A tak se stalo a po delší předchozí přípravě jsem znovu vyrazil směr japonské ostrovy. Znovu pekelných 13 hodin letu, znovu dost nepříjemný posun času +7 hodin a znovu vrtkavé počasí… Ale tímto jsme si vyjmenovali všechna negativa a teď už pojďme k tomu příjemnějšímu – samotnému a stále kouzelnému Japonsku. Fotky jsou tentokrát zobrazitelné i samostatně přímo z článku – nikoliv jen z fotogalerie. Jen klikněte na libovolný odkaz v článku a otevře se samotná fotka, která se k němu váže.

10/2008   [ Kde to je | Mapa země | Průvodce  | Trasa | Fotogalerie ]

K mému podivu jsem zjistil, že dost lidí si myslí, že Japonsko rovná se pouze Tokio a že je to země plná samých moderních serepetiček na každém rohu. Je to velký omyl – tedy když pomineme vyhřívané mluvící záchody :-), tak mimo velká města pořád najdete klasický venkovský život. Jeli jsme koncem září a déšť předvedl, co umí – naštěstí se všude prodávají deštníky za cca 20,- korun a v každé restauraci nebo budově je na ně stojan, takže se to dá. A když přestane pršet, deštník tam můžete nechat někomu, kdo ho bude jindy potřebovat. Narozdíl od prvního výletu do Japonska byl tento druhý delší a obsáhlejší – celou trasu a celý plán jsme si připravovali sami a myslím, že se docela povedl. A kdo má rád spíš historické záležitosti, menší města, venkov a hlavně dobré jídlo, může podle něj klidně jet a bude v sedmém nebi.

Tokio jako takové jsem již víceméně popisoval v mém prvním minicestopise a tak se jím více zaobírat již nebudu – snad jen, že jsem tam konečně navštívil i tradiční japonské divadlo Kabuki – jedná se o klasické divadlo s drahými a pestrobarevnými kostýmy, tradiční hudbou a hudebními nástroji a vlastně i pojetí a hry samotné výcházejí z tradiční japonské kultury. Kabuki do Čech přímo z Japonska myslím jako jeden z prvních „importoval“ Petr Holý (v současnosti působící jako ředitel Českého centra Tokio), který s Denisou Vostrou přivezl Kabuki do Čech a mj. třeba na dobříšském zámku hráli jednu z her – sice ne japonského původu, ale v Kabuki stylu. Herci Kabuki jsou oblečeni v křiklavých či majestátních oblecích, v maskách, velmi nalíčeni a uvádějí na scénu starou zašlou slávu japonských bohů, samurajů, poutníků, vládců, zlodějů a geish. Vše ve velmi tradičním duchu – nečekejte žádné experimentální divadelní variace, téměř každý pohyb či gesto má svá pravidla a i ženské role jsou předváděny muži. Byl jsem na dvou představeních, zajímavější z nich vyprávělo o odtažení čarokrásné geishy do pekel, odkud ji chrabrý bojovník poražením zlého patetického dračího démona osvobodil. Hlavně druhé dějství byla nádhera, kdy herci zvláštními přízvuky a jemnými grimasy a pohyby hlavou či tělem doslova prožívali své role. Divadlo Kabuki-za se nachází ve čtvrti Ginza, jen pár minut od stanice metra – každý, koho se zeptáte, vás nasměruje. Koupit lze klasickou vstupenku k sezení v ceně 10000-20000 Jenů (~2000 až 4000,- korun) do té části hlediště, kde herci procházejí na scému kolem vás na molu, anebo lze koupit zlevněnou vstupenku do zadních řad. Tu je možno koupit 15 minut před zahájením představení a je to na stojáka, ale zase je velmi levná, asi 900 Jenů (200,-). Zajímavá stránka o Kabuki je tady. Tolik k Tokiu, i když v závěru se sem ještě vrátím, konkrétně do šíleného rybího trhu Tsukiji Fish Market… Mimochodem, v Tokiu jsme potkali skupinku asi 15-20ti Čechů – všichni uříceni v čele s průvodcem, který měl u pusy připevněn mikrofon a úplně z něj lilo. Celá skupina skoro běžela! Vůbec jsem to nechápal, to že má být dovolená/cesta/poznávání dané země? Potkali jsme je právě před divadlem Kabuki-za, kde se zastavili jen na pár sekund, průvodce řekl něco jako „toto je budova tradičního japonského divadla“ a šli dál. Ale to nic, to je jen odbočka :). A teď už cesta mimo Tokio – totiž popravdě mě moderní Tokio moc nebere a pokud mě na Japonsku něco fascinuje, je to spíš právě jeho historie. Řešením toho, jak se po Janponsku pohybovat zcela jednoznačně řeší vlaky – nemají žádné zpoždění a jezdí všude, i do malých vesniček na venkově a mezi většími vzdálenostmi jde použít rychlovlak Shinkanzen. Také se, nejen ve vlacích, ale i v celém Japonsku připravte na prostou, přesto až šokující lidskou slušnost.

První zastávka na cestě z Tokia byla Kiso Valley, kde se nacházejí vesničky Magome a Tsumago . Jedná se o krásné, bývalé poštovní vísky, kde je vidět klasická japonská architektura – dřevěné domky, uličky, obchůdky atd. Mezi těmito dvěma vesnicemi je již po staletí tzv. Nakasendo Walk Trail – asi osmikilometrová super cesta, vedoucí čajovými políčky, vesničkami, hlubokým lesem a okolo vodopádů – rozhodně stojí za to. Po jejím zdolání  si zajděte na turistické informace, kde vám dají certifikát, potvrzující zdolání této cesty (i když to je jen symbolické, nic náročného to není). Turistů tu je celkem dost, ale stačí počkat do 16 hodiny a najednou – voilá – nikde ani noha! (tzn. skupinové autobusy jsou pryč :). Také, jakmile padne tma, ty staré, dřevěné domky rozsvítí lucerny a místo dostane nové kouzlo. Asi sem stačí zajet na dva tři dny, ale určitě to tu nesmíte minout. V okolí je i více turistických cest, takže i více dní by neměla být nuda. Jako ubytování rozhodně doporučuji Fujioto Ryokan – tradiční ubytování, kde se spí na rohožích. A když už jsme u toho ubytování, pokud pojedete individuálně, rozhodně zkuste ryokany! Zapomeňte na stopokojové hotely nebo studené hotelové řetězce a zkuste ryokan [čti „rjókan“], je to zážitek sám o sobě. Ryokan je prostě klasické, tradiční dřevěné stavení, jehož původ sahá až do období Eda (1603-1868), tedy období odříznutí Japonska od okolního světa. Není neobvyklé v jedné místnosti jak spát, tak i snídat a večeřet. Skvělý výběr a popis typů ryokanů (anglicky) najdete  na Japanese Guesthouses.

Dalším místem, kam jsme z Kiso Valley jeli, bylo veleslavné Kyoto. Kyoto je velmi známé a opravdu potvrzuje vše, co se o jeho kráse říká, ale … ale musíte si to tam umět najít. Totiž na první pohled není nijak vyjímečné – vlastně docela obyčejné, jeho krása se totiž skrývá jednak v malých detailech města, druhak v místech v jeho okolí. Tam je právě roztroušeno mnoho chrámů a dalších zajímavých míst, takže stačí do baťohu vzít dobrého průvodce a jen jezdit a chodit a chodit a jezdit a chodit a kochat se. Z těch známějších míst stojí za návštěvu Kinkakuji (Zlatý Pavilon), Nijo Castle (hrad, kde přebýbal samotný Shogun, který měl svým způsobem silnější pozici než samotný císař), Kiyomizudera (dřevěných chrám na kopcích za Koytem), Ginkakuji (stříbrný pavilón s krásnými zahradami okolo) nebo si projít Tetsugaku no michi (Filozofovu stezku). V Kyotu samotném se také nachází slavná čtrvrť Gion, která je známá velkým výskytem geish a vůbec, svou celkovou atmosférou, včetně slavné geishovské uličky Pontocho (hlavně večer) . Doporučuji si najít nějaký dobrý ryokan (hledejte zde, zde anebo pak sami na místě) v srdci Gionu a odtamtud objevovat. Obzvláště a rozhodně, i kdybyste měli jen jeden den v Kyotu, bych chtěl doporučit místo zvané Fushimi Inari – kousek za městem na úpatí hor je na různých cestách rozeseto několik tisíc tzv. Shrines – oranžově natřených posvátných bran, kterými procházíte jednu za druhou.  Prošli jsme to celé křížem krážem, několik cest vede přes staré hřbitovy a je to fantastická cesta. Co se ubytování týče, bydleli jsme právě v samém srdci Gionu v ryokanu Motonago – do rozpaků vás hned na začátku přivedou dámy, které se v kleče klaní až k zemi. Kyoto je též známé tím, že se zde podává speciální vícechodová večeře zvaná Kaiseki – a pokud nezkusíte, jakoby jste tu nebyli! Jedná se o cca 6-12 chodů různých misek různého obsahu za cenu 6000-15000 Jenů, kde můžete na talířek dostat mnoho druhů zeleniny, syrových ryb, směsí všeho se vším, anebo například zmrzlinu ze zeleného čaje s horkými fazolemi! Pokud ale syrové ryby nemusíte, volte opatrně. Jinak budete v kulinářském nebi. Vyhněte se klasickým turistickým místům, kde je japonské jídlo velmi poevropskoameričtěné a postrádá tak část své unikátní chuti a sami si v menších uličkách najděte to, co vám bude vyhovovat. Několikrát se mi stalo, že jsem se tu třeba i dopoledne nebo přes den těšil na večeři a říkal si, co tak asi kde bude – to se mi už dlouho nestalo. Anebo si prostě najděte nějaký sympatický sushi bar, jídelní zázižek bude určitě také skvělý. Těžko říci, kolik dní je pro návštěvu Kyota „tak akorát“, ale myslím, že tak týden je v pohodě a člověk stihne většinu míst, co stojí za to vidět.

A další přesun. Tentokrát jsme si v Kyotu půjčili auto (Avis, cca 50Eur/den) a razili dále na jih, na svatou horu Koyasan (Mount Koya). Na půjčení budete potřebovat mezinárodní i domácí řidičák, pas a v rámci ochrany obyvatel před českými řidiči také doklad, že jste doma jezdili 10 let bez nehod… (ne, to poslední zatím potřeba není :-). Jezdí se po levé straně, auta mají automatické řazení a všechny obsahují GPS navigaci – bohužel japonsky. Takže pokud máte s japonštinou menší problémy jako my, tady si můžete koupit Japan Road Map modul do navigací Garmin. Řízení se nebojte, Japonci jezdí velmi rozumně a ani jednou se mi nestalo, že by mě někdo ohrozil svým nezodpovědným chováním jako se děje asi každých 15 minut v ČR… Zní to jako pohádka, ale věřte mi, zkuste to a nebojte se. Místo, kam jsme směřovali, je svaté město, založené v 9 století a které je plné Buddhistických chrámů – je to městečko  uprostřed hor a okolní kopce a lesy vypadají jako květ lotosu (nutno zapojit poněkud více fantazie než obvykle). Mimo chrámů, šintoistických zahrad a zvláštní poklidné atmosféry tu je také obrovský hřbitov Okunoin (snad největší v celém Japonsku) a celé toto místo mi narozdíl od ostatních v Japonsku přišlo takové zapomenuté – což ale nemusí být špatně. Unikátní možnost ubytování se nabízí přímo v Buddhistických chrámech, kde je dokonce možnost zúčastnit se ranních modliteb spolu s mnichy! Motlitba začíná cca v 6 hodin ráno a trvá 30 až 60 minut. Mniši vám poté poděkují za vaši tichou přítomnost a pozvou na snídani. My přebývali v chrámu Shojoshin Temple se super lokalitou. Jídla, která vám mniši připraví, jsou vegetariánská (takže tentokrát žádné ryby), složená hlavě ze zeleniny a tofu – ale mají to úžasně dobré, hlavně to koření dělalo v té zimě zázraky! Vzhledem k tomu, že Mount Koya je ve vyšších polohách, je tu docela zima – a v chrámech se netopí, takže svetr se bude určitě hodit. Mimo samotného městečka je v okolí Koyasanu možnost i dělat pěší tůry, a tak záleží jen a jen na vás, jak dlouho tu zůstanete a budete nasávat místní poklidnou atmosféru…chcete zůstat rok a oddávat se tomu? Žádný problém. Cestou z Kyota do Koyasanu stojí za to zastavit se ve městě Nara, kde je obrovitý dřevěný chrám Todaiji – údajně největší dřevěná budova na světě. A celá budova je vlastně jakási schránka, postavená okolo toho, co je uvnitř … A co že je uvnitř? To vám neprozradím, nechte se překvapit až sem pojedete – ale je to bronzové a opravdu velké! 🙂

Z Koyasanu jsme se vydali zpět do Koyta vrátit auto a pak znovu vlakem, do venkovské oblasti, konkrétně do městečka Takayama s velmi venkovskou atmosférou. I tady je toho dost k vidění – staré zachovalé město, rýžová pole, čajové plantáže, anebo zvláštní domky, ve kterých je krásně vidět tradiční styl života na japonském venkově po celá staletí. Mimo jiné je tato oblast známá svým chovem krav a býků, kterým je pouštěna uvolňující relaxační hudba a prováděna ruční masáž … Vše jen a jen proto, aby zvířata nebyla tak stresovaná a jejich maso bylo jednoduše lahodnější! Jako ubytování doporučuji, což je opět zvláštnost, bydlet v oněch tradičních, 200 let starých dřevěných domcích s rákosovou střechou. My volili Hida Gassho-en. V Takayamě jsme si půjčili kola (cca 150,- den, stačí poprosit přímo ve vašem hotelu nebo ryokanu) a objeli celé město, nakoupili plnou tašku skvělých zelených (a i např. houbových) čajů, prošli si domek bývalého bohatého kupce se saké (mimochodem horké saké je vynikající, ale pozor, děsně silné :), zašli na masíčko z Takayamských býčků a podobně. Je to pohodová oblast a stojí za to mít to tu jako základnu a odtud dělat další výlety. Například v blízkém okolí je slavný Gero Onsen – onsen je přírodní horký pramen a zároveň lázně, kam prostě usednete do vařicí vody a krásně se hřejete, zatímco kolem vás je mráz – super věc. My využívali hlavně vnitřní koupele, které mají ale stejný princip a nesmírně vás uvolní. Většinou nelze míchat dohromady muže a ženy, ale záleží na daném ryokanu a jak se domluvíte ;).

A zpět v Tokiu – docela rozdíl od té vesnické a klidné nálady předchozích dnů, a tak rychle do čvtrti Asakusa, která je pořád vnímána jako starší čtvrť a nenarazíte tu na obrovské světelné reklamní plochy a tak podobně, zato ale na spoustu malých krámků, restaurací atd. Náš japonský výlet se nachýlil ke konci, ale pořád zbývala šílenost ve formě rybího trhu Tsukiji Market. Brzy ráno se sem vypravte a připravte se na něco, co jste ještě neviděli – rybinou dokonce smrdí i metro, kterým se na trh jede! Brzy ráno se tu draží tuňáci, ale tak brzo jsme nevstali a dorazili až na následné porcování a klasický trh s prodejem ryb. Stovky stolků, kde je neskutečné množství pozoruhodných a bizarních tvarů a barev ryb a dalších mořských potvor, mušle, jikry, chobotnice a podobně. Stačí se jen procházet, dokud vám nebude špatně – v našem případě tato skutečnost nastala cca po hodině, a to jsme se docela drželi a já vydržel i v jistém směru šílenější rybí trh v Daar Es Salaamu v Tanzánii. Jako třešničku si přímo tam můžete dát to nejčerstvější sushi, co jste kdy měli a budete mít – můj favorit je ovšem speciálně vyuzený mořský úhoř – to je taková lahoda, že cítíte jen jakousi nepopsatelnou jemnost masa na jazyku, které se rozplyne tak rychle, co bylo na jazyk položeno… Jediné, co jsme tu neviděli, byla nafukovací ryba Fugu, ale tu si můžete užít přímo ve čtvrti Asakusa, kde je speciální Fugu restaurace. Maso této slavné ryby je také velmi jemné, bělounké a s přiloženými saláty a omáčkami opravdu delikatesní.

No a najednou byl konec…. Uteklo to rychle a nám nezbylo než pár cetek koupených na památku, několik lahví saké a vzpomínky, které už na prvním evropském letišti tak trochu připomínaly sen. Ale právě o zážitky a vzpomínky přece jde, ne? Japonsko opět nezklamalo – usměvaví a ochotní lidé tu naštěstí zůstali a tak bych se nebránil třetí návštěvě – tam, kde se vám líbí a cítíte se dobře, přece chodíte na návštěvu rádi, ne? Takže tak .