkusit noční safari, což je večerní vycházka s baterkami a možnost vidět menší noční tvory anebo klidně i leopardy! Byť to je velká vzácnost a průvodce, pracující tam asi 6 let, ho viděl za tu dobu jen jednou. Nicméně leopardí stopy z předchozího dne jsme viděli. Zbytek dne si tedy jen tak vegetíte v kampu, popíjíte jihoafrické víno nebo Amarulu a relaxujete přímo uprostřed té husté a neproniknutelné džungle. Osobně mám na setkání s gorilami vůbec krásné vzpomínky – poprvé před více než deseti lety právě v Ugandě, kdy se přiřítilo malé gorilátko a začalo mi čumákem strkat do kolena a očividně si chtělo hrát a bylo pěkně upatlané a smrdělo, ale zážitek to byl kouzelný. Podruhé před pár lety ve Rwandě, to zase lehkomyslná spolucestující nedbala doporučení průvodců nepřibližovat se k samcům blíže než 5 metrů. Krok za krokem najednou dal jen kousek od toho mohutného gorilího samce, který v setině udělal prudký krok dopředu, spolu se silným zamručením a bouchnutím prackama o zem – čímž podle mě říkal „můžeš být hezká jak chceš, ale blíž už nechoď a nech mě cpát se listím“ – já byl v tu chvíli dost vyděšený, ale nakonec to dopadlo dobře. Gorily totiž nejsou ta krvežížnivá útočná monstra, jak si lidé občas myslí, naopak to jsou často právě lidé a gorilkám jenom stačí si v té džungli sedět a být v klidu. Dost jsem pobavil průvodkyni Carelien, když jsem se jí ptal jestli goriláci při spaní chrápou. Dost se smála a prý „no s gorilou jsem ještě nespala, ale předpokádám že ano a hodně“.

Dalším bodem na programu pak byl přejezd do jiného kempu v rámci parku Odzala, kempu Lango. Ten je již otevřenější a není přímo v džungli, je však vystavěn doslova v močálech. Naprosto šílené místo, myslím že větší moskytová líheň asi existovat nemůže :). Byť jsme kdysi viděli u Opičí řeky v Belize něco podobného – hustou džungli s nikdy nevysychajícími tůňkami, kde vás neustále něco bodá a svědí a šimrá, brrrrr. Ale dobrý repelent zvládne hodně, takže se to dva tři dny dá. Je to základna u jedné z odnoží řeky Kongo a ten říční život a a jeho okolí je také nesmírně zajímavý. Já si tedy půjčil kánoi a ihned se na řeku vydal a byl to překrásný výlet. Řeka je oproti pralesu tak nesmírně klidná a tichá, jen tak si v poklidu plujete a jediné co slyšíte je občasné šplouchnutí pádla, ryby anebo křik opice v dálce. Občas na břehu řeky vidíte velké stádo vodních buvolů (kteří jsou překvapivě velmi plaší), různé ptáky a další a další. A i když nic, pořád si jen tak příjemně plavete na kanoi po řece a je to prostě fajn. Průvodce si i vzal prut na ryby a jen tak občas nahodil a chytil slušně velkou zubatou potvoru, kterou ale pak pustil zpátky do vody s tím, že tady v parku je zakázáno ryby odnášet – přišlo mi super, že i tady lidi zcela přirozeně dodržují pravidla, dost velký nezvyk oproti ČR. Po asi dvou hodinách jsme zahnuli do menšího ramene řeky a tam se voda téměř rozpustila do bahnitých ploch, kanoe jsme vytáhli na břeh a dál, že tedy půjdeme pěšky. Rozhlédl jsem se a bylo mi jasné, že teď přijde ta nejšpinavější část :-). V dálce jsme zahlédli tři slony a jali se je stopovat a zkusit se k nim přiblížit. První kroky – dobrý, bahno je jen víceméně na podrážce. Dalších pár kroků, ajaj, tak boty jsou už celý v bahně. A další kroky? Kašlu na to, bahno bylo po kotníky, po kolena a chvílemi skoro po pás v něm nebo vodě. Krok za krokem! Toto brodění se těmi špinavými bahnitými tůněmi může znít odtažitě, ale v reálu to bylo fascinující a hrozně mě to bavilo se tam brodit a krok za krokem se přibližovat k těm šíleně plachým slonům! A musím přiznat, že dobrodružství na řece a v jejím okolí pro mě bylo asi nej a daleko zábavnější než samotný trek za gorilami, opravdu. Tohle bylo to pravé dobrodružství, které jsem od Konga očekával a jen já sám s průvodcem jsme šli a dělali to, co jsme chtěli – což je na afrických safari dost paradox, neboť tam je vše předpřipravené a načasované na minuty přesně. A faktem také zůstává to, že všechny ty otravné štípance a špína a vlhkost časem pominou a zbydou jen fantastické vzpomínky na úžasné pralesní dobrodružství v srdci temnoty. Takto k tomu přistupuji a myslím, že i tak by to mělo být. Haha, dokonce mi bylo řečeno, že jsem tam byl jako první Čech, což se mi ale moc věřit nechce. Takže Lango kemp a s ním spojené aktivity jsou opravdu fenomenální – už jen večerní posezení u otevřeného ohně na terase, ze které před sebou můžete vidět procházející se stáda vodních buvolů nebo slonů stojí za to všechno trmácení se sem.

Ano, trmácení se sem je ten správný název. Z hlavního města Brazzaville to totiž trvá cca 12 hodin autem, což musí být dost pekelné, případně je tu možnost přeletu malým letadýlkem na letištní plochu poblíž parku Odzala, ten trvá cca 2 hodiny, létá jen dvakrát v týdnu a je samozřejmě o dost dražší – jaký způsob zvolíte je přirozeně jen na vás a možnosti proberte přímo s Odzalou [email]. A co tak ještě k tomuto záhadnému místu zvané Kongo a Národní park Odzala napsat… Je to celé zaměřené přirozeně na faunu a floru, nic jiného tu ani čekat nejde. V celém parku je jen jedna malá vesnice (tu můžete navštívit, ale je dost vylildněná) a to mi tu vlastně tak trochu chybělo – možnost vidět místní lidi a jejich způsob života a vůbec ty často úsměvné situace, které vznikají jen pokud zabřednete do hovoru s místními. Mimoto je tu ještě malá vědecká stanice, kde dokumentují chování goril. Jejich šéfka, primatoložka Magdalena Bermejo [wiki], dokonce navštívila náš kemp a večer u ohně povídala spoustu zajímavých informací! Je to uznávaný odborník na gorily nížinné, představte si ji jako takovou současnou Jane Goodall nebo Dian Fossey. Úsměvný byl i příjezd do gorilího kempu, kdy jsme v jeho blízkosti cestou potkali cca třicetiletou bělošku, oblečenou jak nejvíc hardcore hippie a s dready, s plnou náručí velkých hub. Když se jí řidič ptal kam jde, řekla že si byla nasbírat večeři – celkově mi přišla jak naprosto ztracená hipísačka, kterou tam někdo zapoměl – ale prý to byla členka toho vědeckého týmu. Tak nevím co všechno tam bádají :-). Konžské dobrodružství bylo vlastně docela rychlé. Vlhké a špinavé, ale definitivně to za to stálo – i když teď už to popravdě celé vnímám spíš jen jako takový zvláštní a divoký sen. Všichni se v ČR v poslední době všeho bojí, ale není pro to žádný důvod se tady bát a i bych sem své případné děti vzal bez rozmýšlení (byť po důkladné přípravě) a myslím, že pro ně to setkání s něžnými gorilami může být nádherný zážitek, stejně jako poslouchání všech těch příběhů a pohádek z džungle…

Po tom všem mě pak čekal nepříjemný noční přelet do Tanzánie (přes Rwandu), a na letišti nastala zajímavá situace při odjezdu ze země. Nevím proč, ale já se v podobných zemích vždy předem často i dost bezdůvodně zbytečně strachuju, že bude například něco špatně s papírama a budu tam muset zůstat na letišti na neurčeně dlouhou dobu. Nejvíc jsem se asi bál při přestupu v Angole, to bylo šílené – a zajímavé, že spolucestující byla tehdy naprosto v klidu. Nesnáším na tom, že i úplně poslední poskok poskoka na letišti na vás zkouší to, že jako záleží jenom na něm, co s vámi bude. Je to tak trochu africká nátura a na letišti ani moc nezabírá úsměv, který jinak boří všechna tabu. Stalo se totiž to, že jsem se odbavil online (Rwanda Air) a pak si stáhl letenku do mobilu. Prošel jsem imigračním, kde mi dali razítko že vyjíždím ze země a ukončili platnost víza a pak prošel i přes kontrolu. No, jenže těsně před odletem jsem až na gate zjistil, že mi Rwanda Air odbavila pouze druhou část letu (tedy z Kigali do Dar Es Salaamu) a nejsem tedy odbavený na let z Konga! Co teď, říkal jsem si? Risknout zůstat a vysvětlit to před nástupem do letadla, anebo se prostě vrátit? Nakonec jsem zvolil možnost vrácení se, protože jsem prostě nebyl odbavený, tedy jako bych na let vůbec nepřišel. Tak jsem se vrátil takovýma mezerama vedle budek s imigračními úředníky (nikdo si mě nevšiml), technicky vzato jsem už ale v zemi neměl co dělat, nicméně najednou jsem tam zase byl! Po odbavení jsem pak zkusil projít znova zpátky na gate okolo imigračního, což nechápu jak mi mohlo projít – ale stalo se a povedlo se, uf! Věřte mi, že v Kongu na letišti bez oprávnění a bez víza zůstat nechcete – nejde ani o to, že by to tam bylo nebezpečné nebo tak něco, ale ta komunikace s byrokracií je šílená. Takže vše vyšlo a já se usadil do letadla a těšil se, že po těch letech se vrátím tam, kde to všechno začalo, tedy na ostrov koření Zanzibar.

Nejdřív ale přelet, to totiž stojí za povyprávění :-). Z Konga jsem měl noční let přes Rwandu, což vše proběhlo v pořádku a ve 3 hodiny ráno jsem se zjevil v Tanzánii na letišti Dar Es Salaam. Jelikož je to největší a mezinárodní tanzanské letiště, předpokládal jsem že tam bude nějaký lounge nebo odpočinkový prostor, jelikož přelet na Zanzibar jsem měl až v 8 hodin, tj. tam někde těch 5 hodin přečkat a bude. Jenže to letiště je úplně opuštěné a nic tam není – vyšel jsem tedy ven a že někde na chvilku složím hlavu. Nic jsem ale neviděl a tak jsem sedl do taxi a ať mě někam poblíž hodí. Tak mě hodil … vjeli jsme do dost šílené čtvrti, kde jen hořeli ohně, běhali psy, namísto silnice byly jen obrotivé díry a do toho temné bloudící postavy. Před takovou polorozpadlou boudou zastavil a že prý super hotel, že jako klimatizace a tak (a ukazoval přitom na nefunkční větrák). Řekl jsem ok a už se viděl v posteli. Došel jsem do pokoje a musím přiznat, že v ničem tak šíleném jsem asi ještě nespal :-). 3×3 m pokoj s postelí bez polštáře a peřiny, jen jeden flekatý ručník tam byl a v rohu turecký záchod, který dost šíleně zapáchal, až jsem na něj musel hodit lavor a pak jsem si lehl – však těch pár hodin to vydržím a další noc už budu spát jako maharádža. Jenže ani ne za hodinu už jsem nemohl ležet, jak mě celé tělo svědilo a štípalo – jestli to blechy nevím, ale ani to nechci vědět a nakonec jsem to zvládl a ráno rychle odjel na letiště, napral do sebe asi litr kafe a bylo to za mnou. Na Zanzibar se přelétává z menšího terminálu č.2 pomocí malých letadel a společností jako jsou Auric Air, Coastal Aviation nebo Precision Air, případně můžete zkusit Tripindigo, což je vyhledávač letů na východě Afriky. Myslím, že jsou i přímé lety z Evropy nebo z Nairobi, ale to už nevím přesně a zkuste sami pohledat. Za 20 minut už najednou přistáváme na zanzibarském letišti a já se po těch mnoha a mnoha letech nemohl těšit víc.

Totiž, Zanzibar byla má první větší destinace mimo Evropu, kam jdem kdy letěl! Bylo to tehdy příjemné a vůbec, Zanzibar je prostě super – jen tam hodně záleží, jak to pojmete. Rovnou tedy přeskočíme hlavní turistickou severní oblast Nungwi, tam opravdu nechcete. A pak už je tedy jen na vás, zvolíte-li severovýchod (oblast Matemwe), východ (oblast Pongwe) anebo jihovýchod (oblast Paje). Já tentokrát zvolil oblast Paje (resort Baraza) a doporučit to spíš nemohu – hotely tam jsou příliš velké a anonymní a pláž naprosto o ničem. Byl jsem totiž na výletě v Pongwe a podle mě to je stále ta nejhezčí oblast, o tom ale později. Můj původní cestopis najdete zde a musím se dnes pousmát, jak špatný je, ale to je prostě daň za uplynulý čas :). V každém případě, Zanzibar je pro mě velmi zvláštní a dlouhodobě i svým způsobem srdeční záležitost. Protentokrát jsem si zařídil i půjčení auta a projel ho daleko pečlivěji než tehdy a zde je tedy znovu co a jak přibližně je možno na tomto ostrově vidět a zažít. Není sice úplně obvyklé tu řídit sám (řídí se na levé straně), ale mimo hlavní město Stone Town je to uvolňující a bezproblémová věc, doporučuji. Já využil služeb Zanzibar Express Car Hire a bylo to bez jediného problému.

Po té šílené noci/ránu jsem tedy dorazil úplně vyčerpaný do Stone Town a jelikož se snažím věci nepodceňovat, měl jsem zařízený brzký check-in ve velmi příjemném ubytování Doubletree, kde na mě čekala sprcha a krásná, velká a pohodlná postel, což bylo všechno co jsem potřeboval. Po obědě jsem se probral a vyrazil do ulic kamenného města a očekával spíš zklamání z toho návalu turismu (který mezitím na Zanzibar dorazil), ale byl jsem mile překvapen že to není tak strašné. Občas jiné turisty nebo skupinky potkáte, ale není to opravdu nic velkého, co by tu atmosféru ničilo. A můžete se tak plně věnovat průzkumu těch malých, bezejmených a naproto fascinujících kamenných uliček, kde to pořád pulzuje místním životem. Uvidíte tak jednak krámky s lokálními cetkami, ale i možnost nahlédnout dovnitř do domků obyvatel a prostě jen tak pozorovat a nasávat tu atmosféru. Mě osobně podobná místa děsně baví a vlastně je i aktivně vyhledávám, byť Stone Town představuje spíš tu známější variantu. Rozhodně stojí za to dojít na rybí nebo ovocný a zeleninový trh, to je boží a živelné. Nelze se ani vyhnout zahradám Forodhani (od 18h se tam každý den pořádají mini food slavnosti) anebo historické budově House of Wonders (momentálně zavřená), kde byla jako na prvním místě na celém ostrově zavedena elektřina. A i když nemáte rádi muzea, možná stojí za to skočit do muzea připomínající dobu otroctví a otrokářství. To jsem prolétl velmi rychle a najednou slyším dětský křik a hádky a smích a vidím, že na tom stejném pozemku je základní škola. Baví mě občas mrknout na to, jak v různých zemích školy fungují a tady to bylo samozřejmě africké – děti šíleně zlobily a učitelka se tvářila náramně důležitě, byla to legrace. Stejně jako když učitelka na chvíli odešla a pár dětí přiběhlo k oknu a začaly mi křikem zpívat tu slavnou písničku Jambo od Safari Sound Band – a nečekaly, že jí znám nazpaměť také! Takže bylo úsměvné, když mi zanzibarské děti ze třídy do okna zpívaly a jim taky – sladili jme to a chvíli zpívali společně, to byl skvělý moment. „Jambo, jambo mbwana, habari ghani, mzuri sana…“. A vůbec, tu atmosféru a historické pozůstatky, symboliku a architekturu staré otrokářské doby a arabských a indických obchodníků tu lze i při malé představivosti vidět stále a mě to znovu a zase nadchlo, opravdu. Užíval jsem si ve Stone Town každou minutu a snažil se hledat a procházet i ty nejzapadlejší a nejodlehlejší uličky a stále mě to bavilo. A psal jsem to tehdy a napíšu to znova i teď – krása poznávání Stone Townu je podle mého názoru právě v tom chodit a úplně náhodně bloudit v těch uličkách, bez mapy, bez cíle.

Na Stone Town ale stačí jeden plný den a pak zase popojet dál a blíž té krásné vodě, že ano :). Já dojel do oblasti Paje, ubytoval se a byl převelice zklamán. Ty hotely a vůbec i pláž v této oblasti není nic moc – bez palem, bez atmosféry. Nevadí, tak druhý den se vzalo auto a jel jsem schválně znova do oblasti Pongwe, tedy kde jsem byl kdysi ubytovaný a ta atmosféra se oproti Paje úplně změnila – pár ospalých rybářských vesniček, místní v moři zachytávají mořské řasy, všude barevné ženy a polorozpadlé lodičky, nádhera. Zašel jsem dokonce i do toho původního hotelu Pongwe Hotel kde jsem dřív spal (to bylo ještě předtím, než to byl hit na Tripadvisoru a Lonely Planet 🙂 a mezitím tam přidělali moc příjemný bazén, a ta atmosféra je tam pořád kouzelná, intimní a exotická, přesně jak si ji pamatuju. Pustili mě jako pamětníka dovnitř a paní na recepci měla vyloženě radost, když jsme si o tom povídali a já pak seděl na pláži, před sebou viděl tu stejnou lodičku jako tehdy a měl jsem popravdě slzy v očích. Tolik času a tolik moc zážitků a situací se od té doby událo! A přesto jsem tam shodou mnoha okolností a hezkých a milých i méně milých událostí seděl sám a neměl si o tom ani s kým popovídat a povyprávět. Bylo mi to tak líto, protože tak to být nemělo a nemá. Jinak pozor, budete-li na ostrově řídit sami, připravte se na časté policejní kontroly a hlavně si zapněte pásy! Já to dělám automaticky, ale tady nějak pozapoměl a hned na první kontrole „pane, pásy jsou nutností. buď budete mít za 3 dny soud, nebo to bude 10.000 shillingů (asi stovka) v hotovosti“. Tak jsem se tedy zapnul a jel dál, ale bylo mi děsné vedro a jel jsem do půl těla. Na další kontrole „pane, je to urážka řídit do půl těla. Soud nebo hotovost, bla bla bla“. No co vám budu povídat, ten první den za volantem jsem pár pokut zaplatil, no :-).

Jih ostrova je pak klidnější a z Paje je dobré zajet například na jih do Kizimkazi, kde můžete naskočit k nějakému místňákovi do loďky a zašnorchlovat si s delfíny. Ale jako všechno na Zanzibaru, je to malé a vlastně i docela málo zábavné. Nebo můžete zaskočit do malého Jozani forest mrknout na legrační opice Red Colobus. Pak jsem zamířil mrknout na nějaké ruiny a dorazil do Maruhubi ruin, které jsou pár kilometrů severně od Stone Town. Jde opravdu jen o staré a dávno ohňem zničené ruiny, ale to vyprávění místního průvodce o sultánovi, který tento bývalý palác postavil, bylo zajímavé. Stejně jako malé přístaviště za ruinami, kde stále i dnes ručně vyrábějí arabské plachetnice dhow! Ještě více severněji je pak jeskyně Mangapwani, což ale klidně vynechte, to je o ničem, případně ještě víc na severozápad (tam už dokonce najednou končí silnice) do Mangapwani Ruins, kde byli dříve v kobkách pod zemí „ubytováváni“ ostroci. Tam již po turistech není ani stopy a je to dost rurální oblast, ale je hezká. Jinak pak cestou na východě ostrova nemiňte slavnou restauraci The Rock, která je již víceméně ikonická a určitě nejvíce fotografovaný objekt na celém Zanzibaru. Je to samozřejmě zaměřeno jen a pouze na turisty (rezervace nutná) a bohužel těží jen ze slávy vzhledu, jídlo a atmosféra totiž nestojí absolutně za nic…, škoda. Znova jsem se pak vydal do oblasti Pongwe, někde tam u nějakého stromu zaparkoval auto a šel se procházet po pláži a cestou potkáváte a vidíte spoustu věcí a dění. Já se do toho slečený do půl těla tak vžil a ponořil, sbíral obrovské mušle, které tam jsou protože zde nejsou žádní turisté, až jsem si najednou uvědomil že jsem pěkně spálený a vůbec netuším, kde jsem to auto nechal! Tak jsem šel odhadem zpátky, ale auto i poznávací strom nikde, zato stovky jiných stromů ano. Tak mi nezbylo než hledat a procházet ty mini vesničky až … až jsem auto pořád nenašel. Najednou vedle mě zastavil místňák na mopedu a jestli nepotřebuju někam vzít. Řekl jsem že jo a že hledám auto a ať jede tím a tím směrem. Za celý den v Pongwe jsem neviděl ani jednoho turistu (jen někdo občas projel v busu) a když jsme pak na mopedu projížděli houfem slepic a prasat a dětí a toho všeho, uvědomil jsem si jak se mi Zanzibar pořád líbí a když dá člověk aspoň trochu ruce pryč od turistických autobusů a míst, pořád to tam je jako dřív. Byť je to tu všechno opravdu malé a bohatě stačí jen pár dní. Auto jsme za chvíli našli a pak už mi zbývalo jen jediné – navštívit nějakou farmu, kde pěstují koření a zeleninu a ovoce a na malém prostoru vám to vše ukazují. To je samozřejmě jeden z hlavních bodů, co tu chce vidět každý a jelikož jsem to již podnikl minule, nakonec jsem se na to vykašlal, ale projíždět těmi vesničkami, ve kterých ve velkém na silnicích místní sušili hřebíček, to se mi líbilo moc – nejhezčí to asi bylo v centrální oblasti mezi Mkokotoni-Kisimani-Kinyasini-Koani.

Zanzibar se mi tedy znova líbil a myslím, že by se mi líbil i potřetí – i když nevím, jestli a kdy tam znova vyrazím. Ale krásné ubytování AndBeyond na přilehlém ostrově Mnemba by rozhodně stálo za hřích – stačí říct a jedu hned ;-)! Což mi tedy připomíná poslední místo této mé cesty, což byl ostrov Pemba. Nachází se severně od Zanzibaru a lze na něj během krátkého letu přelétnout. Mě tam přivedlo jedno speciální místo, které popíšu později – proč se jinak na Pembu jezdí? Hlavně kvůli vodním sportům a potápění. Osobně si nemyslím, že šnorchlování nebo potápění na východě Afriky je buhvíjak zázračné, ale proč ne. Také se tam může jet, pokud chce člověk zažít o hodně vesničtější a rurálnější atmosféru, v porovnání se Zanzibarem – místní tu na turisty nejsou tak úplně zvyklí a v odlehlých vesničkách na vás mávají a tak podobně. Kromě vody a místního života tam ale nic jiného vlastně není, jen malý park/džungle (zvaný Ngezi Forest) na severu ostrova. A pozor, ostrov není úplně malý jak na první pohled vypadá a z jihu na sever to vezme skoro 3 hodiny. Neexistují tam ani žádné taxi nebo služby pro turisty, většinu věcí je tedy dobré mít zajištěné předem.

Mě tam ale přivedl speciální typ ubytování – nikde jinde na světě neviděný typ bungalowu, kde spíte pod vodní hladinou! Tím, že mě cestování baví a naplňuje též sleduji mnoho přidružených informací a z každé si vezmu jen to co chci nebo co se mi líbí a uložím do databáze a do hlavy, a pak v tu pravou chvíli toho všeho pro mou cestu využiju. A jakmile jsem fotky z tohoto podvodního bungalowu viděl poprvé, ihned jsem věděl, že tam jednou musím. Je to opravdu neskutečné! Tento jediný bungalow se skládá ze tří levelů. První je pod vodou a tam je postel a kolem dokola velká okna. Druhý level je stejnoměrný s vodní hladinou a tam je prostor na sezení, wc, sprcha a lednička, víc asi nepotřebujete. A pak je ještě třetí vrchní level, tam jsou solární články a velká postel obložená mušlemi -tam se ženy můžou opalovat do alelujá a chlapi z tohoto levelu zase skákat do vody. No co vám budu povídat, je to naprosto unikátní a snové místo. Snídani i večeři vám přivezou loďkou, v podvečer kolem vás plují staré plachetnice a enormní množství ryb, a v noci? V noci si pod vodou v bungalowu rozsvítíte silná světla a z oken vidíte osvícené okolí pod vodou – těch ryb a potvor, to je něco! I když v noci bych do té vody neskočil ani za nic, pěkně strašidelné. A jen tak mimochodem, i tady jsem prý byl první Čech a musím přiznat, že to popravdě byl nesmírně zvláštní, ale naprosto kouzelný večer, na který nejde nikdy zapomenout… Pro představu mrkněte tady na video, které jsem z mé návštěvy udělal:

A co ještě jídlo… V Kongu je to samozřejmě slabota. Většinou směsi masa s nějakou hnědou omáčkou a šťouchané moučné brambory. Nejznámější talíř je tam tzv. saka saka, což je salát z listů manioku a chutná to trochu jako špenát. Musel jsem se usmát, když mi byl podán bílý chřest, ale ta chuť mi nějak neseděla – a prý že on to není tak úplně chřest, ale ten bílý vnitřek bambusu a tady se tomu prostě říká chřest :-). Na Zanzibaru je to s jídlem samozřejmě úplně jiné – moře je prostě moře. Mořské plody a ryby tu dominují a i když v tomto ohledu jsem byl nejnadšenější určitě v Mozambiku a na keňském ostrově Lamu, rozhodně tu ty humry, obrovské krevety a mnoho dalšího mají fantastické, i když cena je už tak trochu evropská, což bylo zklamání. A vzhledem k faktu, že od pradávna sem jezdí nejvíce Italů, i italská kuchyně tu má silný základ. Jaká tu je ale posoudit nemohu – nic mi neříká a ani jsem ji tu nezkoušel. Další silné vlivy jsou indická a arabská kuchyně a obě nabízí úžasná a originální jídla, takže pokud toto můžete, stěžovat si tu rozhodně nebudete. Také vyšší gastronomie se tu v poslední době rozvíjí (myšleno v těch dražších hotelích), každý rok se tu také pořádá Stone Town Food Festival, nicméně musím přiznat, že obyčejní grilovaní humři a krabi jsou tu pořád daleko zajímavější. A ovoce? Dokonalé! Mé milované passion fruit je doslova všude a je skvostné, také mango, papaya, kokosy, anebo málo známé červené banány, mňam! Na tržišti s tím barevným ovocem jsem se zasnil a úplně zapoměl kde jsem a připadal si jak malý kluk v cukrárně, nebo když člověk sní o tom, že chodí ve městě celém z čokolády :-).

A tím celý výlet skončil. Bylo to super dobrodružství rozdělené do dvou částí – temná a neprostupná konžská džungle versus modro-zelený Zanzibar a Pemba, ale ladilo to k sobě a jsem zpětně spokojený s tím, jak se to celé naplánovalo a uskutečnilo. I když co se Konga týče, musím napsat, že to je přece jenom speciálnější zážitek – není sice úplně jednoduché se tam dostat a celé zorganizovat, ale stojí to za to, opravdu. Je to doslova jedno z těch posledních velkých a syrových dobrodružství, při kterém do vás nestrkají nekonečné skupinky Číňanů nebo modelů se selfie tyčemi a i přes jistou náročnost je to velmi úlevné. Ale abyste si ho užili, musíte se mu plně oddat a celou dobu soustředit, protože v džungli je těch podnětů tolik a tolik. A to není úplně snadné, ale jde to a stojí to za to. A Zanzibar? Velká pohoda. A Pemba a podvodní bungalow? Šílené, překrásné a nezapomenutelné.