Na tuhle cestu jsem se těšil. Hodně moc! A to ani nebyla nijak promyšlená, ale jedno bylo jasné – za každou cenu to musí být to tajemstvím zahalené místo, odkud jsem viděl pár krásných fotek ostrovů a hlavně dětí s božíma kudrnatýma a blonďatýma vlasama, což je v této části světa nevídané a na mě to celé působilo jako hodně poutavé místo. Ano, mluvím teď o Šalamounových ostrovech.

Začněme ale z té druhé strany – totiž původně jsem tuto cestu chtěl pojmout jako výlet proti proudu času, tedy začít v nejmodernějším a skončit v tom nejzaostalejším a nejzapomenutějším. Logicky to spolu sice moc držet nemůže, ale mě tyhle paradoxy vlastně nevadí a jsem schopný se upachtěný prodírat divokým špinavým tržištěm na druhém konci světa a ten stejný večer pak sedět s drinkem v ruce a nohama nahoře na balkoně v nádherném koloniálním hotelu; a ani jedna z těchto situací na mě nepůsobí nekomfortně a namísto aby mě to odrazovalo, to spíš přitahuje. Takže jsem paradoxy neřešil a zvolil tři místa kde není potřeba vízum a které do tohoto konceptu dokonale zapadala.

Tím prvním a evidentně nejmodernějším, byl dobře známý Singapur. Tady asi nejde nic moc co objevovat, ale je to náhodou super město! Sice tu opravdu nic moc k vidění není, ale pokud se člověk odpoutá od toho módu „cestuju, abych poznával a objevoval“, na pár dní je to příjemné zastavení, navíc jde krásně zakomponovat do dalších asijských cest. Nejlepším letem mi vycházel Qatar Airways, se kterými jsem naposledy letěl když ještě nebyl přímý let z Prahy a musím uznat, že jsou pořád lepší a lepší. A pokud se v Singapuru naladíte na to, že tu prostě budete hlavně jenom chodit a ochutnávat, určitě si to užijete. A co tam tedy vidět konkrétně? Tak v první řadě asi krásné ikonické zahrady (Gardens by the Bay), také botanická zahrada a zoo jsou tu moc hezké, to vše ve stínu slavného hotelu Marina Bay Sands, který je známý tím obrovským infinity bazénem v nejvyšším patře, těsně na okraji celé budovy a kde se většina lidí fotí (tedy fotí před tím hotelem, nikoli uvnitř :). V Singapuru bohužel jiný hotel není, takže musíte pobýt tam a zkusit si to sami. I když to si samozřejmě dělám legraci, ale kdo by si tam nechtěl zaplavat, že – a pokud se uvnitř zvládnete nezbláznit z té hlučné atmosféry a stovek pomatených a sobeckých čínských turistů, je to tam nahoře po tom dlouhém letu skvělý relax a dost velký rozdíl mezi „sedět v letadle a nic nemoct dělat“ a „sedět v 51 patře u vody a nic nemuset dělat“ ;-).

A hned druhý den ráno jsem vyrazil na průzkum toho, co mě v podobných městech baví nejvíc – tedy průzkum starých čtvrtí, polozapomenutých ulic a prostě míst, kde se život odehrává přímo na ulici před vámi. Jistě, není to tu tak divoké jako třeba ve vietnamské Hanoji a zároveň ani ne tak hezké a přívětivé jako v taiwanském Taipei, ale i tak to stojí za to. Od moře projdete nudnou bankovní a finanční čtvrtí a pomalu se octinete v indické a hlavně čínské čtvrti, která tu je dost velkolepě zaměřená na co jiného, než na jídlo. Tohle se zase číňanům musí nechat a říkal jsem si pak, že tady v Singáči se vlastně ani nic moc jiného neodehrává a že jídlo a pití tu je událostí číšlo jedna! Také je tu cítit ta dávná i současná britská přítomnost, což dodává celému místu svým způsobem koloniální šarm. Já jsem při procházení městem nicméně moc dobře věděl kam jdu – totiž pokud to náhodou nevíte, tak Singapur je mimo jiné domovem dvou podniků, které mají slavnou michelinskou hvězdu. Ale pozor – to kouzlo je v tom, že to nejsou žádné naškrobené ani luxusní a drahé podniky, ale naopak, klasické rychlojídelny! Tím prvním je podnik Hill Street Tai Hwa Pork Noodle a tím druhým pak Liao Fan Hong Kong Soya Sauce Chicken Rice & Noodle, který jsem navštívil já. Jídlo stojí asi 50 korun a jaké je? Ta slavná sojová omáčka je vynikající, ale že by stálo za to se za ní trmácet 16 hodin letadlem? To asi ne, za to nestojí žádné jídlo nebo věc; narozdíl od lidí. A mně osobně oběd přišel dobrý a chutný, ale…, příště asi zkusím ten první vynechaný podnik :-). Hodně úsměvné bylo i jak si tam tu michelinskou omáčku nandaváte – prostě dostanete tác s talířem a kuřetem s rýží nebo nudlemi, pak popojdete k takovým umaštěným a upatlaným umělohmotným pixlám a z těch si tu omáčku sami naléváte!

Dalším super místem, kam zajít na večeři a ani moc neprovětrat peněženku, je kdekoli u řeky ve čtvrti Quayside/Clarke Quay. Posezení hlavně venku pod všude visícími lampiony a tady je to hlavně o čerstvých rybách a mořských potvorách, v čele s tím nejslavnějším, tedy singapurským chili krabem. A musím uznat, že i když je to tu spíš turisťárna, s mořskými tvory to umí dokonale a na toho jejich kraba jsem ještě dlouho vzpomínal! A navíc je tam v podvečer opravdu úžasná atmosféra. Singapur ovšem, co se jídla a pití týče, nekončí jen u tradičních nebo lokálních podniků. Vyvinula se tu totiž další linie naprosto fantastických barů a restaurací, které působí spíš mezinárodním dojmem, ovšem nemá to nic společnýho s řetězci, jako spíš s evropskými majiteli a velkým lokálním duchem. Jedním z nejkrásnějších míst, kde můžete strávit celý večer, je třeba Atlas Bar, který nedávno získal ocenění v žebříčku nejlepších barů světa a jakmile do tohoto podniku vstoupíte, vyrazí vám dech svojí krásou. O fantastických a originálních koktejlech asi raději pomlčím a zkuste návštěvu sami. Koukám ale, že Singapur popisuji jen a pouze z toho food pohledu, ale ono to tu tak opravdu je a to ani nepopisuji živá tržiště. Ale samozřejmě se můžete na všechno tohle vykašlat a jen tak si dát u moře nebo řeky chladné pivo Tiger’s a být v klidu. Určitým únikem z velkoměsta pak přesto mohou být blízké ostrovy, např. překrásný Bawah, Bintan anebo Batam, byť ty už patří Indonésii. A rozhodně na mě Singapur naštěstí nepůsobil jako město hříchu, řekněme jako třeba Bangkok, ovšem ten level nestřídmosti (no řekněme si to narovinu – obžérství) je tu dost vysoký a tak jsem byl v konci vlastně i docela rád, když jsem po pár dnech spěchal na přelet do Malajsie!

Singapur je totiž hlavní leteckou spojkou v této části Asie a dostanete se odtamtud přímým letem skoro kamkoli. Já měl v plánu Malajsii, ovšem jen určitou část. Zhruba hodinovým přeletem s Air Asia jsem pak tedy dorazil do Malajsie, a to konkrétně na ostrov Penang v severozápadní části země. A hlavní město Georgetown je nádherné! Původní koloniální čtvrť je tu hezky zachovaná a celkově to tu má skvělou atmosféru – neuspěchanou a prostě takovou tu „pane, dejte si kokos nebo durian, nic nikam neuteče a všechno bude ok“. Malajci jsou milí a poté, co se člověk ubytuje v působivém koloniálním hotelu Eastern & Oriental, stačí už pak jen chodit ulicemi a nic víc nepotřebuje. Samozřejmě, musí se dát tak trochu pozor na turistické pasti typu muzeum čokolády a muzeum jídla, ale na druhou stranu je tu všechno takové malé a hezké, takže ani to asi nevadí a když se tam při tom chození člověk dobře dívá, vidí nádherné staré balkóny, popraskané koloniální budovy, a navíc? Navíc občas na ulicích originální kousky od pouličních umělců, které by tu člověk rozhodně nečekal! A co jsem tak viděl, pro ostatní byly tím skoro nejpřitažlivějším. Obzvláště bizarní byli čínští turisté, kteří v řadě stáli před kresbami a chodili se před ně fotit jeden kus po druhém jak ovce na porážku – a já myslím, že jestli někdy svět skončí, bude to protože ho doslova přeplní a zadusí číňané! 😉 Ale rozhodně stojí za to ty kousky projít a u mnohých z nich budete úplně sami. Pokud nevíte o čem mluvím, mrkněte tady na fotku níže – podobné výtvory, kdy malby vtipně doplňují reálné věci jako např. kolo, houpačka či motorka, jsou rozesety po celé staré čtvrti! Zkuste si představit něco jako kousky od Banksyho, jen ne tak provokativní, ale spíš zábavné. Asi nejznámější jsou namalované děti jedoucí na reálném opřeném kole a to je v Armenian Street, čili začněte asi tam – mapku s těmi ostatními by mohli mít v ubytování. Bohužel se mi nepodařilo dohledat legendu, tedy kdo a proč to tu udělal, ale to nevadí – člověk taky nemusí vědět všechno, že. Když ale budete chtít vědět proč a jak se jmenují konkrétní ulice, často je tam cedule po kom se jmenují a kdo to byl a co pro Majalsii znamenal a to mi přišlo moc hezké. No a pokud budete mít dost chození, půjčte si skútr nebo kolo (nejvíc půjčoven je v Chulia Street) a zajeďte mrknout i za město. Třeba na Penang Hill, odkud je moc hezký výhled na město a moře, anebo do malého národního parku na severozápadě ostrova. V Penangu jinak nic extra speciálního není, žádná slavná budova ani nic podobného, je to prostě jen o atmosféře a musím přiznat, že tam se mi líbilo dost. Ostrov je ale jinak malý a myslím, že tři dny bohatě stačí. A to jsem ještě nezmínil, hodně levný!

A následoval další přelet, tentokrát na legendami opředený ostrov Borneo, konkrétně na severní malajskou část. Totiž to bylo celkově tak – původně měl být tenhle listopadový výlet úplně jinam. Dokonce na jiný kontinent! Nejdříve do Panamy a Kostariky s malým přeletem do Belize a zpět. To jsem ale pořád nějak nemohl uchopit a tak to změnil na nejméně navštěvovanou jihoamerickou zemi Paraguay, spolu s Uruguayí a argentinskou částí Patagonie a Ohnivou zemí. Jenže. Jenže to jsem si pak byl jednou zaběhat a běžel kolem koňských stájí – a najednou jsem si v průběhu toho běhu uvědomil, že mě gauchos a pastevci dobytka a vůbec ta koňská „vůně“ a vše co je s tím spjato zrovna v tomhle období vůbec nepřitahuje a plán tam jsem tedy odložil. A co tedy dál? Dál jsem věděl, že po majestátních gorilách a nevrlých šimpanzech v Ugandě, Rwandě nebo Kongu chci najít, vidět a zažít také ty zrzavé lidi pralesa, orangutany. A ty lze vidět hlavně v Indonésii a zaměřil jsem tedy pozornost tam. Naplánoval celou cestu a byl doslova jeden klik myší od potvrzení letenky – ale pořád nevěděl a nějak se zasekl. Což se mi často nestává a byl to pro mě jasný signál toho, že pokud si nejsem na sto procent jistý, znamená to že tam (a hlavně teď) ne-e. Jistě, kromě orangutanů byly v plánu bezpochyby nádherné molucké ostrovy a také stále více známá oblast Raja Ampat, ale nějak mě to pořád víc a víc táhlo k těm šalamounským blonďatým kudrnatým hlavičkám a vůbec tomu nádechu neznámého. A po finálním rozhodnutí to už bylo rychlé a doplnil pak ten mezičlánek mezi moderním a zapomenutým a zvolil tedy malajskou část Bornea, Sarawak.

A zde to tedy musela být v první řadě návštěva orangutanů! Jenže, v Malajsii je všechno tak moc doslovné a předpřipravené a naprosto jasně dané bez jakéhokoli překvapení nebo nějaké výzvy, že to je zároveň i strašně nudné! Jako byste byli vedle člověka, který je dokonalý a bezchybný, nebyla by to zároveň i tak trochu nuda? Pro mě to totiž v představách vždycky bylo tak, že za těmito zrzavými pralesními tvory se přece musí prodírat džunglí. Musí se přecházet a brodit řekami s batohem nad hlavou, musí se bloudit a poslouchat řev opic a ptáků v dálce, člověk musí být zpocený a utrmácený a vyčerpaný a aspoň jednou si říct „já už dál nemůžu“, aby pak uviděl ty nádherné tvory v jejich domácím prostředí! Nebo ne!? To jsem si samozřejmě už jako menší kluk představoval, byť teď jako o trochu větší kluk už samozřejmě tušil, že ty doby jsou dávno pryč a i když v Indonésii je to takto na pár místech pořád víceméně možné, v malajské části Bornea určitě ne. A řeknu vám, je to prostě taková trochu dobrodružnější zoologická zahrada, kde orangutani sice žijí v nijak neohraničené části lesa, ale jsou to povětšinou před člověkem zachránění jedinci, kteří se každý den chodí nakrmit před „hlediště“ a pak zase odkráčí do džungle, kam za nimi už ale nesmíte! Já to všechno chápu, ale stejně – jet džunglí autem na parkoviště a pak jít cca 10 minut po označené cestě, to je super pokud bych tam byl s dětmi a proti tomu ani ň, ale jinak je myslím skoro lepší zajít do pražské zoo a její oddělení indonéské džungle. Orangutani jsou ale úžasná zvířata a i tak pro mě bylo super vidět ty mohutné samce, jak jedním jediným bouchnutím o strom rozbijí kokos a pak ho pěkně líně srkají a pojídají, samice visí na rukou a kontrolují situaci, a také mláďata, která samozřejmě klasicky v korunách stromů blbnou, ale velmi často se vracejí k mámě, té se jen jemně svými prsty dotknou jejích prstů a zase frčí jinam; to bylo moc hezké vidět, ten cit v jejich dotyku. Jedná se o národní park Semenggoh, necelou hodinu cesty autem z hlavního sarawackého města Kuching a doba krmení, kdy jedině má smysl tam jet, je mezi 9-10 a 14-16 hodinou. Ovšem aby mé hodnocení Semenggohu neznělo moc příkře, hlavní účel tohoto rehabilitačního centra je právě záchrana a ochrana ohrožených orangutanů a jejich částečná výchova, naučení samostatnosti a postupného navrácení do nitra přírody, což je skvělé. Ovšem co je poněkud bizarní, tak takové ty informační cedule jsou tam označené nápisem a logem „Sponsored by Shell“, tedy petrochemickou firmou, která ve velkém spolu-může za ničení přirozených podmínek orangutanů! Další možností, kde je v Malajsii vidět, je pak ve východní části Sabah, konkrétně v parku Sepilok, kde jsem ale nebyl.

Kuching samotný je jinak zvláštně nezajímavé město; i když zrovna když jsem tam byl, tak ten víkend se konal velký sarawacký kulturní festival a tak si jistě dovedete představit těch stánků a chutí a vůní a cetek a zvuků co tam bylo – to mě bavilo moc. V Malajsii jinak, tak jako ve většině jiných asijských zemích, nic není moc velký problém, což je fajn. Je ale celkem nutné si půjčit auto (Avis je tu dobrý), jezdí se vlevo a 4×4 auto rozhodně potřeba není, stačí obyčejné. A co tu tedy, kromě orangutanů, vidět dál? Tak například Bako National Park úplně na severu. Tam je spousta stezek a tras podél moře, na kterých můžete trávit hodiny (nejdelší je osmihodinová trasa Telok Kruin, nejlepší pak Telok Paku, Lintang anebo Ulu Assam) a můžete tu vidět spoustu ptáků, květin a ti štastnější dokonce legrační nosaté opice Kahau! Park je poměrně dost navštěvovaný, ale den tam je podle mě dobře strávený. Musíte dorazit do vísky Bako, tady zaplatit vstup a také kapitána s loďkou, poté se vás někdo dost neorganizovaně ujme a jedete lodí do parku. Byla pak docela legrace, když ke mně těsně před odjezdem přiběhl nějaký amík, suprově oblečený ve značkové teplákové soupravě a do dálky svítících botách, navíc s nějakým průvodcem, což já neměl a ani nechtěl, ale řekl jsem „tak jo, pojeďte“. A tak si v poklidu plujeme, míjíme pár vesnic a pak občasné rybáře a na pobřeží velmi hezké a zvláštně tvarované skály. A v dálce už je vidět vstup do parku, když najednou velká rána. Otočím se a pilot nějak zmateně bojuje s motorem a naráží do dna a dělá to divoké zvuky. Během chvíle se motor vypnul a on si jenom povzdechl že je odliv a není dost vody a musíme tam hodinu až dvě počkat, než hladina vody stoupne. Na malé loďce s americkým modelem? Néé! Vložil jsem se tedy do toho a říkám jestli by byla možnost loď kousek tím pískem tlačit, až bude někde víc vody – přišlo mi to nějak logické, protože loďka velká nebyla a spíš by po písčitém dně klouzala. A on že jo a zkusili jsme to. I průvodce toho amíka vyskočil a ve třech jsme tedy tlačili loď, nicméně s tím turistou uvnitř, který dělal jako že to nevidí a už mu tam snad chyběl jen nějaký jeho dokonalý kámoš, se kterým by se navzájem fotili. Zajímavý byl moment když se pak chtěl něco zeptat toho svého průvodce, tak ten se normálně otočil zády a odmítl s ním mluvit! Pak jsem to ale pustil z hlavy, protože tlačení lodi nepomohlo a tak jsem oznámil, že jdu do parku pěšky po pobřeží a je mi jedno co na to ta nesourodá trojice na lodi. V parku samotném je u vchodu malá recepce s mapkami a instrukcemi, bufet s jídlem a hlavně studeným pitím (a dokonce i pivem, padly po tom výkonu dvě hned na ex :), plus několik hooodně základních bungalovů, kde se dá případně přenocovat. Park Bako mě celkově bavil hodně, ty stezky s občasným výhledem na moře z pralesa jsou skvělé – vlastně mě to tam bavilo asi z celého Sarawaku nejvíc.

Dalším místem, kam stojí za to na kratší výlet zajet, je Gunung Gading National Park, kam se jezdí hlavně kvůli největší kvetoucí rostlině na světě, Raflézii, které kvete jen několik málo dní. Park vydává pokyny že zrovna nějaká kvete všem hotelům ve městě, můžete si to ale pohlídat i sami přímo telefonem do parku (#082735144). Já tam jel nazdařbůh a žádné zrovna nekvetly, ale i tak mi to přišlo jako dobrý park, téměř bez jiných turistů a s několika menšími vodopády po cestě. Anebo Kubah national park, což je taková ta klasická procházka hustou džunglí, kde můžete narazit na spoustu hezkých i méně hezkých lesních tvorů, květin, ptáků, vodopádů a tak dál. A i když byl Sarawak vlastně přesně to místo, které se mi na cestách líbí, tj. se spoustou možností zajet do džungle, i poblíž moře a pláží (nic vyloženě top, ale za toho parna se to v oblasti Damai beach dá), zemitá a chutná čínsko-malajská kuchyně a živo na ulicích, nějak zvláštně rychle se mi tu přestalo líbit. Dlouho jsem nevěděl proč, ale prostě to všechno bylo příliš předpřipravené a tím pádem pro mě nedobrodružné, a i když jsem se celkem snažil a projížděl pak i malé vesnice a další místa, která v příručkách nejsou, nějak mi to tentokrát nešlo to probít. Takže jsem zbytek Malajsie vlastně i docela rád vynechal a možná to také bylo tím, že jsem se pomalu blížil k přeletu na Šalamounovy ostrovy a tedy i k vyvrcholení celé této cesty a tak bylo vše ostatní nedůležité. A to se mi nestalo už léta, ale skoro jsem nemohl před tím ránem s přeletem na ostrovy dospat! Cesta tam je dalších cca 8 hodin ze Singapuru – takže následovala cesta zpátky tam a pak přímý šestihodinový přelet na Papuu-Novou Guineu s tamními aerolinkami Air Niugini a pak ještě dvě hodiny do hlavního města ostrovů, Honiara. Přehledný graf všech možných letů tam je případně tady.

A to jsem už dlouho nedělal, možná nikdy, ale když jsme klesali a prolétávali poslední vrstvou mraků, nahrával jsem si video jak se mraky rozplývají a já se vynořuji nad tou zelenou krajinou s blankytně zbarvenou vodou Šalamounových ostrovů. Skoro jako bych letěl poprvé v životě! Dosedli jsme na malé letiště a já šel rovnou do místního Avisu (tuším jediná použitelná autopůjčovna zde), korpulentní dáma mi předala klíče, já si pak po celkem náročném nočním letu sedl do vedrem rozpáleného auta a…, a v tom okamžiku si řekl, jestli to už trochu nepřeháním. Noční přelet na konec světa a já si pak rovnou z letadla sednu do půjčeného auta a vlastně ani nevím, jestli se jezdí nalevo nebo napravo! Ale bylo to spíš takové úsměvné povzdychnutí a co už, řekl jsem si – jedu, zvládnu to a hotovo! A jezdí se tedy sice nalevo, ale to jen teoreticky, prakticky to je totiž všude, kde se dá. Nikdy a nikde jsem neviděl tolik rozbitější silnici! A ano, už jsem jezdil i v Mozambiku, Zambii nebo České Republice ;-). Uf, doteď je mi z těch děr špatně když na ně pomyslím – můžete urvat podvozek v podstatě každou minutu a tak namísto devadesátky jste nuceni jet 40 km/h, víc to prostě nejde. V Honiaře je zhruba deset hotelů různých úrovní, ty lepší jsou Heritage Park Hotel, Coral Sea Resort anebo King Solomon Hotel. S ubytováním je jinak celkem problém, v celé zemi (tedy i na těch ostrovech, kam se pak člověk vydává) je jich velký nedostatek a najít nějaké kvalitní je v podstatě nemožné, jednoduše neexistuje. Zapomeňte tedy na krásné bungalowy ve stylu Bora Bora! Ale počkejte, asi bych měl tuhle zvláštní zemi nejdříve trochu představit, že…

Tedy, Šalamounovy ostrovy se nachází daleko v Pacifiku, necelé dvě hodiny letu nad Austrálií, daleko za Malajsií, Indonésií a dalšími místy jižní Asie, téměř v centru těch pro nás tak exotických míst jako je Nová Kaledonie, Tuvalu, Fidži anebo Vanuatu, kterému je náladou a atmosférou asi nejblíž. Moc jsem o Šalamounových ostrovech předem nevěděl a vlastně si ani nic moc nezjišťoval – snažím se to dělat minimálně a pak být o to více překvapený a uchvácený, než tam jet s určitým očekáváním. Tak už to přece bývá, když člověk nic nečeká, může pouze dostat, zatímco když čeká moc, dostane většinou jenom zklamání; a proto se tomu zjišťování předem dost bráním. Na druhou stranu, určité minimum si člověk chtě nechtě zjistit musí a já jsem tedy doznal, že země se skládá z několika různorodých ostrovů a nejvíc mě zaujaly fotky místních obyvatel a hlavně dětí v tradičních vydlabaných dřevěných loďkách, které mají kudrnaté vlasy a mnoho z nich světle hnědé nebo dokonce blonďaté! Což vypadá hodně exoticky a fidžijsky a prostě rajsky; představujete si jen jak sedíte pod palmami, popíjíte kokos, nikde žádný čínský turista nebo opálený svalovec se selfie tyčí, kteří stejně jako ti číňané vypadají jeden jako druhý – a víc moc v tom okamžiku k životu nepotřebujete. No možná ještě mačetu na sekání těch kokosů ;-). Navíc je tahle země jedno z nejméně navštěvovaných míst planety, takže alespoň pro mě to celé mělo nádech tajemna a jen pramálo objeveného místa, což mi dodávalo impulz a obrovskou touhu ho objevit.

Dojel jsem tedy autem do města, ubytoval se, padnul na postel, pak šel únavu rozplavat v bazénu a pak jsem vyrazil do ulic. Na každém kroku se tu prodávají kokosy za cca 10,- a jsou výborné a svěží – tak jako jsem dřív šťávu z kokosu moc nemusel, tady jsem se ji naučil pít a kokos jsem měl po ruce skoro celou dobu tam :-). Jenže, v hlavním městě jinak vlastně vůbec nic není. Je to jenom takový pruh podél věčně ucpané a rozbité silnice, kde na jedné straně je jakoby industriální zóna a na druhé pak domky místních a je to celé nějaké šedivé a ošklivé a nezajímavé. Tak stojí za to aspoň zaskočit na místní centrální tržiště, kde se dá koupit čerstvý ananas, kokos, spousta zeleniny, ryby a tak dále. Jako všude jinde na podobných místech je to hodně živé místo a jelikož se tam turisté povětšinou bojí, místní se před těmi co tam zajdou předvádí a stojí za to to tam projít, byť zkuste pamatovat na to, že co se ovoce a zeleniny týče, jezte jen vnitřek toho, co se dá oloupat – na čistotu se tam opravdu moc nehraje. A tehdy mi asi poprvé přišlo to společenství tamních lidí trochu divné – protože se až na vyjímky nikdo nesmál ani neusmíval. Nemyslím teď na mě nebo kvůli mně, ale obecně. Navíc měli všichni bez vyjímky úplně červené a zničené zuby, a až později mi došlo že tam jde dost na dračku betel – žvýkají ho tu s usušeným práškem z limetek a všichni do jednoho mi přišli jak zkouření, úplně pasivní a bez úsměvu. Bylo to pro mě hodně zvláštní, jelikož jsem očekával co jiného než takové ty tělnaté usměvavé ženy s květinami ve vlasech, ale tohle byl čistokrevný mix Indie, Jamajky a Západní Afriky a trochu jsem z toho byl rozčarovaný, byť čím dál z hlavního města, tím to pak už bylo lepší, osobnější a veselejší. Když jsem pak jel kolem školy, zastavil a mrknul dovnitř a bylo to hodně zábavné. Ufff a teda řeknu vám, tam bych nechtěl učit! Mega křik ze všech tříd (i v přítomnosti učitelů), děti se šíleně předváděly a musím přiznat, že po půl hodině projití kolem spousty tříd jsem byl slušně unavený, ale zároveň tou jejich bezstarostností i zvláštně nabitý – předpokládám, že to je běžný stav, když je pak člověk rodič. Centrální hlavní ostrov Guadalcanal je mimo jiné i cíl pro turisty, jezdící po místech s válečnou tématikou a Šalamounovy ostrovy v tomto mají co nabídnout. Odehrával se tu tvrdý boj ke konci 2.světové války a nemusíte být ani potápěči a můžete si zašnorchlovat nad vraky lodí hned u pobřeží, jen pár minut z hlavního města! A pokud se potápíte, můžete se ponořit k dalším vrakům nebo i potopeným ponorkám. Asi jediní, kdo vám jsou schopni půjčit šnorchl anebo komplet zajistit ponory, jsou Tulagi Dive v centru města.

Takže jsem vzal auto, plavky, šnorchl, po cestě koupil kokos a vyrazil na západ z hlavního města do oblasti s těmito vraky. Asi nejznámější je Mbonege beach 1 & 2, kde je právě vrak lodi ke kterému stačí jen maska, pár metrů od břehu. Další vrak je na Piaru beach a další pak na Tambea a Visale beach, což je už víc než 40km z hlavního města a vzhledem ke špatné silnici je to cca 2h unavující jízdy. Dál z hlavního města už pak míjíte malé vesnice, kde je život úplně jiný a je to svým způsobem fascinující vidět ty skoro až středověké domky a život kolem nich! Místní sice nepůsobí úplně mile a přátelsky, ale jsou v klidu a nejsou nepřátelští, jen překvapení co tam jako děláte a ničeho se nebojte, působí prostě jen poněkud divoce. Až jsem v nich úplně viděl ty lidojedy, kteří tu ještě před několika desítkami let pojídali, co se dalo! Nachází se tam i Vilu war muzeum, což je cosi jako open-air muzeum pod širým nebem, kde jsou zrezlé zbytky zbraní, tanků a letadel, nicméně myslím že pokud nejste fanoušci do války a těchto věcí, nic moc vám to neřekne. Pro ulehčení plánování je stručná mapka pláží a vraků zde a pozor, pojedete-li bez doprovodu např. té potápěčské firmy, občas se za vstup na pláž platí 50 SBD, což je zhruba 150,- a mějte na paměti, že to pořád jsou víceméně příměstské pláže, tj. nic krásného. Mnoho dalšího už pak hlavní ostrov nenabízí. Ještě tak vzít auto a jet východně od hlavního města (kde jsou rozlehlé kokosové plantáže) a tam pak do nitra ostrova k příjemným vodopádům Tenaru. Jeďte po hlavní silnici směrem na letiště, ale kousek před ním zahněte doprava (jediná odbočka) na silnici Vura 2 a tou jeďte až nakonec co to dá. Měli byste dorazit k Parangiju Lodge, což je víceméně vstupní bod na trek k vodopádům. Ten trvá něco přes 4 hodiny tam i zpět parnou džunglí, ale stojí za to a navíc ta chladná osvěžující voda u vodopádů? Božská. V lodge si můžete případně domluvit i půjčení kajaku nebo gumového člunu a zpátky jet na nich!

Klíč návštěvy a krásy Šalamounů je nicméně v těch okolních ostrovech. Je jich tu několik, tedy myslím těch, na které se jezdí a za něco stojí. Tím hlavním a vlastně i jediným nástrojem, jak mezi nimi přelítávat, je lokální Fly Solomons a ještě se k nim dostanu :-). Za návštěvu tedy stojí například nejvýchodnější ostrov Malaita, kde je laguna Langa Langa a vesnice Lilisiana, která je celá vystavěna nad vodou v dřevěných domcích na kuřích nožkách a kde se ještě donedávna namísto penězi platilo mušlemi, představte si to! Letiště se jmenuje Auki a jediné použitelnější ubytování je Serah’s Lagoon Hideaway nebo Hilltop Guesthouse. Dalším málo navštěvovaným ostrovem je Santa Isabel na severu, který je už hodně zapomenutý a jediné použitelné ubytování je Papatura. Tyto ostrovy jsem bohužel minul, ale nebyla to moje chyba! Měl jsem letenky předem poctivě zarezervované i zaplacené, mezi ostrovy totiž létají jen malá asi šestnáctimístná letadýlka a sedadla jsou pryč dost rychle, jenže, a to je ten problém tady, každému je všechno dost jedno a letadla téměř nelétají podle daného času! Denně se časy letů mění a to nemusí být tak úplně problém, prostě by se přelétlo o pár hodin jinak, ale když o té změně nevíte a navíc tu pro nás není telefonní signál, už to problém je, protože elektronicky nekomunikují. Takže jsem přišel ráno na přelet a bum, letadlo bylo už dvě hodiny jinde, prý nebylo dostatek pasažérů a dali dva lety do jednoho, bohužel nelogicky do toho dřívějšího. A další že letí odpoledne a můžu zkusit přijít. Tak jsem to zkusil, ale oni že je plný a jsem tak na waiting listu další den. Další den ráno jsem dojel na letiště a bohužel, je plno a do letadla se nevejdete, musíte čekat na odpolední let. A to asi ani nebudu popisovat, ale mezitím jsem chodil a jezdil mezi letištěm a checkinem, kancelářemi letecké společnosti a jejich prodejnou letenek ve městě. Řeknu vám, nic moc! Tak pokud se to náhodou stane i vám, tady máte k dispozici konkrétní emaily lidí, kteří by mohli být schopni pomoci – a buďte nenaštvaní, ale velmi důrazní a naléhaví! Tedy Madam Sharine nebo Joseph Avosa, případně důležité telefonní číslo je 36048, kam si např. z hotelu den před letem zavolejte (nejlépe kolem 16h), zda se váš let měnil nebo ne.

Po tomhle úmorném handrkování jsem ale nakonec dostal místo a čekal na přelet. Na ještě menším a ještě legračnějším letišti pro lokální lety jsem také po dlouhé době uviděl bělošku, trochu divnou potetovanou holku, která si tam sama pro sebe hrála na ukulele! Tak jsem jí taky koupil kokos a prý že je z Kanady a cestovaly po Austrálii spolu se ségrou, rozhádaly se a teď si to každá dělá po svém a už se s ní nikdy nechce vidět. A že si schválně našla destinaci s nejmíň informacemi a že prý jede na třítýdenní plavbu na lodi po celých Šalamounových ostrovech a letí na místo, kde ta loď sídlí. Nechal jsem ji pak svému osudu a konečně se posadil do letadla a zamířil na ostrovy, konkrétně na Gizo. To už měla být ta klasická tropická oáza a musím přiznat, že po tom nervování se se zrušenými nebo změněnými lety jsem už pak úplně vypnul a nechal to prostě plynout, však co se má stát se stane a jen tak jsem trochu odevzdaně koukal z okýnka ven. Najednou si vedle mně sedla jiná běloška a ta že je prý ze Švýcarska a skoro rok byla v hlavním městě jako dobrovolnice v nemocnici! A že prý před pár dny v hlavním městě potkala někoho, kdo jí lákal na třítýdenní plavbu lodí a že se na to těší a že tam mají být jen místní hoši z ostrovů a nějaká mladá kanaďanka. Tak jsem jí ji ukázal a také nechal svému osudu – snad se holkám nic zlýho nestalo. A já už v dobré náladě přistávám na ostrov Gizo, ale jako by toho nebylo málo, začalo pršet a mlha byla tak hustá, že by se dala krájet a do ubytování jsem na loďce dojel úplně promočený. Já chci vedro a sluníčko, křičel jsem uvnitř! A to na sebe nedalo dlouho čekat a svými horkými ranními paprsky, které se začaly dotýkat tváře, mě hned další ráno probudilo a bylo to přesně to, co jsem čekal a hledal. Otevřel jsem dveře na terasu, sedl si na schody a dal nohy do vody, slyšel jak kousek ode mně křičí ptáci a pak je i uviděl a byli to přenádherní červeno-zelení papoušci (zvaní Eklektus různobarvý, kteří ještě na počátku dvacátého století byli považováni za rozdílný druh, protože samičky mají červené peří, zatímco samečci zelené), vzduch voněl po modré vodě a vlahé zelené džungli a já pohlédl na nádherný ostrov několik kilometrů ode mě na obzoru a s úsměvem si řekl, že tam určitě musím – a konečně měl ten pocit že to je přesně to, proč a kvůli čemu cestuji. Sice těmi neustále se měnícími letovými komplikacemi unavený a také polozničený velkým posunem času, ale už jsem se těšil na průzkum toho vzdáleného ostrova a přesně v tomto okamžiku byl prostě šťastný a chybělo jenom něco malého a milého a byl bych nejšťastnější chlap na světě, nebo minimálně na Šalamounových ostrovech. Ale také jsem se těšil na snídani, protože miluju tropické exotické ovoce a dokonce mi stačí se na něj jenom dívat; to mě baví moc a to jsem si asi nejvíc užil na Maledivách nebo na Zanzibaru 1 & 2. Jako ubytování můžete zvolit asi nejlepší Fatboys (kde jsem pobyl i já a nezapomeňte chtít nový overwater bungalow, který jediný má klimatizaci!), případně Sanbis Resort.

A po snídani jsem oblékl plavky, které jsem pak mimo doby večeří ze sebe v podstatě nesundal a řekl si, že nejdřív prozkoumám ten ostrov kde spím, tedy ostrov Mbambanga hned vedle Giza. Není velký a dá se to zvládnout obejít cca za dvě až tři hodiny a je na něm zajímavá vesnička, kde to žije naprosto odříznutým životem, samozřejmě mnoho světelných let od míst jako je Singapur nebo Malajsie. Tady jsou už dřevěné chajdy opravdu středověké a celé to působí hodně cize, ale zároveň i ostrovně exoticky. K mému překvapení tam byl i malý kostelík (později jsem potkal italského misionáře, převádějící místní už mnoho let ke katolické víře) a také malinkatá škola, která ale byla bohužel zavřená a místní leželi v houpacích sítích a dělali…, no vlastně nedělali nic. Všude se tam válí kokosy a všudepřítomná prasata, která tam pojídají kokosy a také dost velký bordel na zemi. Když jsem šel kolem skupinky kluků, jeden z nich vyhodil něco jako konzervu kousek od sebe, jakoby to byla šlupka od banánu. Tak jsem na to ukázal a řekl jsem „auau“, jako když na to někdo stoupne, ale mám pocit to nepochopil :-). Procházení té vesnice jinak bylo fascinující, jen se to chce trochu otrkat, přece jenom tam návštěva bělocha není úplně běžná. V ubytování ve Fatboys samozřejmě pracuje pár lidí z této malé bezejmenné vesničky a super byly dvě cca 25leté holky, které měly namalované nehty a bylo vidět jak asi jako jediné z celých Šalamounových ostrovů o sebe pečují. Tak jsem té jedné pochválil barvu laku a ony se tolik smály a mám pocit že mi pak bylo noseno i pití, co jsem si vůbec neobjednal :-). Ptaly se jestli jsem ženatý a jestli bych nechtěl nějakou ženskou odtamtud – což teda nechtěl, ale úsměvné to celé bylo; když jsem pak později odjížděl, ta jedna mi jen tiše řekla, že už teď ví, že jí tam budu chybět. Je zajímavé, jak to po tom ne úplně příjemném zážitku v hlavním městě všechno začalo být o moc víc osobnější! Ten večer jsem šel ještě na lov Coconut kraba (kraba palmového), což je asi největší krab vůbec a jsou to ohromní kusanci, kteří lezou po zemi i palmách a pojídají kokosy, které jsou schopni svými silnými klepety rozlousknout! Už jsem ho tedy okusil právě na Vanuatu, ale ještě nelovil, takže hurá na něj! Jako i další podobná zvířata jsou to hlavně noční tvorové, takže si vezmete pevné boty, baterku a jde se. Není to tak zábavné jako ti menší a rychlí krabi a už vůbec ne tak vzrušující jako byl podvodní lov humrů na Komorách, ale i tak je to zábava a ano, jednoho jsem opravdu ulovil! Lezl si jen tak po palmě a nebyl buhvíjak velký, ale byl to příjemně unavující zážitek.

V ubytování si jinak můžete půjčit cokoli co potřebujete k nějakým aktivitám. Půjčit si pruty a jet na ryby, nebo jen tak kanoe či paddleboardy, anebo malý motorový člun. Já sebou měl kapitánský průkaz na loď, ale nikdo to nechtěl a tak jsem si malou motorovou loďku půjčil a už to jelo – průzkum okolních ostrovů! Tím prvním asi ve většině případů tady bude návštěva Kennedyho ostrova (lokálně Kasolo). Jmenuje se po události v roce 1943, kdy tam bylo sestřeleno letadlo s Johnem F. Kennedym, v současnosti je to dost navštěvované místo a asi tam nebudete sami, nicméně za průzkum stojí. Jo a pokud píšu „dost navštěvované místo“, myslím tím tak 5 jiných lidí ;-). Obejdete ho za půl hoďky, uvidíte pár starých zrezivělých samopalů a také malý dřevěný bar s pivem. I šnorchlování je tam fajn, ale zase nic závratného. Dál za Kennedyho ostrovem je pak velký ostrov Kolombangara, na který se dá vypravit udělat túru na vrchol vulkánu Veve či Rano, věčně zahalených v mracích – to už ale počítejte s dvoudenním výšlapem a pomoci s tím může Imbu Rano Lodge. Dalším dobrý výletem je pak Skull Island, což je mini ostrůvek asi hodinu rychločlunem z Giza, na kterém jsou uloženy lebky dávných lovců a válečníků. Obejdete ho za 10 minut, ale i tak to má co do sebe, vidět ty staré hrobky s lebkami. A navíc? Já tam konečně spatřil lokální rybáře, kteří loví jen pomocí ruční harpuny nebo takového jakoby praku! Představte si prostě prak s gumou a na něm natáhnou cosi jako dlouhou jehlici a tu pod vodou vystřelí proti rybě. A když ji zasáhnou, mají rybu :-). Věděl jsem, že se to na těchto ostrovech provozuje, ale zatím neměl štěstí – až do tohoto okamžiku. A ti největší borci stojí ve vodě nebo plují v loďce a když vidí rybu, vyskočí a při dopadu ji čímsi jako oštěp shora zachytí a uloví! Rybář měl na sobě malé plavecké brýle, rukou táhl dřevěnou vydlabanou loď a na ní měl prak a pár malých chycených rybek a jednu velkou mušli. Já okamžitě zapoměl na všechno ostatní, seskočil z mé lodi a že s ním chci ryby chytat, nebo aspoň to pomocí šnorchlu vidět a pomocí GoPro pod vodou zachytit! Jenže, člověk prostě nemůže myslet na všechno a já si v tom okamžiku uvědomil, že jsem si na tento výlet nevzal boty do vody a ani masku se šnorchlem. Prostě nevzal! Nedovedu ani popsat to zklamání, protože je docela složité a náhodné tu tyto rybáře najít a potkat. Jak jsem se proklínal! Bylo mi jasné, že i kvůli tomu jezdí na daleké cesty minimálně dva lidi, protože jeden plánuje (muž) a druhý myslí na ty ostatní praktické věci (žena), ach jo. Proklínal jsem se ještě večer, druhý den ráno a vlastně i teď, protože rybář byl ochotný a nedělal žádné průtahy s focením, všechno mi chtěl i ukázat a vysvětlit. Moje chyba a tak moje doporučení zní, kamkoli tu na člunu pojedete, mějte vybavení sebou. Tak jsem se vrátil na můj ostrov a abych si spravil chuť, vzal jsem šnorchl, ploutve a jal se pořádně prozkoumat i podvodní svět v okolí. Jak jsem už zmiňoval, z pohledu šnorchlování to není žádná hitparáda, ale i tak to stojí za to se pod vodní hladinu ponořit. A navíc? Navíc jsem na dně našel překrásnou a velikou ostnatou mušli jak z pohádky, opravdu! To si tak plavu a najednou u dna vidím legrační puntíkatou rybu zmateně ozobávat korály. Koukám na ní a najednou mé oči spočinou vedle na čemsi bílém ostnatém a napůl utopeném v zeleni a písku na dně. V mžiku si uvědomím, že to je jedna z těch mušlí, které tu vehemetně hledají místní, pořádně se nadechnu, a…. a mám ji! Měl jsem takovou radost, že jsem ještě pod vodou v masce křičel a hulákal radostí! Byl to pro mě velký objev, byl z něj nadšený a říkal si, že to snad ani není možné, být pořád tím malým velkým klukem a mít radost z podobných blbostí. A říkal jsem si, že jsem toho ještě tolik v životě nestihl! Mušli našel až teď, doteď ani nezplodil syna nebo dceru, dokonce pro ženu ani v moři nenašel pravou perlu (a přitom vím, kde se to dá 🙂 a tolik mi toho ještě chybí udělat! Lasturu jsem ale domů nakonec nedovezl, byla zabavena na letišti hned v Honiaře – ne kvůli tomu, že by se nemohla vyvážet, ale protože měla ostny a měla tak jít dospodu letadla, což jsem ale nechtěl/nemohl. A pak, ten poslední podvečer jsem jen tak relaxoval na terase, když kolem plula loďka místní ženy s dětmi a ty pro něco skákaly do vody. Zjistil jsem, že hledaly právě mušle (jedí pak ty vnitřky a skořápky prodávají na tržisti). Neměl jsem v celé zemi pocit, že by tam lidi vyloženě strádali, ale chtěl jsem ty děti, očividně unavené neustálým skákáním do vody a zpět, zaboha něčím potěšit. Ale vůbec mě nanapadalo čím, měl jsem tam opravdu jen základ věcí a nic jiného. A pak mi došlo, že jsem byl v Singapuru v jedné překrásné dvoumichelinské restauraci Les Amis a tam jsem v takové stylové krabičce dostal na památku speciální sušenky, které jsem si vzal sebou domů. A tak jsem je popadl a těm dětem dal – takže si představte situaci, kdy tam místní plují a loví mušle jak před sto lety a jakýsi zvláštní cizinec jim dá sušenky z dvoumichelinské restaurace! 🙂

Dalších ostrovů, na které za to stojí zaletět, už pak ale není. Určitě za to ještě stojí přelet na letiště Munda na ostrově New Georgia (jen 12 minut přelet), případně na letiště Seghe na úplném východě téhož ostrova. Tam by měl být podmořský život o dost pestřejší, vzhledem k tomu že se tam nachází laguna Marovo – tam jsem ale bohužel dorazit kvůli zmatkům s přelety také nemohl. Jsou tam v podstatě jen dvě použitelná ubytování, a to Uepi Island anebo Evis Resort, který založil australan Andrew, co si vzal ženu z místní vesnice a který prý skoro rok pobýval v ČR a umí trochu česky! Jinak výborné stránky Tourism Solomons by mohly pomoci s případným plánováním celé cesty, případně tady jsem nahrál výborné PDF s přehledem co tam vidět. A aby té srandy nebylo málo, když jsem se měl vracet z malého ostrova Gizo zpět do hlavního města, nechal jsem to až na úplně poslední večerní let před odletem ráno domů. Dopluju na letiště, takovou malou boudu, a v ní jen slyším nahlas křičet rádio a jinak nikde nikdo. A jéé, říkám si, to je hezký. Najednou vyjde z nějakého skladu úplně zbetelovaný mechanik/uklízeč a že má prý dnešní lety na starosti a ten můj že byl zrušený! A já už padal do mrákot, nicméně prý bude vypravený další zhruba za 2 hodiny a pak odešel. Jenže po zkušenosti z minula, kdy jsem byl dva dny na waiting listu už jsem v tom uměl trochu chodit a jakmile odešel, podíval jsem se na jeho papíry na stole, kde byli propiskou napsaní pasažéři (dělají to tak u všech lokálních letů, že ti co letí jsou na papíře, ostatní mají smůlu nebo čekají). A já byl zase na jiném papíře, kde byla spousta jiných poznámek a nesmyslů, ale ne aktuální pasažéři – tj. opět na waiting listu! A to jsem už nedal, chvíli zvažoval možnosti, včetně té že bych se vrátil do ubytování a jednu z těch místních holek si teda třeba vzal, ale pak se rozhodl pro tu jedinou použitelnou možnost, co mě napadla. Uhádnete jakou? Haha, opatrně jsem vytáhl propisku a svoje jméno normálně připsal na ten jejich hlavní papír k ostatním pasažérům. A ono to prošlo! 🙂 A nevím co by se dělo kdybych se tam nenapsal anebo by bylo zase komplet plno, ale ani to nechci vědět! Úsměvné bylo když jsem tam ty dvě hodiny před letem okouněl a čekal na spoj, najednou vidím sudy s naftou a na nich spát jiného technika. Přijdu blíž, on se posadil, nechal mě si ho vyfotit a já prý jestli to je fuel ty sudy na kterých leží a on že jo a že je hlavní osoba, zodpovědná za plnění letadla palivem. Ajaj, a on pak „hej, nejsi od vlády?“ A já že ne, proč jako a že jsem neškodný zbloudilý turista. A on „nechceš nějaký starodávný kmenový artefakty“? Což bych za normální situace určitě chtěl, ale teď jsem měl v hlavě jen jestli se dostanu na let nebo ne – tak předpokládám, že se tam podobné věci dají tímto způsobem sehnat, pokud byste chtěli. Nakonec jsem úspěšně přeletěl, přespal a ráno se už těšil domů. Ale to samozřejmě nebylo všechno, při finální cestě se také předvedli papuánsští Air Niugini, kteří jednoduše zrušili let zpět do Singapuru, prý kvůli poruše! A tak jsem se ještě musel chtě nechtě v hlavním městě seznámit i s personálem této společnosti. A zatímco ostatní cestující tvrdli na letišti a poslouchali nějakého technika, který říkal že dnes to prostě nepoletí a ať jedeme domů a přijdem zítra, že poletíme spojem v 10:30. Ozval jsem se a říkám mu, že zítra žádný spoj v 10:30 neletí a že letí ve 12:00 (měl jsem to už těma změnama zmáklý), říkal mi ale že to tak není a v tom okamžiku jsem věděl, že pobyt na letišti v neustále vzrůstajícím chaosu a křiku ostatních pasažérů je naprosto marný, vzal taxi a jel do kanceláří Air Niugini v centru města, abych tam dorazil jako první a měl největší možnost na další let. Což se i stalo a povedlo úspěšně přendat! Pozor, nedělají to automaticky a ani nevypravili žádný náhradní let, tak pokud se vám úplně náhodou stane něco takového, kanceláře jsou v Honiaře v budově zvané Anthony Saru building a váš kontaktní klíč je pan Kenneth, tel. 25210 nebo 8879030, případně pak emaily Aiva Are, Mouna Nauna (moc hezké jméno), Henry Gelu nebo Myflight. Ty kontakty mají cenu zlata, protože ostatní byli převedeni až na let za další dva dny a úplně zbytečně tam tedy tvrdli několik dalších dní!

O jídle na Šalamounových ostrovech nemá cenu moc hovořit, je to takové nic s ničím. Hodně věcí je tu smažených a prim sice hrají ryby a seafood, ale jsou daleko od toho umět s tím užasným exotickým ovocem a mořskými plody nějak zajímavěji pracovat, tedy jinak než to na pánvi osmažit. Nicméně – říkal jsem si, pro koho je vlastně toto souostroví ideální? Pro ty, kteří navštíví Pacifik poprvé a chtějí mimo Bora Bora vidět i nějaké ty lokálnější ostrovy s pulzujícím místním životem? Myslím že ne a ať raději zvolí třeba pohodovou Samou anebo pomalou Tongu, případně neskutečně variabilní Vanuatu. A co ti, kteří „cestují“ jen na známá fotogenická místa a před nimi sami sebe insta-fotí, případně dělají technicky dokolané ale duší spíš prázdné videa z dronů? Podle mě ani pro ně, není tu vlastně nic zásadního nebo zajímavého, před čím by stálo za to se fotit. Tak aspoň pro rodiny s méně bojácnými dětmi a pro ně připravit velké námořní dobrodružství? To je super asi za každých okolností, ale musím asi popvé napsat, že sem bych své děti nevzal a dal bych přednost jinému místu v okolí. Tak pro koho to tu vlastně je? 🙂 Co se mi tu opravdu hoooodně moc líbilo, to byla taková jak kdyby opravdovost. Ta nespoutanost, divokost a syrovost – což tu na mě působilo nesmírně přitažlivě! Když jsem se podíval na pobřeží jakéhokoli z těch malých ostrovů, mohl jsem vidět jak je všechno zarostlé, neopracované, nikdo nic neuklízí aby to pro turisty vypadalo hezčeji a přijatelněji, popadané kokosy jsou prostě popadané, na palmách křičí krásní papoušci a tak dále. A mám takový pocit, že toto místo působí úplně stejně jako kdybyste tam byli před 20 lety a úplně stejně bude podle mého názoru působit i za dalších 20 let; což má svoji velkou hodnotu! Šalamounovy ostrovy dokonce před rokem rozjeli velkou turistickou kampaň, která je podle mého názoru povedená a dvojsmyslně zní „Solomon Is…“, a pak je tam vždy ještě jedno slovo, tedy např. Solomon Is. Smile, Solomon Is. Adventure, Solomon Is. Missing flights… Haha to poslední už ne, ale mně se to líbí a mám takový pocit, že je tam ten správný čas koupit pozemek a postavit první krásné ubytování a že to tam má v tomhle ohledu velký potenciál!

A jak to tedy celé uzavřít? Řeknu vám, byl jsem nakonec vlastně i trochu rád, že jsem úspěšně odletěl a po dlouhé době byl taky rád, že jsem jel sám. Protože Šalamounovy ostrovy jsou místem, které pro oko jež vyznává vizuální krásu (tedy ženské oko), není podle mého názoru moc přitažlivé – i když bych se nerad kohokoli dotkl a spíš to myslím tak, že ta očekávání na netknutý ráj tady navzdory fotkám nemusí být tak úplně vyplněna. A mám takový pocit, že Šalamounovy ostrovy ocení spíš ti, kteří jsou schopni v místech i lidech vidět jakousi vnitřní a skrytou krásu, jejíž přitažlivost vyvěrá třeba i z mnou zmiňované syrovosti, neučesanosti a nepředvídatelnosti. Osobně bych snad i řekl, že nejsou tak úplně místem které chytne za srdce, ale pokud se za nimi zpětně ohlédnu, jsou tak moc své a jakoby zaťaté, až je to svým vlastním způsobem přitažlivé a možná jde jen o to jejich kouzlo prostě trochu složitěji objevit a podlehnout mu.

       

Galerie fotek je tady!