Forbidden Taste je něco. Něco velmi zajímavého, unikátního, vzrušujícího a tajemného. Celý koncept je totiž o tom, že připravená večeře je jen a pouze na jeden jediný večer a to na nějakém unikátním místě. To může být například v parku, pod mostem, v trafostanici, hangáru, v nějaké zvláštní ulici atd. Divné? Rozhodně ano. Ale v tom je to kouzlo!  Tyto akce se začaly objevovat ve Velké Británii a USA v minulém desetiletí a definitivně si našly své fanoušky; nejvíc fascinující je podle mě to, že vše je až do poslední chvíle zahaleno tajemstvím.

A pojďme tedy trochu toho tajemna poodhalit. Musím říct, že na tuto akci jsem se opravdu dost těšil. Prostě proto, že člověka  přitahuje spíš kouzlo neviděného, než něco jasně předem daného. U mě je tohle ještě možná víc znásobené, takže když například někam cestuji, nikdy se nedívám na místa, kam pojedu – myslím teď čistě to, jak vypadají; fotky jsou pro mě předem tabu. V případě večeře je mi zároveň celkem jedno že nevím co bude na menu, ale to, že je restaurace vytvořena jen a pouze na ten jeden večer a až do poslední chvíle neznámo kde, to vše evokuje příjemně vzrušující věci. Dávno jsme totiž pozapoměli jaké to je když jsme jako malí mysleli na velká tajemství a kdy nás doslova vzrušovalo poznat, vidět a vědět víc za každou cenu, navíc neovlivnění předsudky. A to nejlepší z celé této akce, tedy atmosféra, tak ta tyhle myšlenky krásně přináší zpět.

Přirozeně, tento koncept nemusí a rozhodně nebude pro každého a nejde tu čistě jen o jídlo a místo, ale jde též o lidi samotné, tedy ostatní návštěvníky. Je snaha na akci pozvat zajímavé lidi kteří mají co říct a kteří jsou zároveň otevřeni čemukoli dosud neviděnému a nazažitému.

Tak a sakra, jak to tedy celé probíhalo? Pokud budete mít tu možnost a zájem se sem dostat a nechcete si nechat zkazit překvapení, následující dva odstavce jednoduše přeskočte! U mě to začalo tak, že jsem nejdříve viděl u jedné kamarádky na facebooku, že má přidanou skupinu Forbidden Taste – což jsem předtím neznal; ale zaujalo mě to a tak jsem se na to podíval blíž – a v tom okamžiku byl unešen a zajat. Jediná cesta jak se přiblížit je se na stránce Forbidden Taste zapsat do mailing listu a čekat. Opravdu nic jiného než trpělivost nezbývá, večeře se zatím konají jednou za půl roku (a tato byla druhá v pořadí). Pak jsem to trochu pustil z hlavy, ale najednou dorazil email, sdělující že další pop-up se chystá velmi brzy a mohu se zkusit přihlásit. A opravdu poté přišel formulář, přes který se registrujete. Zde musíte vyplnit nejen své jméno a kontakt, ale též něco málo o sobě a také o hostu, kterého případně chcete vzít. Začalo to na mě působit velmi sympaticky – místo je omezeno a výběr hostů je plně v rukou organizátorů – kdybych podobné akce pořádal sám, určitě bych preferoval podobný způsob. Rychle jsem něco málo vyplnil a pak se nemohl dočkat druhého dne – ale z nějakého důvodu jsem nepochyboval o tom, že to vyjde :-). Další den jsem opravdu obdržel potvrzovací email s malou nápovědu ve formě místa, a to že možná budeme sedět venku. Očekávání nemohlo být větší.

V potvrzení o účasti jsou též instrukce jak dále postupovat (například částku za celou večeři musíte převést na bankovní účet předem, na místě se už neplatí nic) a zároveň je oznámeno definitivní datum. Den D konečně nadešel a ve 12 hodin jsem obdržel sms s nápovědou, kde přibližně (!) večeře bude. Stále tedy vlastně nevíte nic a tento pocit není nepříjemný, naopak, mně byl velmi příjemný a svým způsobem už jen to mě strhávalo k tomu, že jsem se opravdu hodně moc těšil. V sms byla též zmínka o „dámě, která zná pravdu“ a která vám na určeném místě poví víc. A jaká že byla ta pravda? Že by byla ve víně? :-)) Ano, bylo to tak a dáma mě pak poslala dále a zároveň blíž k cíli. A už to vidím, Mystic skate park na Štvanici, kousek za Hlávkovým mostem. Skate kultura jde už celkem dlouho véceméně mimo mě, ale tady, tady mi to přišlo opravdu geniální. Na mé fotce to tak možná nepůsobí, ale pokud mrknete na profesionálněji pořízené fotky toho večera, uvidíte a ucítíte tu zvláštní atmosféru určitě i vy. Původně se mělo sedět ještě úplně jinde, ale počasí nebylo úplně ideální a tak se zvolilo toto místo. Představte si rampy pro skateboardy, na kterých se občas někdo prožene a uprostřed pak krásně prostřené a připravené stolky s veškerou výbavou, kterou ten večer budete potřebovat. Ano, konzervativnější lidé v tom nemusí spatřovat mnoho zajímavého, ale věřte mi, opravdu to zajímavé bylo. Navíc na jedné z ramp stáli muzikanti, hrající naživo skvělý jazz!! Všechno zatím šlo dohromady a večer byl rozprostřen skvěle.

Za celou akcí pak stojí dva sympatičtí lidé, a to Ivona a Tino – usměvaví fanoušci dobrého jídla, na kterých je vidět, že je to jednoduše baví. Tino tomu dodává organizační dohled a Ivona zase to možná ještě důležitější – drobné a snadno přehlédnutelné (ale důležité) detaily a celkově pozitivní pocit toho všeho. Je toho víc, ale to už jsou věci, které jdou těžko popisovat, to uvidíte sami). Dresscode není absolutně žádný, můžete klidně přijít ve svém nejlepším obleku nebo šatech (a nebude to působit divně), nebo můžete dorazit v tom nejpohodlnějším co po ruce máte (a také to nebude působit divně). Celkově vše působí promyšleně, při zemi, žádné omračování luxusem, a zároveň velmi vkusně (od zařízení „restaurace“, až například po vytištěné informační letáčky atd.), a je to přesně tak, jak jsem si představoval a jak to miluju.

Samozřejmě ještě musím zmínit něco o ostatních návštěvnících, protože ti jsou důležitou součástí toho všeho. Počet hostů je pevně nastaven na 30. O některých hostech si dokonce můžete přečíst pár řádek přímo na doprovodném letáčku – bavilo mě si to číst a pak zkusit odhadovat, jestli jsem se v případě některého z hostů trefil nebo ne :-), a ehm, i já tam byl trošku popsán ;-)). Navíc po skončení celé večeře je pak možnost si jen tak popovídat s kým budete chtít; což přináší další, úplně jiný rozměr. V mém případě na mě ovšem zbyla židle u stolu kde seděla slečna a dva pánové, kteří diskutovali o p.Ivetě Bartošové, o tom jestli přítomná slečna má ráda mladší nebo starší býčky (s nepříjemně levným sexuálním podtextem), a o dalších naprosto zbytečných a pro mě dost mimo chápání tématech – připadal jsem si s touto trojící jak když jsem z jiné planety a vůbec jsem nechápal, proč raději nesedí v McDonaldu nebo nestojí s košíkama před Penny marketem, ale to nebyla chyba ničí, samozřejmě. Jen jsem trochu naivně doufal, že si budu moci popovídat o jídle, o jídle a zase o jídle, případně o kultuře, umění, cestování a dalších věcech, které mají v životě nějaký význam…, ale to byla prostě jen shoda okolností, není to žádná výtka; a koneckonců si za to jednoznačně můžu jen a jen sám, že nemám aktuálně po svém boku milovanou osobu, se kterou bych tento unikátní zážitek mohl sdílet. Na druhou stranu, další hosté byli úžasní a velmi sympatičtí, takže vlastně i taková směs různých lidí má svůj význam.

Ale co jídlo? Popravdě, myslím že jídlo tu není a ani nemá být ta hlavní hvězda, tou je jednoznačně ta akce a její podstata samotná. Jídlo je samozřejmě dominantní element který ten večer posouvá dále, jen to není to, o čem budete vyprávět doma a budete spíš mluvit o akci jako takové. Na každý z večerů může být zvolen jiný kuchař, nicméně zde vařil již podruhé Petr Heneš, který je momentálně šéfkuchařem oblíbené kubánské restaurace La Bodegita Del Medio v Praze. Chody byly dle mého názoru vybrány pro daný večer docela rozumně, posuďte sami:

Chod #1 – Amuse-bouche: Petit blini s křepelčím vajíčkem a kaviárem z divokého lososa
Bliny s kaviárem nemohou zklamat asi nikdy, jedná se pokrm prostých vesničanů z rurálních říčních oblastí Ruska – tedy aspoň před velmi dlouhou dobou, teď už je to trochu jinak :-). Je to delikatesa a i když křepelčí vajíčko působilo malinko sušše, na druhou stranu zase dodávalo skvělé oživení  tohoto chodu. Klasická výborná jednohubka, po které chcete víc a víc. Spárované s vínem Chardonnay (Domaine Gayda 2011, Brugairolles).

Chod #2 – Polévka: Pampeliškový krém s grilovaným kozím sýrem ve filo kabátku s piniovými oříšky
Skvěle vypadající a také tak i chutnající. Ano, mírná hořkost se polévce díky pampeliškám nevyhnula, ale v okamžiku, kdy jste na lžíci dali vše dohromady (krém i s kozím sýrem a také oříšky, které tam byly skvělé), bylo to moc chutné – pro mě určitě nejlepší chod večera. „Filo kabátek“ je původem z řecka a je to speciálně připravené tenké těsto. Doplněno vínem Sauvignon Blanc (Domaine Gayda 2012, Brugairolles).

Chod #3 – Předkrm: Grilované tygří krevety s avokádovým krémem, sojovou espumou a čerstvým chilli
Perfektně ugrilované tygří krevety s avokádovým krémem (dle šéfkuchaře poměrně jednoduše připravený), který mi chutnal velmi. Cítil jsem v něm dokonce několik různých podchutí, které tam vlastně ani nebyly, ale tady asi moje fantazie zapracovala víc než měla :).Doplněno vínem Chablis 1er Cru Mont de Milieru 2011 (Domaine Joseph Garnier).

Chod #4 – Granita: Papaya s meduňkou
Jedná se o dezert původem z Itálie (Sicílie), a je vyroben z cukru, vody/ledu a dalších příchutí, v tomto případě s papayou. Pro mě osobně to byl po té polévce a krevetách příliš velký skok k „jednoduchosti“, ale měl zde své místo a přirozeně, snědl jsem ho až do dna :).

 

Chod #5 – Hlavní chod: Filet z argentinské svíčkové Sous vide s bramborovým purée, Bérnause omáčkou a hadím morem
Jelikož nejsem příliš po masu prahnoucí člověk (na steaku jsem nebyl možná tak dva roky), z osobních důvodů jsem nečekal mnoho, ale výsledek byl výborný. Dobře zpracovaný filet svíčkové připravený ve vakuu ve vodní lázni, doplněný chutnou omáčkou atd. Poctivý hlavní chod, který myslím milovala většina přítomných hostů. Doplněno vínem Roc de Lussac 2008 (Lussac St. Emilion, Bordeaux).

Chod #6 – Dezert hostitelky: Velšské sušenky
To nejlepší na závěr večera nebo na začátek dalšího dne se snídaní? Hostitelkou jako dárek připravené sušenky, které jste si mohli vzít domů. Dal jsem si je druhý den k snídani a musím říct, že bych jich snědl celý balík, možná i pytel, možná i náklaďák :). Uznávám, že v tomto případě to je asi hodně individuální, mně ale chutnaly a byla to prostě velmi milá tečka na závěr. Dárek od hostitele pak byl tvrdšího ražení a šlo o panáka likéru (název už nevím) pocházejícího z oblasti Nízkých Tater (hostitel i hostitelka jsou původem zo Slovenska). Doplněno sladším vínem Gewurztraminer 2011 (Cave du Roi Dagobert, Alsace).

Celé menu bylo poměrně variabilní, bez nějakého konkrétního zacílení a myslím, že to bylo pro tento typ večera dobře. Když se nad tím tak zamyslím, podívali jsme se za kuchyněmi Ruska, Řecka, Jižní Ameriky, Itálie, Argentiny a nakonec Welsu a to už je celkem široký rozsah a trochu zvláštní mišmaš, ale celkem to dávalo smysl a asi bych se mohl do jídla samotného opřít víc (v podstatě mi to přišlo spíš jen jako pokus o vysokou gastronomii), ale na druhou stranu, co víc vlastně ve dvou hodinách na tomto místě a s limitovanými možnostmi chtít?

A bylo tu vůbec něco, so mi chybělo nebo dokonce vadilo? Myslím, že ne. Jistě, sem tam nějaká drobnost by se určitě dala vychytat lépe, ale na to mají organizátoři spoustu času a příležitostí a také, já osobně všude vlastně skoro celý život vždycky hledám spíš to dobré a pozitivní než to špatné a negativní. Jediné co bych zmínil, že na to že je tento večer tak unikátní a originální, na talíři pak trochu chybělo nějaké větší překvapení, třeba i trochu šokující; prostě něco, nad čím tak trochu zůstane rozum stát nebo člověka v tom okamžiku překvapí či zavalí emocemi, případně na talíř přidat ještě víc experimentu nebo dokonce extravagance :). Na začátku večera dostanete lístek, kde jsou popsány jednotlivé chody a i když je na vás, jestli si to necháte jako překvapení nebo dopředu přečtete, hodně by se mi tu například líbilo, kdyby byl mezi popsané chody zařazen ještě jeden, naprosto tajný a nikde nepopsaný chod. Nějaká malá, nečekaná a usměvavá drobnost. Druhou věcí která se jevila jako problém, byl „příděl“ vína. Víno mělo být párované (a o kvalitě tohoto párování by se dala vést dlouhá diskuze, nicméně víno samotné bylo dobré), ale probíhalo to tak, že cca 10 minut před přinesením daného chodu vám byla nalita sklenička a tím to skončilo. Po přinesení chodu měla většina hostů skleničky prázdné a další se dolila jen na výslovné požádání, což tolikrát po sobě (a navíc k údivu someliérky) nebylo úplně příjemné – mělo by to být v případě prázdné skleničky automatické. Ale obě tyto připomínky nejsou kritika, spíš jen takový nápad a doporučení na vylepšení; protože na druhou stranu, malými a milými překvapeními byla proložen velká část celého večera.

Na konci večera byl ještě čas i prostor pro zmiňovanou vzájemnou diskuzi s kýmkoli z hostů, a to je něco, co běžně v dobrých restauracích nezažijete, a i když mě hodně překvapilo jak krátká chvíle to je, bylo to fajn. Také jsem měl možnost si chvilku popovídat s Ivon i Tinem a asi se budu opakovat, ale je na nich vidět, že je to velmi baví a vytvářejí celou akci zaujatě a s maximální pečlivostí. Přesto bych rád upozornil, že to je podle mého názoru spíše velmi dobře dělaný marketing než ve všech ohledech kvalitní večeře (a jejich slogan „restaurace jsou nuda“ považuji za poněkud nabubřelý, organizátoři mi ale říkali že to není myšleno tak úplně doslova), takže konečné hodnocení nechám na vás. Osobně musím přiznat, že se mi jejich večer líbil, ale paradoxně hlavně díky tomu, co celému večeru předcházelo. A je tedy naprosto jasné, že na další takový večer už budu nahlížet úplně jinak, právě proto, že už jsem odhalil jeho tajemství. A tajemství které znáte dopředu definitivně není to úplně pravé :-). Ale pokud nejste zarití fanoušci konzervativní kuchyně a nevadí vám dát necelé dva tisíce korun za něco, o čemž dopředu nevíte co za to vlastně dostanete, pak vám Forbidden Taste doporučuji. A budete-li chtít další akci zkusit, buďte připraveni se mírně podřídit určitým pravidlům a naladit se na ně, férově vyplňte formulář a pak si to jednoduše užijte. Protože od toho celý tento večer je – abyste si užili něco neočekávaného naprosto bez předsudků a bez možnosti na pár dalších hodin nějak ovlivnit nebo znát svoje další kroky v životě. A to je něco, co se jen tak nepřihodí.