Kapverdy jsou příjemné ostrůvky, kde je celoročně teplo, jde se sem snadno a rychle dostat a všechno tu působí hodně uvolněně. Však slogan Kapverd zní „no stress“! Na druhou stranu jsou to ostrovy docela pusté a vlastně se tu odehrávají pouze tři „věci“ – rybolov, turismus a hudba. Všechny body důkladně proberu :), ale pro začátek si pojďme dát trochu té hudby.

4/2012   [ Kde to je | Mapa země | Průvodce  | Trasa | Fotogalerie ]

Nalaďme se jenom náladou té písničky a trpělivější z vás v klipu uvidí i fotky Kapverd a myslím, že to bude pro začátek naprosto ideální:

Takže, hudba. Začnu právě jí. Proč, když je v cestopise zdánlivě nejmíň důležitá? Protože u mě rozhodla o tom, že jsem se sem vůbec vydal. Už hrozně dlouho jsem z ČR nevytáhl paty, myslím tím na nějakou delší cestu a když jsem se začal pomalu rozhodovat co, kam a jak to bude, bral jsem jako vždy v potaz víc rozdílných až možná trošku zvláštních faktorů, podle kterých se asi lidé spíš nerozhodují, ale já to tak nějak mám :). Vždycky volím to, co mě (nebo osobu, se kterou chci jet) nějakým osobním způsobem ovlivňuje a aktuálně dotýká a tím pádem ta cesta může i víc nabídnout, než jen běžný pochod z bodu A do bodu B. A jelikož jsem za poslední asi rok v různých náhodných situacích narážel stále na stejnou zpěvačku, začal jsem se pídit po detailech. A ano, tím už se dostáváme ke Kapverdám :). Potvrdil jsem si totiž, že ona diva s andělským hlasem se jménem Cesaria Evora pochází z Kapverd… A následující průběh už byl vlastně rychlý a jednoduchý, budou to Kapverdy. Koneckonců, vždyť je to naše mama Afrika! Byť ne ta pravá Afrika, ale o tom později. Cesaria Evora je asi nejznámější občan, kterého tu znají doslova všichni. Je známá i ve světě a nejeden světový muzikant ji prosil na kolenou, ať s ním či pro něj něco nazpívá. Představuje nejvýznamější představitelku kapverdského hudebního stylu „morna“ (z anglického „to mourn“, neboli tesknit, truchlit), který se zrodil právě zde. Důvod, proč právě tady nemusíme ani hledat dlouho. Sami místní říkají, že Kapverdy jsou místem, kde se těžko žije a ze kterého je nejlépe odejít, ale stýská se po něm. Odříznuté ostrovy, absolutní neúroda a sucho, otrokářství a celkově s tím vším spojené velmi těžké živobytí se podepsalo právě i na vývoji hudby. Na druhou stranu obsahuje i prvky třeba brazilských rytmů a je o to pestřejší. A Kapverdy hudbou opravdu žijí – docela často se mi stávalo, že jsem slyšel zaměstnance hotelu jen tak si prozpěvovat nahlas, občas jsem zaslechl i zcela vážně myšlené zasněné zpívání z kuchyně. Přijde mi neskutečně zajímavé, že jeden jediný styl ve vás stejnými hudebními postupy může vyvolat pocit nadšení, nutkavý pocit okamžitě vstát od večeře a protancovat celou noc, ale i hlubokou melancholii nebo dokonce slzy v očích. Takže jsem si nahrál trochu morny do iPodu, koupil letenky, zamluvil hotel a pak prostě odletěl. Letět se dá z Prahy přes Lisabon s TAP Portugal a mluví se tu hlavně portugalsky a kreolsky, přičemž na každém ostrově se to ještě mírně liší. Použitelnou měnou tu je pouze euro a na menších ostrůvcích ještě jejich Escudo, kde kurz je 100 Escudo = 1 Euro. Kapverdy jsou ale hlavně skupinovou turistickou destinací, což mě celkem překvapilo – nevím přesně jak se tohle vyvinulo, ale zřejmě tu potkáte jen pár lidí, kteří nejeli s cestovkou. Ono bylo i symbolické hodně nízké číslo víza, které jsem v Praze dostal (honorární konzulát Kapverd je v Šítkově ulici 233/1). Nemohl jsem nikde najít jestli je potřeba mít pro individuální cestu vízum předem nebo ne, tak jsem si ho radši zařídil, nicméně potřeba definitivně není – je možné ho koupit i po příletu na letišti. Jinak od Kapverd rozhodně neočekávejte nic, co si představujete pod „rájem s bílým pískem a nad vodou nakloněnými palmami“. Tohle není východní Afrika nebo Oceánie a ani se nesnaží být. Na druhou stranu, trochu méně toho sucha, hnědé barvy a neúrody by nezaškodilo. Před nějakou dobou prý trvalo 11 let, než na ostrově Sal zapršelo! Kapverdy se skládají z deseti ostrovů, ale jen na některé se dá jet a pobýt tam. Tak si pojďme ty nejzajímavější projít! 🙂

Ostrov Sal – tohle je první ostrov, na který asi většina z vás přilétne. Na jihu se nachází městečko Santa Maria, kam se směřuje odpočívat. I já měl v plánu zůstat prvních pár dní právě tady, ale to se rychle změnilo. Problém totiž je, že tu nic není! Je tu malé město, pak asi 5km pláže a to je všechno. Nedá se tu ale nic vidět a ani nic moc dělat. Z toho mála to jsou hlavně vodní sporty, tedy kiting, ten můžete zkusit i když jste to nikdy nedělali, jsou na to dobře zařízeni. Blbnutí na pláži je také možné v podobě beach volejbalu nebo fotbalu. Nebo můžete sednout na velkou loď a jet brzy ráno na velké ryby, případně odpoledne sednout do malé lodičky s místním rybářem a jet na pár hodin na menší ryby. Vláda Kapverd docela správně odolala tlaku velkých rybářských firem a států (odmítla například Japonce a nepovolila velkolov tuňáků) a tak je tu ryb ohromná spousta. Strašlivá. Plavete si jen tak v moři a skoro pořád se musíte vyhybat rybám. Ne, tak moc jich tu zas není, ale opravdu hodně ano. A tak se dá skvěle trávit čás na přilehlém molu, kde se celý den schází rybáři a handlují, vykošťují, kupují, prodávají…, co jiného než ryby. Sem jsem se samozřejmě okamžitě vypravil a všude na molu i okolo něj viděl povalující se barevná kolečka, která jsou určená k převozu a manipulaci s rybami! Šílenost. Kolečka jsem viděl jako první. Jako druhá jsem viděl obrovitá těla tuňáků, která se tam různě jen tak povalují. Sranda byla, když jsem si od jedné z prodavaček koupil takový speciální nožík na ryby a chtěl si ho uchovat domů na léto na grilování. Tak jsem tam v pytlíku na molu nosil nůž na ryby a v tom okamžiku jsem se stal magnetem pro rybáře a prodavačky. „Kámo, chceš rybu?“, opakovali a tahali mě jeden za druhým. Zjistil jsem, že z nějakého důvodu jsem si za posledních pár let úplně odvykl a odnaučil říkat slovo „ne“ a tak jsem s tím měl chvíli problémy, ale pak jsem to vyřešil po svém – s úsměvem a rozumem, to platí všude na světě. Prodavačům pak bylo jasné, že s nima asi nesednu a nebudu u nich v kroužku kuchat ryby, pak s nimi nepůjdu domů za ženou a nedám si si s nimi u stolu rybu s rýží a brali to. I když jsem si říkal, že bych si takový život dovedl představit, rychle jsem se vrátil zpátky, přece jenom, i když to může znít blbě, mám prostě jiné ambice a také jinou „práci“, co je potřeba zařídit. Ale to molo mi přišlo moc sympatický. A vlastně jsem tam zažil celé Kapverdy – rybaření, turismus i hudbu (občas si prodavačky zpívaly). Celé Kapverdy na jednom malém molu! Úžasné. Přišlo mi i super, jak je všechno jakoby naostro bez zbytečných kudrlinek – prostě místní si vezme potápěčský oblek a k tomu harpunu, plave se někam ponořit a připlave zpátky s větší rybou, většinou tuňákem. Tu (ještě pořád v potápečském obleku) začne na mole škrábat a kuchat a pak ji (pořád v potápěčském obleku) prodá a buď jde hrát na pláž fotbal (už bez obleku 🙂 anebo jde znova do vody. Supééér! Co se ubytování týče, není to ale žádná sláva. Buď větší hotely anebo skautské ubytovny… Obojí je dost nelákavé, ale nakonec jsem našel moc hezký hotel, a to Odjo d’Agua s vynikající restaurací doslova nad mořem. A posnídat tu syrového tuňáka taky není vůbec špatné :). Nicméně ostrov Sal svojí pustou a prázdnou atmosférou nebylo něco, co by mě tam jakkoli drželo déle. I když svým způsobem miluju moře, protože mi dává energii a skvělý pocit, kdykoli ho vidím a slyším vlny (a doufám, že jednou by se mohlo povést i zařízení trvalého bydlení někde u moře), tak jsem zjistil, že jen tak se u něj potloukat nezvládnu víc než nějaký den dva. Přesto jsem to zkusil, ale už za chvíli jsem si říkal, „co když se zrovna teď nějaká místní máma zlobí na své dítě, co když teď rybáři na pláži vlečou půtunového tuňáka, co když……, chci být u toho!“ A tak jsem hned další den vyrazil na jiný ostrov, a to na Santo Vicente.

Až na vyjímky se mezi ostrovy létá pomocí místních aerolinek TACV a každý přelet trvá hodinu a létá všemi směry většinou dvakrát denně a jsou velmi spolehliví, i když občas změní časy letů. A většinou mají volná místa i když přijdete a budete chtít koupit letenku hodinu před odletem, žádný problém. Na ostrově Sao Vicente se nachází jediné větší město, Mindelo. V průvodci je docela vychvalované jako pitoreskní město, plné historie, ale z nějakého důvodu jsem tam na nic takového nenarazil :-). Problém větších měst na celých Kapverdách vidím totiž v tom, že skoro všechna vypadají jako velká staveniště. Není to nic úhledného, ale v každém z nich se samozřejmě dá najít příjemné a pohledné místo – tady v Mindelu to je okolo přístavu. Nabízí se tam příjemné posezení a s lahvinkou portugalského vína na malé městské pláži nebo lavičce to je rozhodně příjemné. A myslím, že v tomhle okamžiku je čas na další klip a písničku. Opět to bude Cesaria Evora, neboť Mindelo je její rodné město a dokonce po ní rychle bylo pojmenované letiště. Ano, v listopadu 2011 totiž bohužel zemřela. A tak už si nebudu moci splnit takovou zajímavou myšlenku, která mi tam při západu sluníčka prolétla hlavou. V té chvíli jsem ještě nevěděl, že už je v nebi, ale říkal jsem si, že bych snad i zkusil ji pozvat, aby zazpívala i s celou kapelou na mojí svatbě :-). Že by se to tou zvláštní energií a velkou pohodou a náladou pro mladé i starší docela hodilo a že by to bylo jednoduše něco. Mám rád takové napůl nereálné věci, ale hodně i proto, že to je trochu výzva. A moc dobře vím, že většina toho, co se zdá na první pohled jako nereálné, je vlastně docela jednoduše zvládnutelné. Nicméně žádná svatba teď v plánu není (a navíc ani žádná nevěsta :-). A teď už živelná Sangue de Beroina live (mimochodem, nemáte při téhle písničce chuť udělat něco? Prostě NĚCO?)

Na Santo Vicente se také každý rok pořádá veselý barevný karneval, taková zmenšená verze toho v Riu. Pokud vás něco takového láká, více informací je zde. Až do téhle chvíle jsem nicméně pořád nemohl nějak Kapverdy uchopit, pořád mi to nešlo. Nevěděl jsem, jestli to je tím, že jsem už dlouho nikde dál nebyl, nebo z tohoto místa nevyzařuje tolik, kolik jsem očekával, nebo mi chybí někdo, s kým budu diskutovat o tom jestli jet tam a tam anebo jinam, ale naštěstí se to nakonec podařilo – a tak rychle tam, kde se tomu tak stalo! Na ostrov Santo Antao.

Na Santo Antao se dá dostat pouze lodí, nemá žádné letiště. A už to mi říkalo něco v tom smyslu jako že na to se těš. Nedá se na něj sice dostat až tak jednoduše jako na ostatní, ale ani to není žádný horor, to zas ne. Je jen nutné přeplout lodí z Mindela (Sao Vicente) do Porto Novo (Santo Antao). Loď pluje dvakrát denně a stojí €6/jedna cesta. Přesný čas nebylo předem vůbec lehké zjistit, ale tady to máte :-). Loď je hodně velká, vejdou se tam i auta a myslím, že i dost stará a že chudák pamatuje ještě Bismarcka :). Ale pluje a to je hlavní. Přesně za hodinu se vynoříte na Santu Antau a na první pohled není vidět žádná změna. Grrr, zase ta ošklivá hnědá barva všude kolem. Ale to se zakrátko naprosto změní, nebojte!! Tenhle ostrov je totiž nádherný. Je tak krásný, až je svým způsobem i dojemný. A také hodně bouřlivý s dramatickou krajinou. Je to podle mě ten absolutně nejhezčí ostrůvek z celých Kapverd a kdybych nebyl i na něm, asi by se mi na Kapverdách moc nelíbilo, ale tenhle ostrov všechno změnil. A kdybych už dřív nebyl na Galapágách, možná bych řekl, že to je nejhezčí ostrov, na kterém jsem kdy byl! Ale popořádku. Cesta na Santo Antao začala celkem hezky. Po příletu jsem sednul do prvního taxiku, který u mě přistál, sedl si a kochal se. Až po chvíli jsem zjistil, že taxikář zřejmě nemeje sedačky vodou s mýdlem, ale vodou s olejem, takže jsem měl kraťasy a zadek úplně černý :-). No nic, tohle jsou přesně věci, které mě asi nerozhodí nikdy. Jen jsem si řekl, „no a co, dokud mi na sobě zbyde aspoň něco, budu vlastně spokojený“… Santo Antao je proslulý hlavně svými možnostmi tůr, které tu jsou opravdu dokonalé. První den jsem přijel až někdy odpoledne, tak už jsem se do ničeho nepouštěl a jen si vyšel asi hoďku procházkou za hotel a už tam jsem našel skvělé divoké cesty, linoucí se mini vesnicemi, kde mě bavil pozorovat ten život – hlavně mě zaujali místní děti, holčičky, které si namísto s panenkami hrály s malými kůzlátky, to bylo fakt něco! Nosily je v náručí, hladily je a samozřejmě byly maximálně šťastné. Ubytování na Santu Antau není moc a tak můj tip je hodně rurální, ale skvělé místo, nazvané Pedracin Village u vísky Coculi. Ve skvělé lokalitě  (všude je to odsud relativně blízko) a přitom v klidu a v hezkém údolí, kde ráno vstanete, vyjdete z tradiční kamenné chatky na terasu, a při kvokání slepic se dole pod vámi naskytne úžasný pohled. Případně můžete zkusit Casa das Ilhas.

Pokud máte zařizené ubytování, nemusíte se tu starat už vůbec o nic jiného. Budete-li mít náladu jen tak sedět a relaxovat, můžete, budete-li najednou chtít vyrazit na tůru, můžete. Recepce vám zavolá taxi a můžete vyrazit kamkoli po celém ostrově. Doporučím hlavně dvě cesty, které mě doslova fascinovaly. Obvykle se na cestách rád jen tak projdu, udělám třeba i menší tůru a tak (ale zase horal rozhodně nejsem), ale vlastně si většinou žádnou z absolvovaných cest nepamatuju. Možná kromě jediného, a to neskutečně pohodového ťapání v Japonsku, na asi desetikilometrové cestě mezi vesnicemi Magome a Tsumago (certifikát projítí zde :). Ovšem tady to byl silný úder – na první trek jsem šel hned druhý den ráno a je to trek na úplném severu ostrova, z vesnice Cruzinha da Garca do městečka Ponta do Sol. Krása téhle cesty je v tom, že celou dobu jdete po divoké stezce hned vedle oceánu. Máte to prošlé asi za 4 hodiny a celou dobu na vás zleva burácí vlny, opravdu krása nesmírná. Cestou projdete asi dvěmi miniaturními vesnicemi, které jsou naprosto separované od zbytku ostrova a máte tak možnost ochutnat místní specialitky, které byly vylovené ten den ráno místními dětmi a ugrilované pro vás usměvavými ženami. Dokonalé. Asi 80% cesty jsem prošel relativně rychle a pořád jsem byl svěží a neunavený a hrozně mě to bavilo. Ke konci jsem už dokonce uviděl cílové město Ponta do Sol a říkal si, sakra to bylo docela rychlý.., ale pak to začalo. Cesta začala stoupat a klesat a zase stoupat a zase klesat a hlavně zase a zase stoupat. Tak jsem chvíli šel a asi po půl hodině jsem si najednou uvědomil, že už vlastně ani nejdu, ale plahočím se :). Tak jsem si chvíli sedl a vzpoměl na pana Emila Zátopka, který kdysi řekl, že když už člověk nemůže, nezbývá, než zabrat jednou tolik. Uff, řekl jsem si, vypil poslední pití a vyrazil vzhůru. Únavu jsem tak krásně rozešel a po chvíli si už pobrukoval Cesarii Evoru a kynul na občasné protijdoucí a byl ve svém živlu. Po asi hodině se znova ukázalo Ponta do Sol a výprava byla u konce. Byl jsem tak příjemně unaven, jako už dlouho ne. A tak rychle zpátky do hotelu na vínko a knížku a nožkám dopřát trochu klidu na další den. Co se taxiků týče, jsou tu velice přátelští, je to opravdu naprosto něco jiného než třeba na ostrově Sal. Sice neumí moc anglicky, ale snaží se a když pochopí, že se moc nepokecá, zaplaví vás zvukem jejich autorádia, to mají moc rádi. Paradoxně tu ale většina z nich naprosto ignoruje kapverdskou muziku a pouští naprosté šílenosti – většinou se jen zeptají jestli „je hudba ok?“ a pak to jede. Staré nudné a hloupé rockovo-metalové písně v devastujících továrních techno remixech, nebo naopak pop v metalovém podání, je to dost náročné vydržet. Nejvíc mě asi „zaujala“ slavná písnička Forever Young od Alphaville v dusném metalovo-rapovém techno remixu, a to už jsem měl skoro chuť vyskočit z auta :-). Já vím, že by stačilo říct „stop“, ale to dělám docela nerad. Hrozně rád totiž pozoruju právě to, jak se ten místní člověk v dané situaci chová a z toho si pak beru to svoje. Nesměju se tomu a taky nerad v podobných situacích využívám jakékoli autority a proč kazit náladu taxikáři, který si tímhle dělá radost a třeba i myslí, že tím dělá radost mně, že? :-)) Ale o taxikářích jsem začal psát proto, že tu je zvykem naprostá otevřenost a poctivost. Vím, že existuje pár lidí, kteří třeba někam chtějí jet a už dlouhou dobu předtím se bojí a řeší jen to, že je taxikáři okradou a co budou dělat když jim ujedou apod., ale prosím, jsou to normální lidi, nebojte se toho. Aspoň ne tady. Je tu zvykem to, že vás taxikář odveze na začátek trasy a pak automaticky čeká na konci té trasy. A za tu první půlku po vás ani žádné peníze nechce! Zjistil jsem, že to je velmi příjemné a i daleko lepší, než kdybyste si půjčili vlastní auto, což většinou preferuju, ať už se jezdí vpravo, vlevo nebo uprostřed. Takže tady to je zbytečné, věřte a svěřte se taxikům, je to v pořádku.

Takže to byl tip na první tůru a tady je druhý. Nechte se odvést do centra ostrova, do údolí Cova de Paúl. Odsud vede fantastická čtyř až pěti hodinová cesta přes hory a doly, která vás dovede až k oceánu do vesnice Vila das Pombas. Já jsem plánoval jen se trochu projít po údolí a pak zajít nahoru na horu (schovává se v mlze) a pak zase slézt dolů a to jsem i s taxikářem domluvil, že mě vyzvedne na stejném místě za dvě hoďky. Ale to jsem ještě nevěděl, co mě čeká, až vylezu úplně nahoru! Na druhé straně se totiž otevřel úchvatný a dokonalý pohled, něco tak krásného, že jsem to už dlouho neviděl. Hluboko dole pode mnou se vinula uzounká kamenitá cesta do vesnice schované v zeleni a pár dalších kilometrů za ní se objevila nádherná modř oceánu. Co teď, pomyslel jsem si. Co teď? Taxík bude čekat dole, ale já zpátky dolů nejdu. Chci projít tuhle překrásnou cestu. A vyrazil jsem, kašlajíc na všechno ostatní. Byla to jedna z nejhezčích tůr, které jsem kdy šel a vám silně doporučuji, pokud byste tu měli jen jeden jediný den, zkuste tuto cestu. Zajímavé je, že to bylo možná ještě náročnější než ta tůrka podél moře, ale vůbec jsem necítil únavu. Cítil jsem jenom nadšení a lehkost a i taxikáře jsem nakonec zvládnul, jednoduše jsem na konci zašel do jedné lokální krčmy a jelikož jsem si předtím všiml, že se v okolí s každým zdraví, popsal jsem ho a oni ho poznali, zavolali mu a přijel pro mě do vesnice. Mimochodem, když začnete sestupovat do údolí, konečně se to začne trochu zelenat a uvidíte tu pěstovat banány, kávu, papáju, mango a další. Dokonce jsem si tu dal i banánovou polévku – musím uznat, že byla vynikající a vůbec nebyla sladká! Také tu dělají vlastní grog s mnoha příchutěmi – mandlovou, mátovou, banánovou, atd., no co vám budu povídat, tohle místo, tenhle den a tahle cesta pro mě bylo to nejlepší z celých Kapverd… Legrace byla když jsem šel místem, kde cesta byla tak úzká, že nešla obejít a přímo přede mnou najednou stál očividně naštvaný oslík. Jediná škvírka, kterou šlo projít, byla kolem jeho zadních kopyt, což se mi ale moc nechtělo, protože vím, co je sudokopytník schopný udělat, necítí-li jistotu toho, co se děje za jeho zády a nechtěl jsem být skopnutý kamsi dolů. Chvíli jsem zaváhal, ale po pár sekundách jsem si řekl „no co asi“ a šel jsem k oslíkovi a začal ho hladit a drbat na hlavě a zádech. V koních a oslech se nevyznám, ale je to živá bytost a (skoro) žádná živá bytost na světě vás neskopne po tom, co jste ji pohladili… Tak jsem pak rychle proklouzl okolo a povedlo se ;-). Jenže ten večer jsem si uvědomil, že můj čas na Santo Antao se docela zkrátil a hodně jsem toho litoval, protože se mi tu opravdu hrozně moc líbilo a věděl jsem, že tu je ještě spousta stezek, které chtějí, abych po nich šel. Ale nedalo se jinak. A tak jsem seděl poslední večer na Santu Antau v restauraci s takovou proutěnou střechou a najednou „žuch…“, na střeše přistál obrovský pták, který vypadal jako něco mezi pávem, krocanem a slepicí :-). Musel jsem se usmát, ale najednou to udělalo „wouík“ a já si uvědomil, že ta bytost na mě svýma modro-zelenýma očima upřeně hledí. Co to kurňa, řekl jsem si, a upřeně zahleděl zpět na ní. A tak si představte scénu, kdy sedím u stolu v restauarci a upřeně hledím do očí pávo-krůto-opici a nevím co jako má za lubem a ono to zase čučí na mě. Tak jsem zakřičel „kšc, kššššššc!“. Tohle totiž křičím skoro na všechny zvířata a je jedno, jestli jde o slona, krávu, opici, kočku, nebo lamu, také to nemyslím ve smyslu „zmizni“, ale proto, abych to zvíře trošku přivedl do rozpaků. Protože mě pak strašně baví se dívat, co bude dělat a jak bude reagovat a co ho evoluce naučila v podobných případech dělat. Tvor pak dospěl k tomu, že mu asi neublížím a tak se v klidu na té střeše usadil a začal se věnovat svému zadečku a já zase sýru na talíři (hodně se tu dělá tradiční kozí sýr a jí se s ovocnými džemy). Jinak pokud byste se na tomto ostrůvku také rádi trochu prošli, budete nutně potřebovat mapu, ta nej se dá koupit tady. Ale co se klidných písečných pláží týče, tady na to definitivně zapomeňte.

A další den pak proběhl přelet na další ostrov, Santiago. Ten je největší z ostrovů a také ostrov geograficky nejblíž té pravé Africe. A je to znát! Ženy tu běžně nosí na hlavách všechno možné a muži vypadají a chovají se víc africky. Je zajímavé vidět tenhle rozdíl, rozdíl mezi portugalskou afrikou a africkým portugalskem. A v hlavním městě Kapverd, Praia, konečně můžeme vidět i nějakou historii!! Ta přede mnou pořád trochu unikala a tady jsme se konečně sešli. Přímo v centru Praia je takové jakoby staré město (nazvané Plateau), kde můžete vidět pár starých budov, ulic a detailů. Nic velkého, ale aspoň něco. Ještě zajímavější je pak vyjet kousek za město, do Cidade de Velha. Tady se na kopci nachází stará portugalská pevnost Real de Sao Filipe snad z patnáctého století, kde jsou vlastně už jen trosky a pár děl, ale lze si dobře představit, jaké to asi bylo, strážit pevnost a mít na dohled jen nekonečný oceán. Dole je pak malé městečko Velha se starým rozpadlým tržištěm s otroky, které se mi líbilo moc. Je tedy mini pidi a nic speciálního v něm vlastně není, ale přesto je hezké. A ten, kdo se pozorně dívá, ten tam může vidět velmi zvláštní vesnickou atmosféru. Děti si hrají na dvorku s prasátky a chrochtají na sebe, mámy suší prádlo na staré kamenné zdi, která je na seznamu Unesco, rybáři leští své staleté lodičky a k tomu cítíte vůni grilovaných ryb, ani vlastně nevíte odkud přesně. Tady jsem jen tak seděl a nasával tuhle atmosféru a říkal si, že tohle jsou konečně ty pravé Kapverdy, přesně tohle. Musel jsem se usmát. Můj pocit, ten speciální pocit, který v tom nejlepším smyslu slova vidí hluboko do lidí a hluboko pod povrch věcí, o kterém jsem si myslel, že je prostě ztracený, byl najednou zpátky a říkal jsem si, že se to nakonec vlastně povedlo i tak, jak jsem chtěl a jak to mám rád. Tedy ne že někam jdu nebo jedu proto, abych se jenom pobavil, ale proto, abych zažil milé a trvalejší věci, na které jde vzpomínat a ohlédnout se za nimi a to bylo fajn. Přivřel jsem oči, vstal a šel po vůni za grilovanou rybičkou. Došel jsem před takový dvorek a tam sedělo asi pět žen a koukaly na mě a já na ně. Ukázal jsem s úsměvem na gril a řekl „můžu dostat jednu rybu?“, „naah, pouze pro nás, místní!“, odpověděla jedna z nich. Nicméně na dalším dvorku se to už povedlo, rybu jsem koupil a na pláži ji pak spořádal a byl doslova v blaženém stavu. Potom jsem se zvedl a nechal odvézt zpátky do hotelu a ten den už nikam nechtěl. A teď je myslím čas na předposlední Cesariinu písničku, nazvanou Angola a která ma opravdu fantasticky poutavý rytmus :

Je tu ještě pár dalších ostrovů, které mě lákaly, ale nakonec z toho už nic nebylo. Šlo hlavně o Boa Vista, který je proslulý svými plážemi a dunami, Santa Luzia, kam jsem chtěl byť jen jedním prstíkem u nohy vkročit a zase jet dál (ale není možné se na tento ostrůvek jednoduše dostat), případně hornatý Santo Nicolau a Fogo, kde se nachází nejvyšší hora Kapverd, mount Fogo. To jsem si ale musel nechat ujít.

A jídlo? Zapoměňte na michelinské hvězdičky :), o těch budu psát až příště. Ale popravdě, kdyby tu nebylo moře, nevím, co by kapverďané jedli. Tím chci naznačit, že pokud z nějakého divného důvodu nejíte nebo nemůžete jíst ryby, o cestě na Kapverdy vůbec nepřemýšlejte. Tedy to se asi nechystejte nikdy nikam k moři, ale sem obzvlášť! Protože ryba tu je k obědu, k večeři, vyjímečně i k snídani. A já to miloval. To se mi naposledy stalo v Japonsku v roce 2008, že jsem se ráno probudil a už přemýšlel, co za rybu si dám k večeři, opravdu. Povětšinou jde o rybu chycenou ten den a doplňenou o rýži nebo hranolky. Nic jiného tu téměř neexistuje. I když ještě je možné dostat grilované kraby a langusty, ty jsou tu, jak jinak, fantastické, ale celkem drahé. Mňam, to ale bylo něco! Rybí polévka, langusta a portugalské víno. I tahle slova mi ten večer k naprosté spokojenosti stačila.

Pomalu ale jistě nastal konec mého kapverdského výletu. Nebyla to žádná složitá ani komplikovaná cesta, spíš opravdu takový barevný, příjemný výlet, ale nějak se mi domů nechtělo :-). Takže se dala udělat jediná logická věc – koupit si tam domek a zůstat, nebo aspoň zkusit prodloužit pobyt. Což jsem také udělal a za pár babek to změnil. Hurá, další dva dny u moře! Byl jsem maximálně spokojený – už jsem byl skoro u konce cesty a tak jsem neřešil a nepřemýšlel co a jak bude a co případně stihnu vidět nebo nestihnu, jen jsem v klidu posedával a polehával, dočítal knížku a užíval si tu pohodičku.

Přesto jsem ještě ten den zkusil domluvit jednu drobnost, zajet si na ryby. Ano, jen tou malou lodičkou a na malé ryby, ale i tak to bylo fajn – během asi dvou hodin jsem jich chytl cca 10 a tak jsem si potvrdil, že jsem schopný se postarat až o desetičlennou rodinu :-))). Pokud máte štěstí, rybář bude mít prut, jinak nezbyde než chytat na pytlačku, kterou místní běžně používají. Kdybyste sháněli někoho, kdo vám pomůže s jakýmkoli výletem na Kapverdách (hlavně na Salu) a jako velká vyjímka umí dobře anglicky, volejte Davida 00238-9151824. Ale nastal čas na poslední hudební ukázku. Jde o písničku Sodade (asi Cesariina nejslavnější), o které se vlastně neví, kdo ji původně složil. Bylo to kdysi dávno a je samozřejmě o smutku z nenaplněné lásky a přijde mi úžasné, že anonymní text a hudba, složená před několika staletími, vydržela a je na ostrovech slavná doteď:

A tahle písnička trochu charakterizuje i samotné Kapverdy. Na první pohled takové pusté, nevzhledné a neprostupné, ale uvnitř, pokud se dobře podíváte a zaposloucháte, uvnitř můžete vnímat tu pohodu a velkou jiskru a smyslnost. I já jejich hudbu a z toho pramenící atmosféru tak vnímal, na jednu stranu jsem tam slyšel a nemohl se zbavit toho tesknění a melancholie, to kvůli tátovi, který minulý rok navždycky odešel, a také kvůli mé velké lásce, která jednoho dne odešla a nikdy se už nevrátila a ani neohlédla; na druhou stranu jsem tam jasně slyšel i další veselejší vlivy, které mi připomínaly ty hezčí věci a moc se mi to líbilo. Poslední večer v baru zpívala zpěvačka, která připomínala mladičkou Cesariu Evoru a která pěla i její píšničky a já na chvíli zavřel oči a jen tak bez jakékoli myšlenky jsem se zaposlouchal a s úsměvem si říkal, jak by bylo skvělé zbořit v tom baru tabu a nehledě na večeřící to tam s někým pořádně roztančit, i když vlastně ani tancovat pořádně neumím ;-).

Na závěr bych ale skončil přesně tou atmosférou, kterou kapverdský hudební styl morna nabízí. Totiž jen pár chvil potom, co jsem si řekl, že už nikdy, nikdy, nikdy v životě nebudu pro nikoho tesknit, protože už bych se dostal za hranici sebezničení, tak v tu chvíli začala zpěvačka zpívat onu slavnou písničku Sodade, která se snad tak jako ještě žádná jiná hluboce dotkla mého srdce a kterou jsem znal nazpaměť, a kterou jsem s rozechvělými rty a zavřenýma a vlhkýma očima plných slz zpíval s ní. Její volný překlad zní:

Kdo ti ukáže cestu životem,
kdo tě provede tou dlouhou cestou?

Ta touha a smutek,
po mé zemi a po tobě.

Kdo tě vezme do nebe a ukáže ti tu krásu světa,
kdo tě vezme do pekla a ukáže tu sílu člověka?

Když mi napíšeš, napíšu já tobě.
Když na mě zapomeneš, zapomenu já na tebe.

Až do toho dne, kdy se mi vrátíš…