No sami si řekněte – Rwanda. Mně to evokuje něco jako „rwačka“, „rwevoluce“, „rwandalismus“ nebo prostě konflikt, což tedy skoro v každé africké zemi byl a tady ve Rwandě jeden z těch nejhorších. Na ostrovech Sao Tomé & Principe se zase rvali za kolonialismu portugalci a celkově by tenhle výlet mohl zavánět podobnými problémy, ale dnešní realita je daleko od všech těchto věcí! Však čtěte dále.

10/2014 [ Kde to je | Mapa země | Trasa | Fotogalerie ]

Mnoho lidí mi před nebo po říkalo něco ve smyslu „ty jsi blázen, teď jet do Afriky“! Bylo mi to trochu líto, že lidé zbytečně upadají do toho mediálního blázince ohledně eboly; neuvědomujíc si, že celý africký kontinent je obrovský a ebolí problém je prostě jen na určitém, relativně malém místě. Takže pokud byste do podobných míst rádi vyrazili, dovolím si tvrdit nebojte se a mrkněte třeba na tento obrázek :-). Zlehčovat to nicméně nechci, protože jsme se s kontrolami kvůli tomu setkávali na všech letištích, ale o tom později – teď si pojďme povědět, proč vlastně zase ta Afrika. Proč? Protože Afrika! Buď ji milujete nebo nenávidíte, nic mezi tím. Znám lidi, kteří touží jezdit jenom tam, ale i lidi, které by to nikdy nenapadlo; respektuju oboje, ale osobně to mám tak, že do Afriky jedu vždycky s nadšením, s velkým očekáváním a prostě proto, že vím že mě tam čeká cosi velkého, šokujícícho, neviděného a krásného.

Rwandu jsem měl v plánu už strašně dlouho, i když původně to měl být vlastně Gabon. Kdysi dávno jsme to s někým hodně plánovali, ale nakonec dali přednost úchvatné Zambii & Zimbabwe, a Gabon tak celé ty roky stále čekal (částečně to popisuji v článku „10 fotek, které mě nejvíce ovlivnily“). Rozjel jsem tedy tento rok plánování, ale dozvěděl se mnoho nemilých věcí – a to hlavně že země se turismu dost uzavřela a i velký pionýr eko turismu a ubytování v Africe, organizace Africa’s Eden, to po problémech s místní armádou jednoduše vzdala. A tak se v Gabonu téměř nedá kde ubytovat a už vůbec nic předem cokoli naplánovat nebo domluvit. Pokud by vám ale stačil jen jeden park (Loango, který je známý tím, že do mořských vln chodí surfovat hroši), několik bungalowů si tam pronajal Čech Bob Sobek, který je schopen vám s gabonskou cestou částečně pomoci, byť toho není mnoho. A tak jsem Gabon znova vzdal a dal přednost Rwandě, která je sice oproti Gabonu poněkud méně undergroundová, ale přesto nádherná a určitě má co ukázat. Vlastně už hned po mé návštěvě Ugandy skoro před deseti lety jsem věděl, že do Rwandy někdy pojedu. A to jen a pouze kvůli gorilám, těmto přenádherným a jemným tvorům. Postupně se ale z plánu cesty do Rwandy v průběhu let stalo cosi víc, něco hlubšího než jsem vůbec očekával, zároveň i věc takového toho občasného denního snění. Rwanda je totiž boží! Je to malinkatá země, které se přezdívá země tisíce kopců, neboť je celá velmi kopcovitá, v podstatě nepřetržitě jdete nebo jedete nahoru a dolů a dolů a nahoru. A do toho jsou všude v jižní části země nekonečné čajové plantáže, které jsou prostě nádherné. Na cestování je to navíc země hodně jednoduchá, projet by ji měl s pronajatým autem zvládnout skoro každý. A ani dostat do země není vůbec složité, ano je potřeba vízum, ale jde jej kompletně zařídit online zde. Nejlevnější a nejjednodušší let mi vyšel s Turkish Airlines přes kouzelnou Konstantinopol (Istanbul 🙂 a po příletu do hlavního města Kigali vaše dobrodružství může začít!

Kigali samotné není nijak zajímavé město, ale na to už jsem v Africe celkem zvyklý a jediné místo, které jsem tam chtěl vidět, bylo Muzeum genocidy. Totiž to bylo tak – v zemi existují dvě etnické skupiny, a to menšinoví Tutsiové a většinoví Hutuové. Koloniální vláda Balgie pak udělala to, že si Tutsie určila jako ty, co mají více výhod a Hutue jako ty, kteří dělali ty nejtěžší práce a společensky byli považováni za cosi nižšího. Po vyhlášení nezávislosti v roce 1962 pak tehdejší vláda předala vládu paradoxně právě Hutuům, kteří Tutsie utlačovali a problém tak byl na světě. Vše vygradovalo v dubnu 1994, kdy bylo sestřeleno letadlo s umírněným prezidentem a během tohoto dne začalo dobře připravené vyvražďování Tutsiů, kterých bylo zavražděno kolem jednoho milionu během pouhých 100 dní. Teror byl nesmírný, většina byla pobita jen a pouze mačetami, nedělal se žádný rozdíl mezi muži, ženami nebo dětmi, zabíjeni byli dokonce i umírnění Hutuové, kteří odmítli Tutsie zabíjet. Rád bych též zmínil kanadského generála Roméo Dallaire, který byl ještě před tímto datem do Rwandy vyslán na misi OSN nazvanou Unamir, kde dohlížel na dodržování míru, ovšem bez možnosti do konfliktu jakkoli zasáhnout. Tento statečný muž mohl všemu zabránit, když s pár jeho muži našel obrovské sklady se zbraněmi a měl hlášení, co se chystá; OSN pod vedením Kofiho Annana ovšem veškeré jeho pokusy zamítala a nechala ho v celé té šílené situaci samotného s pár desítkami vojáků bez jakékoli podpory, tak se stalo nevyhnutelné. Problém je samozřejmě daleko složitější (kupříkladu Francie naopak podporovala Hutue) a tak pokud chcete nahlédnout do tohoto temného kouta nejen rwandské historie, velice doporučuji dokumenty Last Just Man nebo Ghosts of Rwanda (k vidění tady nebo tady), případně výborný film Shake Hands with the Devil, nebo poněkud hollywoodsky rozmělněný film Hotel Rwanda. Kofi Annan i Bill Clinton zpětně přiznali, že to byla jejich největší politická chyba; jak bizarně to OSN v té době řešila můžete vidět na tomto minutovém videu:

Pojďme ale k něčemu pozitivnějšímu, tedy celému tomu rwandskému dobrodružství. Měl jsem v plánu hlavně tři důležitá zastavení – prvním park Nyungwe na úplném jihu země, který je vyjímečný právě čajovými plantážemi a hlavně volně se potulujícími šimpanzy, kteří tu v místních pralesích žijí. Druhé zastavení pak bylo jasné – návštěva horských goril v národním parku Volcanoes. Tím třetím zastavením pak měl být národní park Akagera na severovýchodě země (který je takovým tím klasickým safari parkem jako jsou na východě Afriky, jen poněkud méně navštěvovaný), k tomu ale nakonec nedošlo a vyměnil jsem to za naprosto unikátní a v podstatě neznámé ostrovy Sao Tomé & Principe, neboli Svatý Tomáš a Princův ostrov.

Šimpanzí park Nyungwe mě lákal opravdu dlouho. Od té doby, co nás s kamarádem Ivanem chtěla v Ugandě svézt z výletu z ostrova Ngamba Island samotná veleslavná dáma Jane Godallová, nejslavnější bioložka zabývající se výzkumem šimpanzů. Totiž to byl opravdu legrační a hrozně příjemný moment – tato slavná dáma jela z ostrova stejnou lodí a na pevnině na ní čekal jeep s řidičem. Ona naškočila a z auta na nás zavolala „hej kluci, nechcete svést do města?“. Význam tohoto momentu jsem si ovšem uvědomil až o hodně později. Tady můžete mrknou na jednu z nejslavnějších a dechberoucích fotek této nádherné dámy a vůbec celé novodobé lidské historie. Tedy, šimpanzi. Neskutečná stvoření, velmi inteligentní, dle mého názoru dokonce inteligentnější než samotné gorily, protože se narozdíl od nich naučili nevěřit lidem. Fascinuje mě, jak umí používat primitivní nástroje, jak umí ukázat naštvanost, jak umí projevit lásku a city. Tedy první cesta byla jasná a chtě nechtě musela směřovat právě do Nyungwe parku, což je jediné místo, kde je možné šimpanze ve Rwandě vidět (a slyšet). Do Nyungwe se dá dojet autem celkem pohodovou a povětšinou asfaltovou cestou, ovšem i když např. Google mapy ukazují něco přes dvě hodiny, reálně to je něco přes čtyři hodiny (mimochodem, nikdy v zemích třetího světa nevěřte google mapám, nikdy). Pokud si auto půjčovat nechcete, obraťte se na ubytování, které pro vás odvoz zařídí. V Nyungwe moc míst na výběr není, a tak doporučím rovnou to nejlepší; a to opravdu nádherné, překrásné místo uprostřed čajových plantáží, které se jmenuje Nyungwe Forest Lodge a je to tam jako ze sna. Jsou schopni vám domluvit i jakoukoli jinou aktivitu, ale musí o tom vědět dopředu – což mě nenapadlo, a v okamžiku kdy jsme utrmáceni dorazili a já hned na druhý den nadhodil výlet za šimpanzi, dozvěděl jsem se, že to asi možné nebude, že je nutné si to bookovat s předstihem. Zklamán ale zatím nezlomen jsem to nevzdal a nakonec se vše podařilo a pozítří nato jsme to měli. Takže nezapomeňte naplánovat chimpanzee tracking s předstihem! To platí i o gorilách, o tom ale později. Jako levnější možnost ubytování můžete případně zvolit naprosto přijatelný Gisakura Guesthouse. Mimochodem, co se půjčení auta týče, tak půjčoven je v Kigali spousta, já využil Self Drive Rwanda, což bylo naprosto bez problému i přes později píchnutou pneumatiku a odpadlou přední masku auta :). Cesta do Nyungwe je příjemná – projíždíte klasickými africkými vesničkami, samozřejmě po kopcích nahoru dolů. My dojeli až za tmy a tak jsme kolem sebe neviděli nic, kromě zdánlivě nekonečné temnoty. Po probuzení však nastal obrat – ta nekonečná temnota nebyla temnotou, ale krásnými čajovými plantážemi, které oko evropana přitahují takovým způsobem, že se snad ani nemohou okoukat. Po probuzení a vykouknutí z chatky jsem viděl nekonečné lány toho zeleného zázraku a celou dobu, co jsme v Nyungwe byli, mě to neomrzelo.

Výlet za šimpanzi pak probíhá docela klasicky a až na vyjímky bez většího překvapení. Tak jako většina venkovních aktivit v Africe, i tato začíná strašně brzo ráno (je 4 ráno už ráno nebo ještě noc? :). Vzal jsem auto, nabral průvodce (kupodivu ne naopak) a razilo se do samotného nitra mystického parku Nyungwe. Člověk vidí, jak se krajina i vesnice mění a všechno je zase o hodně rurálnější a daleko méně vyvinutější; stále však barevné, tak jako skoro všechno v celé Rwandě. A po cestě uvidíte hodně netradičních a úsměvných věcí! Namátkou vyberu třeba velké (stále živé) prase, jen tak tak položené na kole a kvičící jak na lesy nebo asi 500kg banánů na jednom tak tak u sebe držícím kole. Cesta autem do nitra trvá zhruba hodinu a trek deštným pralesem pak záleží na aktuální lokalitě šimpanzů, kterou správci parku každy den monitorují. My jsme šli necelé dvě hodiny a není to nijak náročná cesta, tedy až na úplný konec, kde se doslova drápete po kamenitých kopcích a je to docela únavné. A potom? Šimpanze s největší pravděpodobností nejdřív uslyšíte než uvidíte. Ječí a křičí a zlobí a je velká legrace to takto naživo zažívat! Bohužel se však naučili dávat si před člověkem pozor a tak nikdy nebudete nějak extra blízko, jako například u goril; prostě se budou prohánět ve větvích stromů, hledat listí, prát se a k lidem se točit zády. Ano, to mi přišlo hodně zvláštní, protože jakmile člověka spatří, dřepí na místě dál a jen se k němu otočí zády. Nová pravidla národního parku neumožňují být v jejich společnosti déle než hodinu, takže po jedné hodině, která uteče velmi rychle, jim zamáváte a výlet tím končí a kolem oběda jste zpátky.

Jiný den jsme v Nyungwe zvolili možnost výlůetu tzv. canopy tour., což je velká legrace! Vyrazíte s průvodcem parku, který vás celou cestu zasvěcuje do tajů rwandského pralesa (mimo jiné říkal, že před genocidou žilo na tomto místě tisíce slonů a nyní tam není ani jeden – všicni vybiti!), kde vám vypráví o různých rostlinách a dalších záležitostech týkající se života v deštném pralese. A asi po hodině pak uvidíte vysoký, ve vrcholcích stromů se ukrývající dřevěno-železno-proutěný most. Wow, řeknete si, a nastoupíte na něj. Hezký, ale to bude asi rychlý, říkal jsem si. Jakmile však po mostě ujdete pár kroků, všechno se s vámi začne klimbat a točit, protože je všechno tak strašně nestabilní a nejisté (pamatujete si? jsme v Africe! :), až se vám z toho zatočí hlava a chcete z něj ihned pryč. Došel jsem asi do půlky a dál už nechtěl ani krok. Jenže vzápětí jsem si uvědomil, že cesta zpátky bude stejně dlouhá a děsná jako cesta dopředu, a nakonec jsem ten pocit překonal a dal to a v dalších úsecích to už bylo o dost lepší. Průvodce pak říkal, že tady mají téměř vždycky problém pouze muži, že ženy to proletí ani neví jak. Čímž mi tedy zase jen potvrdil, že ženy jsou samozřejmě daleko, předaleko statečnější než muži, ale to je na jiný článek :). Dokonce nám povídal, jak tam měl jednou američany a ten amík došel doprostřed a dál i zpět odmítl jít – prostě si sednul a rozbrečel se a trvalo několik hodin, než se po všech čtyřech doplazil zpět. Takže, pokud tu budete a budete chtít canopy tour zkusit, rád bych vás v tom podpořil, je to jedna z nejhezčích aktivit na tomto místě, jen si prosím uvědomte, že budete muset zvládnout nekolik stovek vysoký a dlouhý sotva držící pohupující se cosi. Ale klidně i buďte jenom v Nyungwe Forest Lodge, nebo si můžete půjčit kola a projet všechny okolní čajové plantáže a vesničky! Já to samozřejmě jeden den udělal a byla velká legrace, když jsem v tom čaji zabloudil a po nějaké době, naprosto promoklý, se vynořil u pár dřevěných chatek, kde muži cosi neidentifikovatelného pekli na ohni a ženy si myly cosi neidentifikovatelného na sebe v blízkém potoce ;-). A ještě jedno místo u Nyungwe stojí za zmínku – je jím čajová továrna Gisakura. Na prohlídku stačí hodina, ale je velmi zajímavé vidět celý proces zpracování čaje. A jakou že památku na park Nyunwe jsem zvolil? Samozřejmě, výborný rwandský čaj (pěstuje se tu hlavně černý) a také fantastický pralesní med, doporučuji též :-).

A poté už nastal čas na posunutí se, a to konkrétně na úplný sever Rwandy k národnímu parku Volcanoes. Autem je možné jet opět přes Kigali (asi 6 hodin cesty), nebo přímější cestou okolo jezera Kivu, kde vám Google ukáže tři hodiny, ale reálně to je téměř devět hodin! A to proto, že téměř celá cesta okolo jezera se přestavuje a tak jedete maximálně 40km/h v extrémně špatném terénu. Já asi v půlce najel na ostrý kámen a fffff, píchnuto. Naštěstí byli poblíž dělníci a ti bez jediného slova přišli a okamžitě začali pneu sami automaticky měnit. Bez jediného slova! 🙂 Jen tak mimochodem, pokud byste měli nutkání u jezera Kivu pár dní zůstat, spíš to nedoporučuji, neboť tam není až tak co k vidění. Ve srovnání například s evropskými jezery, kde je spousta tras na túry apod., tady jsou jen velmi zaostalé a neudržované vesnice; ale to je samozřejmě na vás. Po zhruba devíti hodinách jsme se pak konečně přiblížili k severu země a krajina se zase trochu změní, včetně vesnic, které jsou tu i díky turismu o poznání vyspělejší, než zbytek země (i když vyspělejší v jiném smyslu slova, než kterému obvykle rozumíme). A pozor, Rwanda je také nejčistší africkou zemí, co jsem kdy byl! Je to tím, že nová vláda platí ženy na vesnicích, aby uklízely… Škoda, že ve vesnicích nezaplatí například postavení fotbalových hřišť pro děti, v současnosti tu hrají s míči, které jsou například ze starých hadrů. U Volcanoes parku je na výběr mnoho druhů a kategorií ubytování, já zvolil místo s neskutečným výhledem Virunga Safari Lodge, provozované zavedenými Volcanoes Safaris. Pozor, připravte se na opravdu kosmické ceny, dané prostě a jednoduše tou fantastickou exkluzivitou a výhledem, nicméně i ostatní ubytování v této oblasti je prostě drahé, včetně permitu za gorilami, který vychází na 750 USD na osobu a zvolené ubytování vám ho pomůže zařídit, ale pozor, nejlépe s několikaměsíčním předstihem. Po oné devítihodinové cestě jsme padli do postele a ani se nestačili pořádně těšit na ráno, kdy se vyráželo za horskými gorilami, žijícími na úpatí hor. Celkově je to tu daleko více organizované než v Bwindi Impenetrable Forest parku v Ugandě, což může být pro mnoho lidí výhoda, ale mě to definitivně moc příjemné nebylo – v 6 ráno se vyráží a zhruba za hodinu jste v administrativním centru parku, kde jsou i další návštěvníci. Žije tu zhruba deset gorilích rodin a když vezmeme v potaz fakt, že maximum osob na jednu rodinu je osm, najednou je kolem vás osmdesát turistů a pocit mlhavého a tajuplného deštného pralesa je rázem fuč; naštěstí jenom v ten moment, byť pocit většího tajemna jsem ve Rwandě hledal skoro celou dobu. Zároveň se tu přidělují lidé k daným gorilím rodinám a povětšinou se vybírá tak, že starší lidé jdou k rodinám, které jsou blíž a mladší lidé k těm, které jsou dál nebo je k nim cesta náročnější. My byli přiděleni k rodině „Pablo“ a šlo o druhou nejpočetnější skupinu, takže to bylo skvělé. Na gorilí trek nepotřebujete nic speciálního, jen mějte dostatek vody a vhodný trekingový oděv, někdo měl dokonce i rukavice nebo návleky na kotníky, to kvůli všudypřítomným bodlákům a dalším agresivním rostlinám. A pak se vyrazí a jdete pouze v osmi lidech s průvodcem a ozbrojeným doprovodem. Asi hodinu malými vesničkami, i když slovo vesnice je možná až příliš honosné, viděli jsme dost lidí, obhospodařující svá políčka (velkým hitem tam jsou irské brambory) a přítomnost goril ve vzduchu cítíte, ale ještě hodně daleko a já si pořád říkal něco jako „no ale kde je ten deštný prales“? A asi po hodině to ale přišlo – došli jsme k takovému velkému kamenému valu, za kterým všechno vypadalo hodně temně a neprostupně, ale neskutečně. Představte si ten nejhustší zelený deštný prales, kde každý centimetr je něčím zarostlý nebo prorostlý a to je právě tohle místo! Oproti pralese v Ugandě je ten rwandský ohodně zelenější, zarostlejší, neprostupnější a vůbec o dost zajímavější! Cesta pro mě tedy začala teprve až tam. Výprava opět není nijak extra náročná, a tím, jak je terén hodně hustý, jde se tedy např. oproti Ugandě relativně pomalu a únavné to až tak není, vůbec není třeba se čehokoli bát. Už jsem tak trochu věděl, co čekat, ale stejně mě to překvapilo a potěšilo, když jsme se za dvě hodiny setkali s průzkumníky, kteří gorily každý den od úsvitu hledají, a zase slyšel to šeptání a nadšené posunky mezi nimi a naším průvodcem. Ten jen řekl „gorily jsou tamhle, tady nechte batohy a nepoužívejte blesk“ a to bylo vše. Udělal jsem pár kroků a najednou BUM, tři metry od dvou obrovských samic, které na mě zírají a já na ně! 🙂 Byly velmi klidné a jen tak pokukovaly, drbaly se a zívaly, paráda. Apropo, gorily. To jsou tak úžasná stvoření! Lidé je často mají za velké, neurvalé a agresivní tvory, kteří udělají všechno pro svůj kus masa, a přitom přesně to gorily nejsou a člověk naopak často ano. Gorila je velmi jemné stvoření, které uznává rodinu, je mírumilovné a samozřejmě maso nejí, i když nepohrdnou ani drobnými živočichy, jako jsou mravenci a termiti. Přišlo mi tak legrační, že ony vlastně spí a odpočívají přímo na listech, které pak jedí – prostě se jen vleže natáhnou pro listy, spořádají je a leží dál. Něco jako kdybysme si mohli občas lehnout do čokoládové zahrady nebo tak něco :). Mláďata si naprosto neúnavně celý den hrají a dospělé svým způsobem otravují (samec je vyhazuje a samice nechávají být, jen poočku pozorují). Každá skupina pak má jednoho hlavního gorilího samce, takzvaného silverbacka neboli stříbrňáka – velikého samce, který ma na zádech šedivou (stříbrnou) srst, která naznačuje, že je již dospělý. Ten má celou skupinu víceméně pod palcem, určuje kam se budou ten den posouvat atp. Po chvíli se i před námi samec objevil a nejevil žádné známky zájmu, dokud se tedy přítelkyně Pavlína nepřiblížila příliš blízko. Dle regulí by se nemělo jít blíže než 6 metrů, ale průvodci nechávají tak 2-3 metry bez problému. Ona však šla stále blíž a blíž k tomu opbrovitému gorilímu samci a on je tak do určité chvíle bez zájmu pojídal listí. Když však udělala další krok (už méně než 3 metry), najednou se postavil, veškeré listí odhodil a v setině sekundy udělal hlučný a mohutný krok dopředu, vypadající přitom velmi nebezpečně a hrozivě! Dost jsem se přitom vyděsil, průvodce ale celkem v klidu řekl, že musíme jít o trochu dál a že samec tím Pavlíně v podstatě jen řekl „tohle už podruhé nedělej!“. No a najednou byla hodina pryč. Ano, regulace návštěv je ještě přísnější než u šimpanzů, ale nedá se nic dělat, nic není na světě nekonečné. Chtě nechtě jsme se tedy zvedli a nechali ty nádherné gorily svému osudu, jímž je listí, blbnutí, odpočívání, listí, spaní.

I ve Volcanoes parku můžete dělat více různých výletů a jako další jsem definitivně chtěl zvolit výlet za hrobem Dian Fosseyové, kterou asi většina z nás zná, nejen kvůli filmu Gorily v mlze. Byla kvůli aktivní ochraně goril a boji s pytláky zavražděna a vy máte jedinečnou možnost se k jejímu hrobu vydat a uctít její památku. My to ale nakonec bohužel museli změnit. Totiž když jsme jeli z výletu za gorilami, průvodci se rozbilo auto a namísto odpolední pohody jsme přijeli až pozdě večer naprosto unaveni a vyčerpáni, a tak jsme tento náročný pochod do pralesa zrušili a zvolili o dost jednodušší výlet za zlatými opičkami. Ty jsou velmi legrační, oproti pomalým a rozvážným gorilám jsou nesmírně aktivní a pořád něco dělají a stálo za to je vidět, ale stejně mě hodně moc mrzelo, že jsem si Dian Fossey hike nechal ujít, protože se tato příležitost již pravděpodobně nikdy nebude opakovat. Celkově je možnost výletu za gorilami opravdu neskutečný, velký životní zážitek, který ve vás bezpochyby celý život zůstane, i když ten zážitek a jeho atmosféru jen těžko dovedete přetlumočit známým, protože to je naprosto unikátní zkušenost, která jednoduše nejde přenést. Horské gorily jsem už tedy viděl podruhé, a tak mi teď zbývají gorily nížinné :-), které jsou ale o mnoho plašší a také daleko hůře dostupné a vystopovatelné, navíc se vyskytují ve velmi problémových zemích jako je Gabon, Congo, Kamerun nebo Středoafrická republika.

Příjemně nalazeni jsme pak z džungle vyrazili do městské džungle Kigali a pak už na ostrovy Sao Tomé & Principe, neboli Svatý Tomáš a Princův ostrov, ukrývající se v Guinejském zálivu na západě Afriky. I když to ze Rwandy letecky není nijak daleko, jednoduché to opravdu není; jeden z mála možných letů je totiž se dvěma přestupy, a to dosti šílenými přestupy. První je přes Addis Abebu v Etiopii, který se ještě docela dá, ale ten druhý přestup je přes Angolu, a to, mí milí čtenáři, byl jedno s největších letištních blázinců, co jsem kdy zažil. Na všech letištích v Africe vás nyní kvůli ebole čeká lékařská prohlídka, která spočívá v tom, že se vytvoří další letištní fronta (nesmírně mě fascinuje, jak v dnešní době všichni propagují letiště jako krásné místo na nákupy a trávení času, ale pak tam jdete a stejně je namísto deseti stanovišť otevřeno jen jedno nebo dvě, Praha je tím bohužel zářným příkladem), a poté vám lékař či asistent změří teplotu a můžete pokračovat dál; očkovací průkaz mimochodem potřeba není. Legrace byla ještě v Etipopii, kde byla samozřejmě mačkanice, tentokrát způsobená nějakýmí čínskými dělníky, jedoucími do Angoly na stavby. Tedy, tolik skažených zubů pohromadě jsem snad ještě neviděl! Někteří číňané se snažili předbíhat, což si temperamentní africké dámy rozhodně nenechaly líbit a tak se ječelo o 106 :-). A potom Angola. Poté, co z letadla v hlavním městě Luanda vystoupíte, nastane ten pravý chaos. Vstoupíte do speciální místnosti jen pro transfer a musíte kamsi volat telefonem. Tak jsme volali a na prvním čísle to zvedli, ale že neví o čem mluvíme a položili. Druhé číslo nenašlo odezvu, zatímco třetí číslo ano a milý ženský hlas že prý za chvíli přijde. Takže skoro za hodinu po-ma-lin-kým krokem přišla usměvavá angolská dáma s tím, že máme jít za ní. Tak jsme šli, s našimi pasy v jejích rukou. Po chvíli jí zastavil nějaký vyšší letištní úředník, celý ověšený medailemi a začal na ní cosi křičet. Ona na něj (portugalsky) něco jako „complicaro“, ale on jí vytrhl naše pasy z rukou a odešel do ztracena. Jít za ním jsme nemohli a najednou bum, během pár minut jsme byli bez pasů a bez víz v jedné z nejšílenějších zemí světa! Úředník se za 20 minut vrátil bez pasů a že ať ještě čekáme, že se uvidí co bude. V tu chvíli jsem měl opravdu strach z toho, že tam prostě zůstaneme. Úředník si nechal zavolat onu dámu a něco jí v kanceláři vztekle vysvětloval, nicméně ona pak vyšla s pasy, mně se citelně ulevilo, a ona ať jdeme dál. Tím však celý cirkus ani zdaleka neskončil. Než jsme došli k terminálům, minuli jsme dva podle mého názoru absolutně nevýznamné úředníky (již bez medailí), kteří pasy prohlíželi horem dolem a s mnoha proslovy zase pustili dál. Odbavili jsme se a usměvavá dáma se s námi rozloučila (tak, že mě objala a zlehka pohladila po ramenou, dle mého názoru na znamení „jsem moc ráda, že to nakonec prošlo“), a mně to celé přišlo hrozně bizarní, protože jsme pouze přestupovali :). Přidělila nám nějakého letištního průvodce, který si celou dobu co nás vedl ke gate prozpěvoval a já si říkal, že ti angolané jsou tak strašně zvláštní lidé! Každý bez vyjímky nesmírně zajímavý, až uhrančivý typ, ale zároveň velmi stresující a už jsem nikoho dalšího potkat nechtěl. Odvedl nás ke gate ale že prý ať s ním zkusíme jít do business lounge (tedy tak tomu říkali, jinak to bylo něco dost hrozného jako např. salonek Českých drah). Tam ale na něj slečna u vchodu začala nahlas ječet „mentalidade“ a my už automaticky začali odcházet a nechtěli nic jiného, než být z Angoly pryč. Poslední hřebík pak byl okamžik těsně před nástupem do letadla. Kufry všech byly před letadlem a každý cestující si je musel identifikovat a teprve pak byly hozené do letadla. A ty naše? Samozřejmě nikde. Takže všichni v letadle čekali skoro dvě hodiny, než naše kufry našli, což zahrnovalo šílené ježdění jeepem po letišti, volání a hádání se pracovníků letiště atd. Pokud to mám shrnout, nikdy jsem nebyl tak rád, když jsme s letadlem vzlétli, na druhou stranu jsem si říkal, že nějaká delší návštěva Angoly by byla tak moc mimozemská a jiná než cokoli jiného, až mě to svým způsobem přitahovalo a možná to někdy v budoucnu přece jenom zkusím :). Mimochodem, do Sao Tomé & Principe potřebujete víza a jde je zařídit též online zde.

Cesta na ostrovy pak trvá asi hodinu a už z letadla vidíte zarostlé a velmi divoké ostrovy a víte, že to bude něco. A hned po příletu a vystoupení z letadla slyšíme hlasitou hudbu a poté, co z malinkatého letiště vylezeme, na jeepu stojí holky a kluci a amatérsky zpívají a tancují – a rozhodně to vůbec nepůsobilo uměle, jako to na mnoha více turistických místech působí. Sao Tomé je více obydlený a civilizovanější ostrov, ale zase tam toho paradoxně není moc k vidění, takže to pro nás byla jen přestupní stanice s nutným přespáním, dobrý a použitelný hotel je např. Omali Lodge. Mezi ostrovy létá jen a pouze STP Airways, dokonce létá i do/z Evropy (Lisabonu). Pohyb na letišti je naprosto bezproblémový a rychlý (poprvé se mi stalo, že si mě na letišti vážili 🙂 a ihned po příletu je krásně poznat ten rozdíl třeba mezi Angolany. Obyvatelé Sao Tomé & Principe jsou totiž nesmírně usměvaví a strašně symaptičtí! Až jsem z toho rozdílu nechápal. Ano, i rwanďané jsou v pohodě, ale tady to bylo ještě o několik tříd jinde; stalo se mi například to, že po příletu na Sao Tomé jsme delší dobu museli čekat na auto, takže jsme nakonec na letišti zůstali už skoro sami. Do toho přišla mladší dívka a rovnou mi podává ruku a výbornou angličtinou mi říká „já jsem Julie a pracuji na ministerstvu cestovního ruchu, můžu vám nějak pomoci?“. A nejen to, lidé pak téměř celou dobu dokazovali to samé a jak strašně příjemní jsou. My tedy po tom všem přilétáme na vytoužený cílový ostrov Principe a už z výšky nemůže být očekávání větší. Všude džungle, jen na pár místech obyčejná prašná cesta, pár domků a krásné pláže. Na Principe na výběr ubytování moc není, v podstatě tu jsou jen dva hotely na severu – starší ale pořád krásný a velmi stylový Bom Bom Island, kde jsme byli ubytovaní my, druhý je pak úplně nový Roca Belo Monte, což je nádherně předělané ubytování z bývalých plantáží. Pokud budete mít jakýkoli dotaz ohledně Principe, ubytování a aktivit, neváhejte kontaktovat Jacka, který tam hotel Belo Monte provozuje.

A co jde na Principe vidět? V první řadě stojí za to navštívit hlavní „město“ Santo Antonio, kde je pár moc hezkých koloniálních budov, zanedbaný přístav a nemocnice, tržiště, starý kostel a spoooousta lidí. Město je prohlédnuté za chvíli a celou dobu si říkáte, jak moc vzdálené našim představám o moderním životě toto místo je. Trochu problém ale je, jak se do města a vůbec po ostrově dopravovat – tím, že je toto místo absolutně bez turistů, postrádá tedy i jakékoli výdobytky typu půjčovna aut a podobně. Ono to je těžké, když na celém ostrově je aut jen pár desítek :-). My to nakonec vyřešili pomocí velké náhody – šli jsme do města pěšky a potkáme dva mladíky, se kterými se dáme do řeči, protože jako jedni z mála umí relativně dobře anglicky (jinak tu jede portugalština). Oni po chvíli řekli, že tady se to dělá tak, že mávnete na projíždějící auto a ono váš povětšinou jen tak vezme a pak zase vyhodí jak potřebujete. Dojeli jsme tedy na zamávaní zastavené dodávce přímo na tržiště, kde bylo zaparkováno pár motorek a oni nám pomohli domluvit půjčení jedné z nich. Jistě, ta motorka už toho zažila hodně, ale jela a to bylo hlavní. Vyrazili jsme tak na údajně nejhezčí pláž ostrova nazvanou Banana Beach, která je moc hezká a hlavně úplně prázdná! Ovšem cesta, ta je hodně špatná – ono vlastně na Principe není žádná asfaltová silnice (kromě krátkého úseku mezi letištěm a hlavním městem), jen pár vyježděných cest, po kterých je jízda např. po dešti dost nepříjemná. Kousek od San Antonia je i bývalá plantáž Porto Real, která je vskutku úžasná. Staré zrezivělé stroje na zpracování cukrové třtiny, zarostlé studny, domky, malý kostel, a všechno opravdu doslova prorostlé kořeny a větvemi. Další zajímavá bývalá plantáž, dosud dokonce obývaná, je Sundy Plantation. Ta je o něco méně zanedbaná než Porto Real, je větší, a hlavně, hlavně má zachovalý velký koloniální dům, který často obýval i prezident země a jeden čas i britský astronom Arthur Eddington, který tu 29.května 1919 prokázal Einsteinovu předpověď o teorii relativity! Je strašně zajímavé vidět uvnitř nábytek a vůbec zařízení domu z této doby, včetně starého globusu. Pokud budete pokračovat dál na jihovýchod, dojedete do malinké vesničky San Joachim, která je jednou z nejúžasnějších, které jsem zatím měl tu čest vidět. Docela malá jen s pár domky, na jejímž konci je další zarostlá koloniální budova (kde se teď prohánějí prasata, kozy a slepice), muži jen a pouze posedávají, ženy zase jen a pouze perou a poklízejí, a když jsme došli na na konec vesnice, ten výhled, ten ale byl! Daleko a hluboko pod vámi zvlněné moře a před vámi vysoké hory zarostlé džunglí a napůl zahalené v mlze…, opravdu magický pohled.

Dalším zajímavým výletem je obyčejná procházka plantážemi, zde pokud možno s průvodcem – s námi šel sympatický David přímo z Bom Bom hotelu, který jen chvíli předtím sundal zástěru odešel z kuchyně; mimo provádění po plantážích tu totiž i vařil :-). Procházíte je a nestačíte se divit, co všechno a jak tu roste. Samozřejmě nejvíc to je kakao a káva, místní dokonce říkají, že jejich kakao a káva jsou ty nejlepší z celého světa! A protentokrát musím pokývat hlavou jako že na tom něco bude. Samozřejmě jsme si domů přivezli spoooustu lahodné kávy, která úžasně čokoládově voní – takovou vůni kávy jsem tedy už hodně dlouho necítil. A 100% kakao také stojí za ochutnání, mňam mňam 🙂 – ten nejlepší producent je bezpochyby Claudio Corallo, mrkněte na jeho krásné stránky, odkud je možno si i čokoládu objednat online. Uvidíte tu i pece na pražení kakaa, a také různé více či méně známé plody ovoce a zeleniny, pěstují se tu banány (včetně vzácných černých druhů), passion fruit, chlebovník, guava, mango, papája, pepř, vanilka, mandle, kokos, chilli, citróny a dokonce i tabák. Takový domácí bílý jogurt s čerstvými plody passion fruit, to vám bylo něco! Za výlet tu také stojí v podstatě jakákoli vesnice na pobřeží, tedy pokud vás aspoň trochu zajímá rybolov nebo chutnají ryby, které se tu měsíce nasolené suší. Obyvatelé na vás sice budou koukat poněkud překvapeně, ale jsou přátelští a nic tu není problém. Můžete též vyrazit na horu Pico de Papagaio, což už jsme nedali, protože počasí nebylo moc dobré – je to tu každou chvíli jinak, chvíli sluníčko krásně září, jindy je zase šedivo a zataženo a tak se to tady pořád střídá. Řekl bych, že týden je na ostrov Principe tak akorát. Legrační byl poslední den, když jsme vyráželi na ostrově Sao Tomé na výlet, tak se tu zrovna konaly volby a přilétal nějaký ten kandidát. Očividně velmi oblíbený kandidát, neboť letiště bylo doslova zacpané a ani jsme v podstatě nemohli projet – cestu, kterou jsme jindy projeli za 5 minut, jsme projížděli skoro hodinu. A tak jsme se přidali a troubili na pozdravy a mladíci opilí nejen pivem, ale i vírou, že jim ten nový kandidát s umělě vybělenými zuby zařídí lepší život, nám lepili na auto plakáty a jeden mi dokonce dovnitř hodil tričko s oním kandidátem na prezidenta; vždycky se musím usmát, když si ho doma sem tam obleču :-). Také není úplně od věci zkusit sem jet mezi červencem a zářím, kdy se tu dají pozorovat velryby, případně mezi březnem a srpnem, kdy je zase možné na břehu vidět želvy. Rybaření na otevřeném moři je pak možné po celý rok a očekávejte záběry od tuňáků, merlinů nebo barakud.

Co se jídla týče, tak Rwanda je na tom, přirozeně, docela tragicky. Kromě pár vyjímek – hodně se tu dělá jehněčí a to tedy umí udělat skvěle, co však rwandská kuchyně postrádá, je nějaká pestrost, originalita a lokální vliv, to tu moc cítit není; a na vesnicích se něco jako restaurace vlastně vůbec nevyskytuje. V jedné vísce jsme tedy na restrauraci narazili, ale to bylo asi víc, než jsem schopný snést, a to jinak sním skoro všechno! Byla to potemnělá pustá místnost s pár ručně sbitými židlemi a stolem, na zdi zavěšených několik krvavých a mouchami oblétaných flákot masa, na zemi zaschlá krev bůhví čeho… Takže nakonec to řeší hotely, kde je zvykem že se ve všech i vaří. Na ostrovech je to pak mnohem odlehčenější a ryby a více ovoce a zeleniny tu přirozeně mají daleko větší slovo, i když i tady ten lokální vliv není tak velký, jak by být mohl a vliv portugalců z koloniální doby je silně cítit. Mimochodem, pokud zvolíte let se STP Airways z ostrovů rovnou do Lisabonu, časově to už dál do Prahy nestihnete a budete tak muset v Lisabonu přespat. A musím doporučit jednu restauraci, kterou byste rozhodně neměli minout, máte-li rádi ryby – a to restauraci SeaMe Peixeria Moderna, což je moderní rybí restaurace s neskutečnou atmosférou. Neskutečnou!

Což mi připomíná, že jsem si uvědomil, že jsem za posledních pár let projel několik zemí, které byly kolonizovány právě Portugalci a zatím spíš z legrace jsem si říkal, co kdybych to dal někdy tematicky a projel i zbytek těchto zemí? Portugalci kolonizovali Mozambik, Angolu, Sao Tomé & Principe, Guineu-Bissau, Kapverdy, Madeiru, Azory, Vychodní Timor, Macao, Brazílii a část Indie; tedy samé přitažlivé destinace! Uvidíme ale, jak to bude :-). A jak toto povídání uzavřít? Možná vám celý tento výlet podle popisu může připadat jemně zmatený, ale kdepak, celá cesta velmi dobře držela pohromadě a pokud vás lákají obě místa, klidně jděte do obojího – tedy v první části do náročnějšího pobytu a aktivit ve Rwandě, v druhé půlce pak do pohody u moře na velmi odlehlých a kouzelných ostrovech, ukrytých v džungli. Pokud byste chtěli jen jedno z toho, není to vůbec žádný problém a když tak o tom přemýšlím, tak to vlastně většina návštěvníků dělá spíše individuálně. A co ve mně z této cesty zůstalo a zůstává? V první řadě to je procházka tím úžasným pralesem ve Volcanoes parku a opětovné setkání s přenádhernými gorilami. Musím napsat, že všechny ty přípravy, trmácení a vysoké ceny za jejich návštěvu opravdu stojí a garantuji vám, že na ni nikdy v životě nezapomenete. Ostrovy Sao Tomé & Principe aka Svatý Tomáš a Princův ostrov mi zase připomínají dávno ztracená a zapomenutá místa, která se v historii jen tak mihla, ale dál si jedou svým pomalým a poklidným životem. Což je něco, co v dnešní době není jednoduché najít a já vám tento tajný tip s radostí předávám. A jak s ním naložíte už nechám na vás :-).