Na restauraci Alchemist se nemůžete dívat jako na normální restauraci. Není to místo, kam se jdete jenom najíst nebo socializovat. Během kulinářské jízdy 35 chodů podnik nově definuje už trochu opomíjené zážitkové stolování, kdy jde o nevídanou formu jakéhosi gastronomického divadla. Celý večer vážně testuje limity kreativity v kuchyni a také vytrvalosti hostů – jde o grandiózní představení, které v sobě spojuje jak špičkovou gastronomii, tak i odkaz umění, kultury, divadla a vědy a celý večer stimuluje všechny vaše smysly až na maximum. A jelikož večeře trvá přes 5 hodin, musím říct že až do jistého smyslového přetížení (tzv. sensory overload :).

Alchemist také reflektuje určité sociální a etické otázky, jako třeba znečištění oceánů s rybami plnými plastù nebo špatné zacházení s drůbeží v klecích; a chytře na to poukazuje i na talíři. Jistě, večeře spojená s představením není úplně nová (znalí věci vzpomeňme na Sublimotion, Ultraviolet nebo Enigmu a vůbec celou španělskou avantgardu), ale zde je to dovedeno zase trochu dál. Nejlepší šéfkuchař naší doby, Ferran Adria z El Bulli, dokonce Alchemist nazval „magickým“ a když se pak ráno probouzíte, opravdu si říkáte jestli se vám to celé jenom nezdálo.

Šéfkuchař Rasmus Munk po otevření v roce 2019 získal za pouhých sedm měsíců provozu rovnou dvě Michelin hvězdy a také 18. místo žebříčku padesáti nej restaurací světa a vítám vás tedy u reportu z nejdiskutovanější a dost možná i nejunikátnější a nejskloňovanější restaurace posledních dvou let, kodaňského podniku Alchemist (kde jsou rezervace na další tři měsíce rozebrané během asi pěti sekund :). Byť tohle pro většinu lidí určitě není (navíc v ČR) a ostatně jak říká i Munk – zvídavost a otevřená mysl jsou nutným předpokladem strávení večera tam.

Restaurace Alchemist, nacházející se v kodaňských docích, je vlastně už druhá verze téhož podniku. Šéfkuchař Rasmus Munk otevřel původní podnik v roce 2015 jako malinký prostor pro 15 hostů a získal poměrně dobrou reputaci jako jeden z těch kreativnějších dánských kuchařů. V roce 2016 se pak k celému podniku nachomýtl investor Lars Seier Christensen (který mj. investoval i do dechberoucí třímichelinské restaurace Geranium) a zainvestoval $15m do úplně nového prostoru a rozšíření celého konceptu – a Alchemist v2 byla na světě. Rasmus ale údajně vyrostl v rodině, která se jídlem moc nezabývala a nebyla v téhle oblasti ani nijak kreativní, on však navzdory tomu vaření propadl a jako mladičký prošel mnoha kuchyněmi – až nakonec zakotvil v hotelové restauraci Treetop na severozápadě Dánska. Kde, jak sám říká, se pro něj všechno změnilo. Ale jak už to u něj bývá, v opačném smyslu než si asi myslíme – to, že se restaurace těšila zájmu a získávala díky němu různá ocenění ho nudilo, neboť to bylo stále dokola – konzervativní set menu bez duše a vůbec nic navíc. A štvalo ho pronikat do této rutinní reality, která pro něj nebyla nijak originální a už vůbec to nebyla „jeho“ realita :). A tak po dvou letech odešel a vyústilo to restaurací Alchemist, která je vizuálně pompézní a večeře tam je prostě událost. Nejenom pasivní sezení, ale zároveň také aktivní prožitek, jehož jste přímí a důležití účastníci.

Osobně jsem se trochu obával, jestli nepůjde spíš o jakousi exotickou excentričnost jednoho potrhlého kuchaře, ale musím uznat, že ten večer má co do sebe. A jak říká i Munk, interiér, promítání a vůbec ty věci okolo samozřejmě něco vypovídají, ale největší drama se podle něj odehrává právě na talíři. Celou svoji kuchyni nazval holistická neboli celostní. Co si pod tím představit? Je to vícevrstvý zážitek, složený z mnoha elementů – top gastronomie, umění, divadla, vědy, technologie, popkultury a designu, a to celé chytře protkané útokem na všechny vaše smysly. Jinými slovy, jídlo je tvořeno tak, aby ten zážitek z něj působil i na vaše další smysly (celé znění jeho manifestu je zde). Ale to konkrétně mně osobně třeba až tak zajímavé nepřišlo, někdy je dobré věci ne nutně nějak pojmenovávat, škatulkovat nebo na ně okatě poukazovat. A samozřejmě se tedy už od počátku nabízí otázka – nebude to celé spíš o té show a méně o jídle? Nebude to tak trochu pestrobarevný guláš nesouvisejících jednohubek bez většího smyslu? Svým způsobem ano, ale k tomu se dostanu. A víte co? Pojďme mrknout na jednotlivé chody!

01. Daisy
Krásný a příjemný chod, aneb dánská národní květina sedmikráska. Daisy se též říká dánské královně Markétě II a šlo o limetkový kefír a jalovcový likér Charlene McGee s citrónovou pěnou. V zásadě se to jen vypilo.

 

Mimochodem, v Alchemistu se chodům neříká chod, ale dojem (impression). Zní to zvláštně, ale celkem to tam pasuje – já budu nicméně používat slovo chod :-).

02. Smokey Ball
Pochutina inspirovaná indickým jídlem Panipuri. Uvnitř koule spoutaný uzený kouř, nahoře s panna cottou z artičoků, doplněné o kaviár a octový prášek. Ta uzená chuť byla brutální! A celkově chutný počáteční chod.

 

03. Dumpling
Hedvábně jemný knedlíček z japonského cukru wasanbon, naplněný klasičtějšími asijskými chutěmi z čerstvých bylinek, omáček pak choi a nam jim a také gelem z rybí omáčky. Velmi šťavnaté a chutné, byť zbytečně (a překvapivě) hodně sladké.

 

04. Omelette
Munkův pokus vytvořit tzv. dokonalou omeletu. Tvořené ze žloutků se sýrem Comté, dělané přesně na 52 stupňů pro zachování syrovější chuti žloutku. Omeleta pak ještě posypána sádlem a lanýžem. Jedna ze signature dishes Rasmuse Munka a jako dobré, velmi dobré – strukturou to trochu připomělo sférické olivy :).

05. Butterfly
Wow, tohle bylo hodně zvláštní. Hmyz se celkem běžně v Asii jí, nicméně tady Rasmus zvolil motýla. Reálného! V medu na bok choi s jablky. A pozor, velmi chutné a masité!

 

 

06. Sunburnt Bikini
Šunkovo-sýrový „toast“ (joselito a Gruyére), inspirovaný klasickým barcelonským jídlem. Zde z japonské mouky mochi. Výborné!

 

 

07. Sea Buckthorn Tonic
V zásadě na -90 stupňů zmražený Gin & Tonic s rakytníkem.

 

 

 

08. Double Trouble
Syrové medůzy. V zásadě šlo o to, že medůzy nemají v přírodě žádného predátora a jsou ve svém prostředí velmi invazivní. Kombinované s růží, která byla do Dánska importována, lemuje dánské pobřeží a je ve svém prostředí také invazivní. Šlo tedy o plátky medůzy v oleji s touto růží, v koriandrové a vietnamské nuoc cham zálivce. Velmi zvláštní a když jsem se pak bavil s jinými hosty, tohle byl pro ně nejméně oblíbený chod, medůza totiž v zásadě nemá žádnou chuť a je to jen rosolovité cosi – nicméně mě to chutnalo :).

09. Tongue Kiss
Velký jazyk ze silikonu a na jeho špičce pak směs chřestu, yuzu a tofu. Další ikonický chod Rasmuse, který má údajně vaši chuť nejdřív zošklivit a potom vás nechat si tento chod užívat. To, co na jazyku leží, je pak sezónní a může se návštěvu od návštěvy lišit.

 

10. Marine Invaders
Excelentní krém z mořského ježka a krabího masa, nahoře pak zkaramelizovaný řapíkatý celer. Tohle nevypadalo moc dobře, ale hutné i chutné.

 

 

11. 1984
Jak název napovídá, šlo o metaforu románu 1984 od George Orwella, který vlastně poprvé přinesl pojem „velký bratr“. Oko se nejí celé, ale jen vnitřek a šlo o jikry a kousky ryby Hranáč šedý v gelu z rybích očí. Uf, to jsou věci, že – ale bylo to zajímavé, taková rybí huspenina.

 

12. Lobster Claw
Jejich verze klasické humří rolky. Tedy humří maso obalené v kukuřičném škrobu s vodkou, dip pak ze zauzeného másla, křenu a rajčat. Křupavé a vážně delikátní, moc dobré.

 

 

13. Plastic Fantastic
Další signature dish, reflektující problém znečištění oceánů. Však si to vemte – i v těch nejčistších vodách severní Evropy je 1/3 ryb plná mikroplastů, které nevidíme ale jíme. Rasmus na to tímto chodem upozorňuje a šlo o tresčí maso servírované na kosti, se zauzenou kostní dření a jedlým „plastem“, což byla vysušená tresčí kůže.

14. King Crab
Zapečené krabí maso, které však nebylo z klepet (což se jinak jí), ale z vnitřku kraba. Zkuste si schválně kraba někdy otevřít, to co je uvnitř je dost rozdílné od té lahody v jeho klepetech. Za mě ne úplně špatné, ale jakoby krabí chuť byla zbytečně tlumena.

 

15. Litophane
Malá krabička, která se po přinesení na stůl rozsvítila a ukázala portrét Fridy Kahlo. Netuším už proč toto téma (mám pocit bylo řečeno, že byla rebelka a tedy ji tím chtějí připomenout) a vedle papírově tenké sušenky. Už bohužel nevím složení, jen pamatuji jak špatně se to jedlo – sušenky se lámaly a těžko šlo tu nasládlou pastu s Fridou nabírat.

16. Breathless
Tohle byl chuově vážně skvělý chod, jeden z nejlepších. Skládal se z dušených a uzených jehněčích plící s nakládanými okurkami, liškami a rybízem (ten tomu dodal slušný říz). Asi nejlepší chod a chuťově fantastické.

 

17. Food for Thought
Haha, byla přinesena celá gumová hlava, které se odložila vrchní část a v ní pak byla jednohubka s foie gras. Vnitřek hlavy symbolizuje myšlení španělského farmáře Eduarda Sousy, který je známý pro svoji snahu změnit produkci foie gras tak, aby při tom husy nemusely tak trpět.

18. Airy Bread
Jeden z nejlepších, dost možná nejlepší chod toho večera. Chuťově nekomplikovaná věc, byť přípravou asi ano; aneb bramborový chlepa (vrstvy až skoro papírově tenké) s hnědým máslem a šunkou Joselito. Opět inspirace Španělskem a tohle se v puse doslova rozplynulo a cítili jste jen tu skvělou chuť španělské šunky, brambor a lanýžů.

19. Hunger
Hrudní koš, potažený tenkým králičím masem, se severoafrickým kořením harissa. Tohle koření znám dlouho a mám velmi rád a tento chod tak pro mě byl velmi chutný. Jen to skákání témat už pro pro mě začínalo být trochu nesmyslné a odcamcať pocamcať.

 

20. Burnout Chicken
Další ikonický chod této restaurace, který někoho může i trochu vykolejit. A tentokrát mi to téma od Rasmuse přišlo velmi dobře uchopené. Aneb nastavení zrcadla strávníků, co jedí maso ale mají problém vidět jeho zpracování, tedy vykázání z jejich komfortní zóny. Celou kuřecí nožku tedy vyndáte z klece a pak pojíte to, co je na jejím konci. Což byla směs kuřecího masa, plněného krevetí pastou a s lepkavými asijskými ingrediencemi jako citronová tráva, zelené chilli, tamarind a křupavé bramborové kuličky. Zajímavé a zároveň smutné, protože tento chod má určitou sílu.

21. Soup on a Sausage Peg
Odkaz na dánského spisovatele Hanse Christiana Andersena, který tuhle párkovou polévku popisoval. Z mého úhlu pohledu krásný chod a ten vývar? Dynamit! Už ale bohužel nepamatuji přesné složení, omlouvám se.

 

22. Cheers
Okurkový nápoj, který ve tmě svítil. Tohle bylo přineseno všem hostům naráz a poté najednou Rasmus tleskl a světla v celé místnosti zhasla. A ano, svítily jen nápoje v rukou hostů! Mně osobně to přislo vtipné, ale nevím jak ostatním – slyšel jsem jak pak lidé tleskali ale i bučeli. Jinak lehounké a osvěžující.

 

23. Reflection
Křupavý sušený med. Poněkud hořké a podle mě nedobré a normálně mi ta chuť připoměla nemocnici a už ani nevím, co tím chtělo být řečeno.

 

 

24. Andy Warhol
Další ikonický chod restaurace, samozřejmě inspirovaný americkým umělcem Andy Warholem. Aneb začínaly pomalu ale jistě dezerty a toto byla banánovo-ibišková zmrzlina, doplněná o rumovou příchuť, tonka fazole a zkaramelizovaný vaječný žloutek. Krásný a chutný chod.

 

25. Lifeline
Pozvánka na darování krve. Něco jako sušený čokoládový krém, ale doplněný o prasečí krev, borůvky a jalovec. Mimochodem, ten QR kód směřuje na organizaci, zabývající se darováním krve a prý již několik tisíc hostů opravdu darovalo. Promítání na strop ukazovalo velké srdce a zlehka i bití srdce, kterému se prý srdce hostů snaží automaticky přizpůsobovat.

26. Guilty Pleasure
Čokoládová tyčinka ve tvaru rakve, připomínající, že mnoho mnoho sběračů kakaa, dokonce i v dětském věku, nejenže si čokoládu nemohou dovolit a nikdy v životě ji dokonce ani neochutnali, ale navíc pracují v život ohrožujících podmínkách a Rasmus by rád připoměl, že existují udržitelné formy možnosti produkce čokolády.

27. Amber
Šéfkuchaře jako malého fascinoval vzhled jantaru a tento chod jej má připomínat. Vzali jste ten objekt do ruky, byl jemný a vláèný a měl chuť zázvoru, medu a uvnitř s mravenci. Vtipný a v této fázi vlastně i velmi dobrý chod.

 

28. Cubic Margarita
Slavný limetkový podmražený koktejl. Nepřišla mi v tomto chodu žádná invence, ale asi to tak ani být nemělo, protože se pomalu blížil konec večera.

 

 

29. In a Nutshell
Excelentní chuťovka s intenzivní oříškovou chutí.

 

 

 

30. Tarte Tartin
Tento slavný francouzský dezert si popravdě představuji trochu jinak (viz druhá fotka a můj výtvor :), ale i zde chuťově výborné; vizuálně se na porvchu lámal odlesk světel nad vámi, to bylo hodně vychytané.

31. Square One
Chod, který vám nabídne tančící dáma před posazením ke stolu (hned v úvodu, ale dal jsem ho nakonec). Šlo o cosi jako jablečnou křupavou placku.

 

32. Tea or Coffee
Dal jsem si čaj, by čajoví znalci jistě odpustí, už nevím jaký přesně.

 

 

 

33. Herring
Jak asi tušíte, tenhle talíř už byl jinde a dávám spíš jen z legrace – aneb ještě rychlé zaskočení na tři druhy sleďů a páni, ty v Dánsku vážně umí!

 

 

Párovaná vína:
Na výběr jsou tři druhy vinného párování (základní, vyšší a exkluzivní) a jeden nealko. Ceny ale brutálně napálené a také, vína nejsou párovaná s jídlem, ale spíš tématicky s jednotlivými dějství. Takže myslím, že vybrat si prostě vaše oblíbené víno je možná lepší, než platit za tuto variantu, ale to je už na vás. 

 

A to bylo vše! Pak se už jen v klidu posedávalo v křeslech v malé lounge místnosti. Najednou přišla nějaká žena (host, ne zaměstnanec) a že prý co tam tak posedávám sám a že se tomu diví a ať si přisednu k ní a jejímu muži. Tak jsem na chvíli šel a že prý je to učitelka historie a chystá se brzy i do Prahy se svými žáky, to bylo vtipné! Pak ale přistál i účet a to už tak veselé nebylo, celý podnik je totiž opravdu absurdně drahý. Večer jinak probíhá na čtyřech úrovních – jako první po vstupu jste v jakémsi baru, kde je to vážně krásné, s otevřenou kuchyní a obrovitou moderní vinotékou. Zde si můžete dát koktejl nebo nějaký úvodní drink a také vybrat pití na další část. Zároveň tam dostanete pár prvních chodů a tak nějak se seznámíte s tím, jak to ten večer asi bude fungovat. Mně zároveň jeden z chodů přinesla drobnější dívka s hlubokým hlasem a začal jsem se s ní víc a víc bavit a ona jednu chvíli prý „no to víte, u hosta který byl v El Bulli se musíme snažit dvojnásobně“, to bylo milé že si to zjistili :-). Jmenuje se Nina Hojgaard Jensen, dělá tam someliérku a mimo jiné naposledy získala druhé místo v světové soutěži someliéra roku! Tahle první fáze je tedy příjemná a vlastně klasická, jako v každé moderní restauraci. Pak vás provedou kolem té obrovské vinotéky do hlavního sálu, tzv. dómu, který je už větší a na jehož strop se promítají tématická videa; to je opravdu moc hezké a má to co do sebe. Nejsou tam klasické stoly, ale něco jako klikatý bar po celé místnosti, u něhož hosté sedí – ale který zároveň každé skupině poskytuje dostatek soukromí. Zde tedy dostanete většinu chodů, které nosí samotní kuchaři nebo občas i Rasmus, případně další obsluha – mimochodem je tam 30 pomocných kuchařů na 40 hostů, troškaři vážně nejsou. Munk má jinak rozpracované i další projekty související s jídlem, které se ale netýkají restaurace – vyvíjí knihovnu ingrediencí zvanou Tastelab, která se bude snažit distribuovat materiál o gastronomii, udržitelnosti nejen v kuchyni a přírodních vědách související s jídlem a doufá, že tyhle informace budou nakonec začleněny do dánských učebních osnov. Pracuje také pro NASA na speciální formě jídla, anebo na projektu jídla pro dětské nemocnice, kde se snaží vyvinout novou formu lehce stravitelného a zároveň vizuálně hravého jídla pro dětské pacienty.

Ve velkém dómu pak večer ubíhá vlastně docela svižně, i když 5 hodin je přecejenom 5 hodin. A musím říct, že z mého úhlu pohledu to už v druhé půlce začalo být trochu fádní a opakující se. Na stropě se např. promítal podmořský svět s rybami nebo želvami, chycenými do plastů. A zároveň byl donesen chod nazvaný Plastic Fantastic, který vypadal jako malá rybka s igelitovým odpadem na sobě. Ten byl samozřejmě jedlý, ale chci tím naznačit, že skoro každý takový chod sebou nesl nějaké „poselství“. Pak se začnou promítat projekce s mnoha video kamerami a je nám tím připomínáno, že svět je prošpikován tímto špízováním a na talíři přineseno velké oko. A takhle pořád dokola, poselství za poselstvím. Normální člověk tyhle věci samozřejmě chápe, ale svým způsobem to pak nesedí s tvrzením Rasmuse Munka, že chce návštěvníky odlákat z běžné reality do té jeho snové – protože dělá pravý opak! Neustále nastoluje problémy dnešního světa – jenže když vám jsou sdělována jedno za druhým, je to prostě moc. Byť dobré momenty to samozřejmě mělo – třeba když je vám přinesen jako chod drink, který ve tmě svítí. A najednou tlesk a celá místnost je ponořená do tmy a svítí jen drinky v rukou hostů! To mi přišlo skvělé a chvíli poté jsem najednou na kolemsedící strávníky pohlížel trošku jinak :).

Další dějství je pak interaktivní a poněkud teatrální – malá tmavá místnost plná zrcadel, kde je namaskovaná tanečnice, jež tam různě tančí a poskakuje a láká vás, ať si zatančíte třeba s ní; klasická ukázka experimentálního divadla. To bylo pro mě poněkud nepříjemné, protože tanec mi vůbec nic neříká a nucené zapojení hostů do této šarády nepovažuji úplně za dobré. Tam pak dostanete jeden chod a jde se dál. Dál pak odevzdáte všechny své věci na malý tácek a jdete do místnosti, která je plná malých balónků a míčků. Je jimi doslova zaplavena a vy si tam můžete bez jiných hostů jen tak zablbnout, poválet se na těch balonkách, zarelaxovat a vrátit se na chvíli do dětství. Zní vám to poněkud naivně? Ano, takové to i je, ale takové to je samozřejmě zcela záměrně, zavést vaše emoce prostě zase o kus dál nebo jinam. Tam už ale nikdo nenutí a tuto část můžete přeskočit. A pak už je přesun do poslední části, kde v křeslech dostanete pár posledních malých chodů, brutální účet a tím večeře skončí.

Tak, jak Alchemist nějak rozumně zhodnotit? Restaurace způsobila velý třesk mezi foodies (ale i mimo nich) a reviews jsou v podstatě 100% pozitivní. Jenže jak může člověk brát za seriózní názor např. někoho, kdo se o jídlo nezajímá a jen se chce třeba na Instagram v tomto podniku vyfotit, protože slyšel že je „in“? Čistě z mého úhlu pohledu ta show není bez chybičky a paradoxně čím déle trvala, tím méně mě to bavilo. Je jasně vidět, že nad celým konceptem a i jeho nejmenšími detaily někdo opravdu přemýšlel, to má velkou sílu a v tomto ohledu to šlape jak hodinky. Servis je také skvělý a bez jediné chybky. Není to zároveň taková jakoby laciná umělohmotná show, jako třeba v již zmiňované Enigmě; jednotlivé části jsou povedené a prostě dobré. Mě osobně už nicméně zážitková gastronomie v zásadě moc neláká a na celém tom konceptu mi trochu vadí to, že Rasmus a jeho tým vezme nějaké téma (např. ten plast v rybách) a na něm ten chod pak postaví. Já myslím, že by se to mělo dělat opačně – tady máme nějakou skvělou ingredienci, tak na ní postavme něco zajímavého. Anebo na ní nestavme nic a prostě ji udělejme jak nejlíp umíme – klidně i hodně netradičně nebo extravagantně, ale ať je to to hlavní na talíři a ne o show nebo poselství okolo. Celý večer se tu totiž zhruba od půlky trochu utápí v neustálém připomínání problémů tohoto světa, ale zároveň po hostech provozovatelé chtějí, ať je večer zábavný. Což on je, ale tyhle paradoxy tam jsou citelné; byť je klidně možné, že jsem je tak vnímal jen já a vy nebudete.

Na druhou stranu, restaurace je neskutečně úspěšná a jde vlastně z pohledu získání rezervace o nejhůře dostupnou restauraci dnešní doby. Nové rezervace se dělají vždy na 3 měsíce dopředu a po otevření systému jsou vyprodané za ani ne 5 sekund! Byť mám malý tip – rezervace je zamknutá na 10 minut a pokud zájemce mezitím nezaplatí zálohu, znova se uvolní – zkuste mít tedy trpělivost. Ale člověk si říká, čím to všechno je? Je jedno krásné anglické slovo, zvané „hype“, a to to myslím krásně vystihuje. Lidé, fanoušci, sociální sítě a to všechno dohromady udělají z něčeho velký hype, při kterém se o dané věci nebo místě mluví, nehledě na obsah či jeho kvality. A Alchemist je toho dokonalým příkladem. I když určitě nechci, aby mi bylo rozuměno že by Alchemist neměl kvality nebo obsah, to vážně ne! Jen že ten obal v tomto případě hraje zbytečně až moc velkou roli. Přemýšlím také o inspektorech Michelinu, jak k něčemu takovému museli přistupovat. Bavilo je to? Byli otrávení? To, že restaurace získala rovnou dvě hvězdy za pouhých 7 měsíců provozu ukazuje rychlý růst kvality a obliby, ale mám někde vzadu takový pocit, že to pak může jít zároveň i rychle dolů. Anebo nemusí :).

Nabízí se srovnání třeba s nedávno navštívenou restaurací Geranium, také z Kodaně. Jde samozřejmě o rozdílný koncept, ale řekněme že obě jsou v zásadě nejúspěšnější podniky dneška, navíc ze stejného města a tak proč to neporovnat. A musím říct, že Geranium je vlastně klasický podnik s absolutně dokonalým jídlem a vůbec atmosférou a já se už nemůžu dočkat, poštěstí-li se mi tam za čas vyrazit znova. Do Alchemistu by mě to už asi ani nenapadlo – co bych tam znovu dělal, říkám si? Znovu by mi byly ukazovány určité problémy naší doby spojené s promítáním videa a jídlem? Navíc určitě mnoho chodů totožných? Některé z chodů v Alchemistu se samozřejmě mění a upravuje, stejně jako promítání (každé cca 3 měsíce), ale i tak – vlastně to je a bude pořád stejné. Ať dneska nebo za rok. Samozřejmě i většina jiných restaurací je za rok stejná, ale tam se jídlo dost zásadně mění a zůstává jen pár signature talířů, tady ta show hraje z mého úhlu pohledu až moc velkou roli a nepřijde mi až tak zajímavé, aby člověk chodil každý rok třeba na stejnou divadelní hru. A to je takové moje dilema. Večer v restauraci Alchemist je totiž i absurdně drahý a chápu, že dokud tento vehikl funguje a nese velké peníze, majitelé tu vlnu jedou; já osobně tam ale tu přidanou hodnotu v té ceně až tak úplně nevidím. Ale možná jsem jenom nebyl schopný vidět to jako nějaký větší celek, který by tomu večeru dával i větší smysl, to klidně beru. A je klidně možné, že o Rasmusovi Munkovi už nikdy nic neuslyšíme, ale zároveň je v jeho případě možné i to, že o něm ještě uslyšíme daleko víc – a to je ten hezký paradox Alchemistu. Líbilo se mi tam nebo nelíbilo? Jednoduše na to nedovedu odpovědět. Ale když koukám na ta 100% hodnocení ostatních (ať už je to kdokoli), osobně se spíš přikláním k tomu, že tohle ta správná a dobrá cesta gastronomie tak úplně není – byť to neznamená, že je v Alchemistu něco špatně, to určitě ne. Ale aspoň jedna návštěva, aspoň jednou něco tak zvláštního a neuchopitelného v životě v restauraci zažít, to je prostě zážitek na celý život a ta kvalita tam samozřejmě je také. Ale hodnocení asi nechám na vás :-).